Návštěvy: 56
Kapitola 19.
Anička stála v čistírně s hromadou obleků v náručí. Stálo to padesát liber, ale to nebyl její problém. „Pan Roth je velice dobrý zákazník, může nám zaplatiti příště. Vy sebou ty peníze nemáte“, řekla paní za pultem. Nebyla to otázka, nýbrž konstatování. Anička by jí nejraději vrazila pod nos hrst padesátek a řekla, ať si nechá drobné. Ale jediné padesátky, které měla u sebe, mají na rubu vyraženo slůvko „pence“. „Vy jste nová služebná pana Rotha?“, zeptala se paní se zájmem. „Ne, to nejsem“, zuřivě odpovídala Anička. Copak ta jeho ženská má hromady služek jako královna? A vypadám já jako služka?, přemítala v duchu. „Asi ne“, usmála se chabě na ni. „Ona je na zaměstnance strašný metr“, sdělovala. Anička vyrazila ven, jak nejrychleji to šlo. Všude kolem jejího těla vlály igelitové obaly.
Výborně, tak nakonec ona není dost vypulírovaná, aby mohla, dělat Dolores služku V hlavě jí opakovaně zaznívala věta. Práci mám rád, ale řeknu vám, Anno naprosto otevřeně, mám příšerné manželství. Přemýšlela o Alexovi a litovala ho. On celé dny pracoval, aby si jeho Dolores mohla pořídit kolem sebe hejno služebných. Aničce lichotilo, že se jí svěřil, právě jí, ale zřejmě byla právě po ruce, když se potřeboval vypovídat. Řekl jí, že jí může věřit při jejich společném obědě, to něco znamenalo. Těšila se na tu jejich dnešní večeři. Byla to dřina umluvit číšníka, aby potvrdil rezervaci. Nakonec se musela zmínit o panu Rothovi a jako zázrakem objevil nějakou zrušenou rezervaci. Dělalo jí to dobře. Sejde se s mužem, jehož jméno působilo, jako když se řekne „Sezame, otevři se“. Zrovna přecházela parkoviště, když spatřila Maissy u sportovního mercedesu. Otočila se a blahosklonně se usmála. „Anno, ráda tě vidím. Zrovna jsem byla nakupovat nějaké drobnosti pro Leslie a Devon“. Ahoj. Koupila jsi taky něco pro mě?“, zeptala se Anička. „A víš, že ano“, zalovila v papírové tašce. „Tady“, podávala jí hydratační krém, který musel stát sto liber. „Měla bys ho používat, Anno. Je nejlepší ochranou proti vráskám“. „Je hezké, jak na mě myslíš“, vykouzlila ne zrovna přesvědčivý úsměv. „Třeba ti pomůže“, dodala jedovatě Maissy. „Proboha, co to vlečeš?“, podívala se na tu hromadu oblečení. Ty chlapovi vyzvedáváš věci z čistírny? Co je to za vola, když tě tak využívá. Příště tě pošle pro květiny svým milenkám“, zhnuseně konstatovala. „Mně to nevadí“, řekla Anička zahanbeně. „Jasně, to je vidět“, podívala se na hodinky. „Měj se, musím letět, mám rande“. „Aha …“ Maissy se na ni podívala přimhouřenýma očima a zasmála se. „Je to jiný formát, drahoušku. Trávila jsem s ním léto v Ománském zálivu“, narovnala se a zavrněla. „Tak zatím“, nasedla do auta a rozjela se. Anička se smutně podívala na obleky, které měla přes ruku a povzdechla si. „No co“, řekla si a pokračovala dál. Jakmile vešla do IVY, veškeré chmury ze sebe setřásla. Vždyť jde na večeři s Alexandrem Rothem. „Mám zde rezervaci pro dva na jméno Roth“, drze houkla na číšníka, který zíral na obleky. Najednou měla pochybnosti, zda ta rezervace nebyla zrušena, nebo ji tam s tou hromadou hadrů nepustí. „Ovšem, madam. Pan Roth už na vás čeká“, řekl číšník, když se vzpamatoval. Aničku zalil slastný pocit a hlasitě si oddechla. „Mohl byste tohle dát do šatny?“ „Jistě, madam“, zavolal na poslíčka a bez mrknutí oka mu ukázal tu hromadu obleků. „Zavedu vás k němu“. Alex seděl u stolu a jeho tvář se skrývala za ohromnou kyticí ve váze. Když ji uviděl přicházet, postavil se a poslal číšníka pryč. Sám jí nabídnul židli. „Doufám, že nečekáte dlouho“, vykoktala ze sebe. „Před chvilkou jsem přišel. Máte pěkné šaty. Nové?“ „Tyhle“, zuřivě kroutila hlavou. „Kdepak, mám je už léta“, zalhala. „Číšníku, odneste ty růže“, přikázal Alex. „Před tak krásnou ženou by musely zvadnout závistí“. Aničku polila horká vlna. A co bylo ještě horší, všimla si, že jí po straně vykukovala cenovka. Rychle ji utrhla a schovala. Doufala, že si toho nevšiml, ale bylo pozdě. Stačil ji vzít dřív, než ho mohla zarazit. „Dvě stovky liber“, zasmál se. „Anno, kdybych vás neznal, tak bych si myslel, že chcete na mě udělat dojem“.
„No, ženy už to tak říkají, že nové věci už mají léta“, pokusila se zachránit situaci. „Ano, ale vy jste si koupila nové šaty, i když laciné, přesto to bylo roztomilé“. Tak laciné a roztomilé. Pěkně děkuju, pomyslela si. „Hm“, pokusila se odhodit pramen vlasů. Přesně tak, jak se píše v těch sadistických článcích, jak upoutat muže. Alex se na ni usmíval a dokonce na ni zamrkal. Bylo jí přinejmenším trapně. Nevěděla, jestli se má naštvat nebo se cítit polichoceně. „Objednáme si něco k jídlu. Souhlasíte s pečeným telecím na zázvoru?“ „Proč ne“, přikývla. „Přineste nám šampaňské“. „A dietní colu“, rychle se přidala. „Ale ne, dietní colu ne“, zarazil ji Alex škádlivě. „To nemůžete myslet vážně, vždyť byste z té chuti nic neměla. Víte, Anno“, pokračoval, když se číšník odporoučel. „Je to jiné vás vidět, pokud nejste přilepená k počítači. Jste opravdu nádherná žena“. „Děkuju“, odpověděla a napadlo ji, zda se poslední dobu podíval do zrcadla. „Zajímalo by mě, kdo je ten šťastný. Ne, počkejte, budu hádat. Vlastně to bude mocný muž, který by podřízl každého, kdo by se na vás podíval“. To ji rozesmálo. „Nikoho nemám“. „Snad nejste … na ženy?“, polekal se. „Ne, to tedy opravdu nejsem“, začervenala se. „To je škoda“, usmál se. „Doufám, že mě z toho neraní mrtvice. Mohli by vás žalovat za vraždu nebohého a opuštěného starce“. „To myslíte sebe?“, hlesla. Přinesli víno a Alex jí nalil plnou skleničku a sobě jenom kapku. „Vy nebudete pít?“ „Moc ne. Ztrácím po pití paměť a na večer s vámi bych opravdu nechtěl zapomenout“. „Eh, třeba se Jenny zítra vrátí“, pokusila se změnit téma. Určitě se jenom snažil decentně konverzovat, ale přesto ji jeho řeči přiváděly do rozpaků. Nevěděla, jak by měla reagovat. „Možná ano, možná ne. Otázka je …“, pokračoval. „Jestli přežiju další den v kanceláři, kde mě ničíte těma svýma očima, a já se nemůžu k vám přiblížit“. Aničce zapomnělo tlouct srdce. Netušila, že se něco takového může stát, bylo to hodně nečekané. „Cože?“, vydechla. Ale naštěstí přinesli jídlo, Alex se opřel a čekal, až bude čistý vzduch. Pak se k ní naklonil a upřeně jí hleděl do očí. „No tak, jste přece inteligentní žena a se sluchem nemáte problém. Tak proč bych se měl opakovat?“ „Ale jste přece ženatý muž“, namítla. S božskou Dolores, ale to si nechala pro sebe. Alex si trpce odfrkl. „Jenom na papíře, neklape nám to. Vášeň dávno vyprchala a moje žena žije pouze nakupováním. Já zastávám názor, že než žít bez vášně, to raději umřít“, popadl ji za ruku. „Bez vášně je všechno k ničemu“. Jiskry v jeho očích by mohly zapálit pochodeň. Bylo to příliš krásné, než aby to byla pravda. Přesto se to dobře poslouchalo. „Tak proč se nerozvedete?“, odvážila se zeptat. „Já? Hodný katolický chlapec? Mou matku by ranila mrtvice. A navíc máme děti, ty by to odnesly nejvíc“, řekl trpce. „Neměl jsem vás zatěžovat svými problémy. Omlouvám se“. „To je v pořádku“, uklidnila ho a posilovala se vínem. Klidně mě tím zatěžuj, pomyslela si.
Alex se ládoval jídlem a mezi sousty ulevoval své duši. „Celý život jsem čekal na takovou, jako jste vy, Anno“, vybalil to na ni. Nezasvěcený by poznal, jak to bylo účelné, ale ona to vnímala jinak. Bylo to až neskutečné, jak pod jeho pohledem přímo rozkvetla. Měla pocit, že je jedinou ženou v místnosti. Díval se na ni, jako by ji chtěl spolknout za živa. „Někoho, s kým bych si mohl povídat a necítit se přitom provinile. Někoho, kdo by mě pochopil, někoho, kdo ….“. „Kdo v sobě skrývá duši umělce“, pomohla mu dokončit větu. Divně se na ni podíval a pak pokračoval. „Ano, asi ano. No prostě někoho, s kým se dá mluvit. A vy, Anno, jste navíc tak krásná …. O to je to horší, tedy pro mě“. „Ale proč?“ „Protože se nemůžu soustředit. Měl bych myslet na to, co jsem vám chtěl říct a přitom musím pořád myslet na něco úplně jiného“. Anička polkla na sucho. „Myslím na tvoje rty. Jaké by to bylo políbit tě, mít tě v náručí. Znovu po všech těch letech cítit sladké lidské teplo“. „Po jakých letech?“, zeptala se a pohledem ho vybízela. „Moje manželství je už dlouho mrtvé. Asi jako svatý Patrik“. „Alexi“, začala, ale nenacházela správná slova. Zvedl svou opálenou ruku a ve světle svíček se zaleskl jeho snubní prsten. „Neříkej nic, nechej mě ještě chvíli snít. Dovol mi tu ještě s tebou posedět a dívat se na tebe. Vždyť tě takový starý kozel nemůže zajímat“. „Ale ano, zajímá“, vyhrkla Anička. „Ty přece nejsi vůbec starý, ani kozel“, namítala. „Jenom starý a smutný“, poškádlil ji“ a v jeho zelených očích zajiskřilo. „Nejsi starý, naopak jsi skvělý“, řekla něžně. „Jak to víš?“, sladce se usmál a pak se vrhnul na své jídlo, což ji mělo hodně co říct, ale nestalo se, byla omámená a zaslepená. Potom změnil téma a začal o nepodstatných věcech, jako byla ekonomie nebo fotbal. Měla nepříjemný pocit, že snad prošvihla nějakou zkoušku z jeho strany. Poznal, kdo ona je a všechno mu odkývala. „Málo jíš“, pronesl, když dojedl čokoládový dort. Nezaplatíme?“ „Hm, asi ano. Děkuji za krásný večer“, vypravila ze sebe nešťastně. „Co tím chceš říct, že náš večer je u konce?“, řekl rozladěně. „A není?“, špitla Anička nadějně. „Pokud mi nehodláš zlomit srdce, tak ne“, řekl s jistotou v hlase. Alex zaplatil, dal číšníkům štědré spropitné a odnesl si obleky do auta. Nyní už si nemusela lámat hlavu s vlajícími igelity. Alex jí galantně podržel každé dveře a společně vyrazili k jeho autu. „Pojďte, dámo, váš kočár čeká“, pokynul jí. Potom už uháněli ulicemi. Alex jel tak rychle, že by se klidně mohl živit jako šílený závodník. Auta kolem něj se jenom míhala, jak doslova prchali. Zastavil před jedním terasovým domem se schůdky a předzahrádkou. „To je můj londýnský byt“, zahlaholil Alex. „Takové malé zázemí“, vytahoval klíč ze zapalování. Byt nebyl příliš velký, ale ohromně luxusně zařízený. Moderní nábytek, kožená sedací souprava. Na zdech zarámované fotografie nahých žen a nad krbem obrovský abstraktní obraz. „Vidíš ty fotky? Jsou od jednoho velmi známého fotografa“, ale jméno však neřekl. „Tohle jsou originály“, stačil dodat. „Zřejmě si jich užíváš“, žertovala Anička.
Chladně se na ni podíval a nechápavě pokynul hlavou. „A ten obraz nad krbem mě stál dvacet tisíc. Pojď sem, tady je lepší světlo“ a vmanévroval ji do lepšího místa. Stejně nic neviděla, umění nerozuměla. „Hm, je nádherný, takový dramatický“, řekla a snažila se, aby to znělo přesvědčivě. „Pojď ke mně, ty potvůrko“, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Věděla, že právě by měla vnímat něco jako rozzářený ohňostroj, že se svět přestal otáčet kolem své osy, ale zrovna musela myslet na svoje spodní prádlo, sice čisté, ale obyčejné. „Určitě oba myslíme stejně“, zašeptal Alex. To pochybuju, pomyslela si Anička. Leda, že by toužil po vaginálním želé. Byla sice vzrušená, ale nebyla připravená. Po fyzické stránce ano, ale dlouho s nikým nic neměla, zřejmě tam měla už pavučiny. „Pojď ke mně, miláčku“, znovu zašeptal. „Už nic neříkej“ a zavedl ji rovnou do ložnice, kde se na ni doslova vrhl jako neandrtálec.
Kapitola 20.
Anička se ráno probudila a nevěděla, kde je. Trvalo jí to několik vteřin, než jí v hlavě sepnul počítač, aby utřídil neznámé údaje. Uklizený pokoj, klimatizace, sněhobílé povlečení a muž v posteli. Panebože, vždyť tím mužem byl její šéf, Alex. Když jí to došlo, zamrazilo ji. Milovali se. Bylo to trochu rychlé a divoké. Říkal, že je osamělý muž, lapený v pasti manželství bez lásky. Neměla se divit, že byl tak nedočkavý. Trochu vzdychala, ale on byl jistě spokojený jako kohoutek. Nebo jako holub, když si čechrá peří. „To byla nádhera“, řekl a zhluboka dýchal nosem. „Byla jsi báječná, Anno“, přitáhl si ji k sobě a držel ji tak pevně, jako by ji už neměl nikdy pustit. „Ano, bylo to … pěkné“, šeptala. Samozřejmě nedosáhla orgasmu, ale to bylo normální v tomto případě. Ale svým kamarádkám by to nikdy nepřiznala. Neměla ráda, když se hovořilo o partnerech v posteli, jak často slýchala ve společném bytě. Pokud vztah trval, bylo vše tak úžasné, ale pokud nastal okamžik rozchodu, pravda byla jiná. Pochopila, že většinou orgasmus předstíraly, což byla taková sexuální praktika. Jakási poklona partnerovi, jak to jednou řekla Leslie. „Já ve svém vztahu nic předstírat nemusím“, pronesla s kamennou tváří. To by jí na reputaci moc nepřidalo, kdyby přiznala, že její partner není o nic víc vzrušující, než opakování repliky špatného seriálu. Spoustě chlapům vrtá hlavou, proč s nimi ženy spí, když nedosáhnou orgasmu. Oni to nemůžou pochopit. Ale je to stejně normální, jako když si chlapi myslí, že se na večeři chodí proto, aby se dobře najedli, popovídat si a je úplně jedno, co budou jíst. Alex ležel vedle, něžný a krásný jako král Elfů. Zasněně ho pozorovala, když otevřel oči a podíval se na ni. Na jeho rtech se objevil ten nejkouzelnější úsměv, ale pak zděšeně vykřikl. „Kriste pane, to už je tolik hodin“. Tvář se mu zkroutila, vyskočil z postele, sklonil se a rychle ji políbil. „Promiň, miláčku, nechtěl jsem tě polekat. Můžu do sprchy jako první? Raději bych odešel jako první. Nechci, aby se v tom hnízdě začalo o nás povídat“. „Jistě“, odpověděla pohotově. Tedy aspoň se o to snažila. Muži nemají rádi nechápavé ženské, to už pochopila. „Ale pospěš si, taky nechci přijít pozdě“. Alex se na ni spokojeně zazubil a zavřel se v koupelně. „Ještě, že jsi mi přinesla ty obleky, Anno“, pochvaloval si. „Jinak bych v kanceláři voněl tebou“, potom už byla slyšet pouze sprcha.
Seděla na posteli a přemýšlela, co se jí nelíbilo. Samozřejmě museli vstát a jít do práce. Ale tohle nebyl nejlepší okamžik pro ni. Možná by se jí líbilo, kdyby na ni zamával platební kartou a zvolal. „Vstávej, jdeme nakupovat a užijeme si dnešní den“. To byl pokus o vtip, sama sebe pokárala. Ne, Alex byl velký Boss a trh na nikoho nečekal. Najednou ji zalil studený pot. Její šaty ležely zmuchlané na zemi. Na rozdíl od Alexe neměla náhradní oblečení, které by vyřešilo její problém. „Alexi“, zaječela za dveřmi koupelny. „Sprchuju se, miláčku“, zavolal na ni zlostně. „Budu muset jet domů. Nemám co na sebe“, křičela. Voda přestala syčet a Alex vystrčil svou mokrou hlavu. „Tak dělej, ať nepřijdeš pozdě“, vtiskl jí na tvář mokrý polibek. Nasoukala se do nevzhledných šatů a spěchala ven. Naštěstí před domem stál taxík. Nechtěla do metra v šatech, na kterých bylo jasně vidět včerejší den. Musela se rychle dostat domů. Dokonce se naklonila na zadním sedadle a mlčky popoháněla řidiče taxíku. Jako kdyby to bylo k něčemu platné. Neodvažovala se říct ani slovo, taxikář nebyl dobře naložený a ještě by mohl schválně zpomalit. Co si vlastně vezme na sebe? Ty modré šaty? Nejsou moc sexy? Nakonec se rozhodla pro něco obyčejného. Zahlédla se ve zpětném zrcátku, zarudlé oči, rozcuchané vlasy a pod očima tak velké vaky, s jakými by mohla vyrazit na dovolenou. Do prdele, do prdele. Nebude mít čas ani na důkladnou koupel. Shodila ze sebe šaty, skočila do sprchy a natáhla na sebe druhé. Zapojila nouzový režim, více svěžího krému a make-upu, vlasy stáhla do drdolu. Teď by si přála být muslimkou a celá se zahalit. Vypila půl láhve vody, aby nasála něco z mořské svěžesti a přebila pach celé noci. Výsledek nakonec nebyl až tak špatný, když vzala v úvahu materiál, se kterým musela pracovat. Tak proč se jí chtělo brečet? Celou cestu v metru jí to vrtalo hlavou. Vždyť Alex byl tak milý. Ráno ji políbil, a to hned dvakrát. Stejně ji ale mrzelo, že si to nechtěl zopakovat. A do sprchy šel jako první, idiot. Vůbec na ni nebral ohled. Všichni chlapi jsou mizerové. Co si asi o ní myslel? Je snad škaredá, tlustá, chladná, chudá, neudržovaná. Musela si přiznat, že těch možností bylo víc než dost. Nebo málo? Měla na Alexe vztek, i když byla přesvědčená, že to byla její vina, její rozhodnutí. Vrazila do banky jako nějaká bohyně pomsty. „Problémy s chlapem?“, zeptala se bába v recepci s vítězoslavným šklebem. Anička ji ignorovala a hnala se po schodech nahoru. Jenny byla zpátky a na Aničku čekala hromada nových papírů. „Už je vám líp?“, hlesla na Jenny. „Jdete pozdě“, poznamenala místo odpovědi, nemluvě o nějakém „děkuju. „Vypadáte unaveně, Anno. Snad jste někde neflámovala?“ „To by nebylo špatné“, poznamenala Anička mrzutě. „Pan Roth ještě …., a dobrý den, pane Rothe“, zahlaholila. Alex se blížil k Jenny, na tváři rozzářený úsměv. Potom pokynul směrem k Aničce, jako primář na vizitě. „Dobrý den, dámy“, zašveholil. „Dobrý den, Ale …, pane Rothe“, rychle se opravila. Alex se na ni hrozivě zamračil a pak se obrátil se zářivým úsměvem znovu na Jenny. „Rád vás vidím, Jenny. Bez vás to tady nebylo ono“, vysekl lichotku. „Přijďte za mnou do kanceláře, probereme tu cestu do Sevilly“. Oba se k Aničce obrátili zády, aniž by jí věnovali pohled. Zůstala tam sama se stohy papírů, a samozřejmě s blikajícím telefonem, který už zářil jako na velitelství NATO. „Tak to bychom měli“, povzdechla si. Nemiluje ji. Je mu ukradená. Nebyl s ní v posteli spokojený.
Nepřítomně zírala na zavřené dveře, odkud se ozýval smích Jenny, jak s ní Alex zřejmě žertoval. Anička konečně vzala telefon a jako bez ducha řekla. „Tady kancelář pana Rotha, Hamilton Kane, dobrý den“. Alex celé dopoledne trčel na nějakém jednání. Jenny byla jediná, kterou k sobě pustil. Aničce se chtělo vypadnout ven, zhroutit se a brečet. V jedenáct jí zavolala Leslie. „Ahoj, viděla jsem tě dnes ráno, vypadala jsi příšerně, Anno. Stalo se něco?“ „Jo, děkuji, to bylo od tebe milé“, vyjela na kamarádku. „Tak co se děje. To byl tak strašný? Asi je lepší to zjistit hned na začátku. A stejně je ženatý“, povzbuzovala ji Leslie. „Jenom na papíře“, zabručela Anička. „A že ty máš co říkat. Co ten David, nebo ten z realitky, nebo ten obchodník a bůh ví, kdo ještě“, obořila se na Leslie. „No dobře, skončila jsi? Tak si to tak neber. Za týden jdeme v sobotu na velkolepý večírek, zařídila nám to Maissy“. „Fakt?“, vyhrkla přemožena zvědavostí. „Pojď s námi. Třeba tam poznáš někoho lepšího, než je Roth“. Anička polykala slzy. „Lepšího než je Roth? No jasně, že by Brad Pitt …. Jasně, proč ne“, shrnula to ve zkratce. „Určitě půjdu“, slíbila kamarádce. Další telefon, tentokrát to byla Tessa. „Určitě pojď s námi, Anno. Leslie ti něco půjčí na sebe“, přemlouvala ji. „A na co mě tam potřebuješ ty?“, rýpla si Anička a čekala, že odpověď se jí nebude ani trochu zamlouvat. „No, ty do toho všeho vneseš trochu své originality“. „Jako já“, žasla Anička, ale dlouho se netěšila z takové odpovědi. „Jistě. Chodí tam jenom samí bohatí a krásní, a ono to časem začne být docela nuda“, zasmála se Tessa. Bezva, takže by měla vnést do toho lesku trochu té chudoby a obyčejnosti. „Víš co, Tesso, jdi se vycpat“, praštila telefonem. Když zazvonil opět telefon, málem se rozkřičela, ale včas se ovládla. „Anno“, ozval se známý hlas. „Jsi to ty? Tady je Thomas. Jak se máš, holčičko?“ „Výborně, Thomasi. Lepší už to ani být nemůže“, švitořila, než začala brečet. Thomas ji přemluvil, aby vyšla ven, že jí znovu zavolá. „Máš právo na polední přestávku, opravdu“. Anička mu vyklopila celý ten smutný příběh, alespoň část. Thomas projevil soucit, sice po svém, ale cítil s ní. „Ty jsi prostě moc romantická, Anno. Dej tomu chlapovi šanci. Určitě tě někam zase pozve“, uklidňoval ji. „Doufám, že není ženatý. Nebo někdo z banky“. „Kdepak“, zhrozila se. „To jsem rád, už jsem se bál. Musíme spolu zajít na oběd. Co třeba, až se vrátím“, zeptal se Thomas. „Tak jo, určitě“, souhlasila a docela se na něho těšila. Anička se vplížila zpátky do kanceláře a vrhla se na své složky. Thomas ji alespoň přesvědčil, že tohle všechno není její vinou, ale moc jí to nepomohlo. Ani nemohlo, jestliže byl k ní Alex ráno tak chladný a celý den s ní nepromluvil. Ke konci pracovního dne za ní přišla Jenny. „Pan Roth byl včera s vámi spokojený. Sice to úplně tak neřekl, ale nestěžoval si“. „Ne?“, zeptala se dychtivě. „Ne“, odpověděla Jenny. „Ani se o vás nezmínil. Proč se tváříte tak nešťastně. Proč jste dnes tak podrážděná, Anno? Je vám dobře?“ „Jako nikdy“, zahučela a věnovala se hromadě papírů na svém stole.
Jenny si ji dlouho měřila. „Doufám, že k vám byl slušný. Mám na mysli pana Rotha. Někdy dokáže být opravdu nepříjemný. Klidně se mi můžete svěřit“. Málem měla sto chutí jí tohle všechno říct. Prostě vyložit karty na stůl, Jenny Robinsonové. „Byl milý“, nakonec řekla vážně. „Jsem s vámi spokojená, Anno“, řekla Jenny k jejímu velkému překvapení. „No, nebudeme se dále zdržovat nesmysly. Raději se dáme do práce. Dnes musím brzy odejít, bude to na vás, Anno“. „Opravdu?“, vyhrkla. Nechtěla se s ním setkat o samotě. Co by mu asi tak řekla. Bylo jí jasné, že o ní nechce ani slyšet. „Ano, ale pan Roth řekl, že tu poslední půlhodinu bude brát telefon, takže si klidně můžete dělat svou práci“. Byl to dar z nebes, když Jenny odešla. Zůstala zabarikádovaná ve své pevnosti z hromady papírů. Chvílemi zahlédla Alexe, jak ji s telefonem v ruce pozoroval ze dveří své kanceláře. Pokaždé se odvrátila a neodlepila se od své práce, dokud pro něj nepřijel řidič, který ho měl odvézt na letiště. Všechno to z ní spadlo cestou z archívu. Proč by se měla nervovat? Všechno je zase při starém, a už to tak navěky zůstane. Když ale přišla ke stolu, zůstala stát jako omráčená. Na klávesnici počítače ležela rudá růže a lístek. Nemůžu se dočkat, až se zase sejdeme. Mysli na mě. Tvůj už ne tajný obdivovatel Panebože, to je tak krásné, že to snad nemůže být pravda.
Dagmar Valová
Pokračování za týden…
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?
Společnost08.10.2023Dagmar Valová: Proč věřit. Erotický román 29. a 30. kapitola
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...
