Návštěvy: 74
Kapitola 17.
Anička se zastavila u kamarádek, bylo pondělí, jejich tradiční babinec. Byla už vlastně hostem, proto přinesla malý proviant. „Včera jsme uklízely“, oznamovala Tessa velitelským tónem hned ve dveřích. „Vážně?“, nechápavě se zatvářila Anička.
„Budeme mít hosta“, zvedla hlavu Devon od posledního čísla časopisu Face. „Máte to tady vypulírované, jako ze škatulky“, pochválila je Anička. „Děkujeme za uznání, Anno. Musím přiznat, že jedině tvůj pokoj, který jsi opustila, byl čistý a nevypadalo to tam jako po explozi atomové bomby“, řekla Tessa. „Přijde Maissie. Ale co je nám vlastně do ní, je to tvoje kamarádka“, řekla Devon, ale neznělo to přesvědčivě. „Dvě slova“, zpražila ji Tessa. „Reading Festival“. Devon byla na nohou tak rychle, jako když Anička denně startuje z kanceláře po pracovní době. „Ode dneška se budou večírky pořádat mimo náš byt, dámy“, rozhodla Tessa. „Tady se bude udržovat pořádek. Venku si dělejte, co chcete, třeba fontánu ze skleniček šampusu“. „Jasně, já s tím rozhodně mít problém nebudu“, ozvala se Leslie. „Víš co, Tesso, přestaň se chovat jako husa. A i ta si občas zašpásuje jen tak pro zábavu“. „Každý není jako ty, Leslie“, utrhla se na ni Tessa. „Ty a tvoje rockové hvězdy, slavní herci, pracháči, sportovní legendy, kterým lámeš srdce a pouštíš žilou jejich bankovním účtům. Stejně si myslím, že máš problém navázat vztah. Neustále něco hledáš, jenže si to nikdy nepřiznáš“. Anička je poslouchala a přitom se dobře bavila. Jak byla ráda, že bydlí někde jinde, dalo by se říct ve svém. Ne, že by kamarádky zavrhla, ale v jejich každodenní společnosti být rozhodně nemusela. „Hej, nechte toho, myslím, že jsem zaslechla zvonek u dveří“, zasáhla Devon do jejich nesmyslné hádky, která stejně nikam nevedla. „To bude Maissy“, zajásala Tessa a řítila se ke dveřím. A taky že byla.
Všechny byly zvědavé na ten zázrak, o kterém se mluvilo denně. „Tesso“, zaznělo sladce, což Tessa kvitovala zavýsknutím. Její kamarádka ji objala tak opatrně, jako by se bála, že by si o její spřádanou vlnu odřela ten svůj lak na nehtech. Maissy vypadala přímo snově, vůbec se nepodobala té dívce, kterou měly možnost zahlédnout na několika snímcích z alba, které odněkud vyhrabala Tessa a se zálibou si ho prohlížela „Tesso, drahá, představ mě svým kamarádkám“, zavrněla. „Já jsem Maissy Vildová“, obrátila se nejprve na Devon, která jí podávala ruku jako zhypnotizovaná. „Jsem Devon Evansová“, představila se a potom vyhrkla. „Slyšela jsem, že bys mohla sehnat volné vstupenky na koncerty“, zajímala se. Maissy se blahosklonně usmála. „No ano, a na jaké koncerty? Třeba na Reading, žádný problém“. „A tohle je Leslie“, řekla Tessa. „Skvělá halenka“, pochválila ji Maissie. „Děkuji“, usmála se Leslie, a to jenom proto, že uměla rozeznat kvalitní hadry. „Vezmu tě do velkoobchodu Harvey Nicks nebo Harrods“. Leslie ihned zpozorněla a její odměřenost byla ta tam. Doslova jí zobala z ruky, což Aničku překvapilo, možná i zklamalo. Leslie měla ze všech nejraději, oblíbila si ji pro její nezaměnitelnou originalitu. 38 „No, a to je Anna, Donedávna tady s námi bydlela, ale odstěhovala se. Má teď svůj vlastní byt“, představila ji Tessa jako poslední. „Aha, takže já teď budu mít pokoj sama pro sebe“, zatleskala Maissy. Anička v duchu blahořečila Richardovi, jak prozíravě ve správném čase ji vysvobodil a zbavil ji té příšerné barbíny, se kterou by musela sdílet pokoj. „Pěkný nos, Maissy“, pochválila ji. Bylo to sice trochu dětinské, ale ulevilo se jí.
Maissy na chvíli ztuhla, ale pak na všechny vycenila tak zářivě bílé zuby, že málem potřebovaly sluneční brýle. „Děkuji“, hlesla. „Já se totiž chovám ke svému tělu jako k uměleckému dílu“. „No, to je vidět. Podle fotek, co jsem viděla, se plastický chirurg musel činit, aby z tebe ušil nádhernou panenku“, odvětila Anička s nebývalým klidem. Leslie s Devon se na sebe podívaly a uchechtly se, protože očekávaly, že se projeví Aničky ostrý jazyk. Potom v pokoji zavládlo hrobové ticho. „Anna pracuje v City“, ozvala se Leslie ve snaze změnit téma. „Jo, to je pravda. Ještě nutno podotknout, co tam dělá. Pomocnou sekretářku“, nezapomněla upřesnit Tessa. „Aha, tomu rozumím, proto máš tolik vrásek. To je určitě stresem“, nasadila Maissie starostlivý tón. „No, a co děláš ty, Maissy?“, zeptala se dychtivě Devon. „Já?“, Maissy se zvonivě rozesmála. „Nedělám nic. Já si jenom užívám, drahoušku. Co sis myslela?“, podivovala se nad takovou otázkou. Ale jinak to byl docela pěkný holčičí večer. Všechny se navzájem častovaly báječnými historkami. Pro upřesnění, Leslie a Devon poslouchaly. Hlavní slovo měla Tessa se svou roztomilou kamarádkou. Anička usoudila, že je pravý čas zmizet, tohle nemusela poslouchat. Bylo to zvláštní, jak může taková prostoduchá Maissy zaujmout. „Ty už odcházíš?“, zavrkala Maissy. „Anna je naše taková samotářka“, horlivě vysvětlovala Tessa. „Svatá pravda“, usmála se Anička. Při odchodu se ještě zastavila. „Tesso, víš o tom, že máš na nose hrozného beďara?“, zeptala se nevinně. „Nesmíš to s tím tofu tolik přehánět. Mějte se tady, dámy, jak chcete“ usmála se a vydala se ke dveřím. Tessa zůstala sedět jako opařená, neboť moc dobře zaznamenala nepřátelský tón. Celá se napřímila. Dlouho se jí nestalo, aby ji někdo tak setřel.
Kapitola 18.
Anička se vrhla na práci. No tak dobře, na tu otročinu. Zakládala, papírovala, vařila kávu, faxovala a kopírovala. Jedna činnost nudnější než druhá. Ale jinak to byla rutina. Byla si vědoma, že její život dostal jakýsi směr. Vlastně ne, byl to zoufalý rytmus. Vstávala pár minut, než jí zazvonil budík. Žila stejným životem, dělala stejně pitomou práci jako ostatní a snila stejné sny jako okolní svět. Byla pořád nula. Možná, že by mohla vyhrát v soutěži o nejnudnější průměr. Takže musela vzít za vděk to, co měla. Myslela na Alexe. Věděla moc dobře, že se šéfem není radno si začínat. Ale co měla dělat, když ho každé ráno viděla, věčně obklopeného nohsledy v City. Jenny jí ho ale pěkně držela od těla. Ta měla oči všude. Přesto ji k němu často posílala. Prosím, doneste tu kávu panu Rothovi, nebo tohle musí pan Roth podepsat. Tvářila se přitom úplně nevinně, jako by jí chtěla říct. No jen si běž za svým idolem.
Problém však byl v tom, že ji posílala, jenom když nebyl sám. Prostě a jednoduše žádný rozhovor. Ale v kanceláři nebyla pořád nuda a otročina. Někdy zažívala i trapasy a pořádný vztek. Zvláště, když za ní chodil jeden poslíček z administrace, zdržoval ji, jak tahal jeden dopis za druhým, s oblibou postával u jejího stolu a vybavoval se o ničem. „Proč jste na toho hocha taková, Anno?“, plísnila ji Jenny. „Nechci mu dávat falešné naděje“, odsekla. „Zkuste na něho být trochu milá, za vzhled nikdo nemůže“. To byla ta nejosobnější poznámka, kterou od Jenny slyšela. A vůbec, ať si ta stará brusle myslí, co chce, naštvala se. Ale přece jí to nedalo, zašla do podatelny, aby se omluvila a vše napravila. „No vidíte, tak se mi líbíte“, pochválila ji Jenny. A světe div se. Jenny se dostávala do fáze a nešetřila chválou nad její prací. „Začínáte dělat pokroky, Anno“, hodnotila ji shovívavě. Konečně, zaplať pánbůh za každou chválu. Jednoho rána zavolali do kanceláře z osobního, že Jenny Robinsonová onemocněla. Do prdele, vyděsila se Anička. „Je to jen chřipka“, uklidňovala ji personalistka, „ale musí to vyležet. Pošlu vám tam pomocnici. Jenny výslovně chtěla, abyste to vzala za ni, slečno Gregorová“. „Děkuji za zavolání“, vzpamatovala se. „Budu se snažit“, nakonec hlesla do telefonu. Fajn, to by měla zvládnout a celým tělem jí projela vlna vzrušení. Dokonce si představovala, že by jí mohli poslat nějakou nezkušenou holku se žvýkačkou v puse, Ona by tak mohla kopírovat Jenny a seřvat ji, potom by to bylo dokonalé. Nestalo se.
Přišla nějaká tlustá matróna, která psala tak rychle, až se Aničce tajil dech. Opět došlo na její schopnosti, které se blížily znovu k nule. „Mohla byste, prosím napsat tohle, a ještě tohle?“, zeptala se slušně posily. „A to je všechno?“, pozvedla hlavu a pohrdavě si měřila stoh dopisů. „Tak tedy ještě tohle“, opatrně jí podala svoje nedodělané zprávy, kterými se prokousávala týden. Pomocnice si odfrkla. „Vy se asi moc nepřetrhnete, že?“ Anička ji ignorovala. Zajímalo ji jen, kdy se vytratí na toaletu, aby si mohla upravit svůj vzhled. Měla najednou pocit, jako by ji povýšili, byť jen na chvilku. To znamenalo uklizený stůl Jenny a vyřizování důležitých telefonů. Ale hlavně to znamenalo Alexe Rotha. Předpokládaný příchod za pět minut devět. To by mohlo stačit, aby se dala dohromady. Alex dorazil na minutu přesně, jak taky jinak, on byl prostě úžasný. Navíc vypadal naprosto dokonale. Přímo vpadl do kanceláře s kufříkem v ruce a s výrazem totálního nasazení, který v Aničce vzbuzoval posvátnou úctu. Avšak první jeho pohled avizoval, že nebyl dobře naladěný, přímo naštvaný. „Kde je Jenny?“, vyštěkl. „No, je nemocná, má chřipku“, hlesla Anička. „Cože? Krucinál, zrovna když ji potřebuju, tak tady není“, rozčiloval se. Anička naopak měla dojem, že je tam Jenny pořád. Dokonce ji podezírala, že v kanceláři i nocuje. „Tohle je moje káva?“, vzal si ji. Vtom začal prskat a pak se příšerně zašklebil. „Proboha, takovou nepiju. Hergot, copak nevíte, že zásadně piju kávu bez kofeinu?“ Anička málem řekla, k čemu je espresso bez kofeinu, ale ovládla se. Bála se, pokud by otevřela pusu, začala by brečet. A v té jeho náladě ho nesmí dráždit. Vždyť by ji mohl vyhodit. Zřejmě se špatně vyspal a měl příšerné ráno, chudák. „Nezlobte se, pane Rothe“, omlouvala se.
„Udělejte mi hned novou a přineste mi ji do kanceláře“, řekl, aniž by jí věnoval pohled. Sebral z Jennina stolu stoh faxů a práskl za sebou dveřmi. Anička se zvedla a automaticky zamířila ke kávovaru. Do očí se jí draly slzy, ale rezolutně je zadržela. Přece se neznemožní před tou matrónou, aby se dívala, jak posmrkávala. To by bylo tučné sousto, aby ji pak ještě drbaly v recepci. Anička hlasitě zaklepala na dveře, neodvážila se vejít. „Vstupte“, ozval se jeho nabroušený hlas. „Vy si myslíte, že mám čas trávit celý půlden čekáním na pitomou kávu?“, křičel Alex. „Omlouvám se, to jistě ne“, koktala a postavila před něj tu správnou verzi kávy. „Kdo teď dělá vaši práci, když tu není ta líná Jenny“, vyštěkl. „Brona Perkinsová, poslali ji z personálního“, odpověděla Anička. „A je moc snaživá“, rychle dodávala, což byla pravda. Zdálo se, že se na chvíli uklidnil. „No dobře. Ještě, že to není nějaká nafintěná škeble, která by se jen flákala“. Aničku napadlo, jestli pro něho v některé ze svých předchozích inkarnací nepracoval někdo podobný. Vzpomněla si na Leslie, ta by mu dokázala zvednout mandle. „Myslíte, že zvládnete Jenninu práci? Moje schůzky a všechno kolem?“ „Myslím, že ano, Alexi“, řekla pevně. Příkře se na ni podíval. „V kanceláři jsem pro vás pan Roth, zapamatujte si to“. „Jistě, promiňte“, řekla a cítila se jako naprostý pitomec. Takhle ji utřel a dostala pořádný vztek, hlavně na svou neopatrnost. „Hej, máte hezký kostým“, prohlížel si ji od lemu sukně. Mírně potřásl hlavou a na tváři se mu usadil zamyšlený výraz. „Děkuji“, hlesla mezi dveřmi. Zrovna zvonil telefon, tak ho chtěla rychle zvednout. „Řekl bych, že máte i hezkou rtěnku. Sluší vám to dnes, Anno“. Anička dělala, že to přeslechla, skočila po tom zvonícím telefonu a sladkým hlasem se ozvala. „Dobrý den, kancelář pana Rotha. Přejete si?“ Proč muži říkají o ženách, že jsou vrtkavé? Alex měnil nálady tak často, jako Madonna svůj image. No nic, za deset minut měl první schůzku, to už nebude na žádné řeči čas. Ve tři hodiny odpoledne už byla téměř u konce svých sil. Ne, že by měla tolik práce, protože Jenny nechala všechno v takovém pořádku, že toho na ni moc nezbylo. Ale nervy měla na pochodu. Ve chvíli, kdy dorazila první návštěva, byli to Němci, se Alex proměnil v usměvavého šéfa. Zato Anička zvrzala, co mohla. Málem vybryndala kávu, zapomněla, kdo chtěl černý čaj, kdo mátový. Pusa ji bolela z toho, jak se křečovitě usmívala, když zvedala telefony. Zvládla dokonce i rozlíceného obchodníka, který na ni do telefonu řval. Měla sice na jazyku, běž do prdele ty hnusáku, ale to by nebyla vhodná odpověď. Byl to zázrak, ale přežila to bez větších následků. V pět hodin přinesla Alexovi další kávu bez kofeinu a pár čokoládových bonbónů z jeho osobní lednice. K jejímu překvapení se rozvaloval, ne seděl na své pohovce a četl si komiksy, které maskoval výtiskem Wall Street. „A přichází můj anděl, přináší mi kávu“, řekl mile. „Nejste vy víla, Anno?“ „Pokud vím, tak nejsem“, rozpačitě zamumlala. „No a bonbóny, to je skvělé“, radoval se. „Umíte muži udržovat hladinu cukru. A vsadil bych se, že i dalších spoustu věcí. Ale o tom se teď bavit nemůžeme“, od srdce se tomu zasmál. Byla z toho zmatená. Spíše čekala, že se jí omluví za to ráno, ale o tom nepadlo ani slovo. Co si o sobě vlastně myslí, dokonce se směje sám sobě. „Máte krásný make-up, co je to za značku?“, zeptal se.
„Žádný nemám“, odsekla podrážděně. „To je vaše barva?“, povytáhl obočí. „To zřejmě používáte hodně drahé krémy“, konstatoval suše. Že by to byla Nivea, řekla si pro sebe. Asi ne, ale dobře se to poslouchalo. Cítila, jak jí málem na tváři rozkvetl úsměv, jako leknín na vodě. Opět ji dostal. „Doufám, že dnes vše proběhlo v klidu, pane Rothe“. „Byla jste úžasná, Anno“, chválil ji. Zrovna se nervózně otočila, neboť na telefonu blikala červená kontrolka. Ale on jenom mávl rukou. „Ať to vezme ta druhá. To nebude nikdo důležitý, už se neobchoduje“. Anička zrovna přemýšlela, že mu popřeje hezký zbytek dne a půjde domů, když zaslechla jeho slova. „Nešla byste se mnou na večeři, Anno“, zeptal se jako čistě náhodou. Doslova ji zaskočil, bylo to tak nečekané, že se ve chvíli nezmohla na odpověď. Potom ze sebe vysypala „Děkuji“, nemusel ji přemlouvat. „Co byste řekla na IVY? Ano, to bude nejlepší“, rozhodl, aniž by očekával, že by mohla něco namítnout. „Buďte tak hodná, rezervujte nám místo“. Pro Aničku drahé londýnské restaurace byly španělskou vesnicí. Nikam nechodila. „Jistě, zavolám tam“, zazubila se a vystartovala ke dveřím. „Kam jdete, Anno?“, zeptal se trochu rozladěně. „Můžeme jít na tu večeři“. „Ne, to určitě ne. Ne takhle. Sejdeme se až tam, později. Nechci, aby nás spolu viděli odcházet. Nebylo by to dobré pro vaši pověst, chápete?“ „Jistě, chápu“, přikývla ne moc nadšeně. „Tak zatím, pěkně si to spolu užijeme, už se těším“, řekl mile Alex. Potom jí podával nějaký lístek. „Co je to?““ podivovala se. „Čistírna“, usmál se. „Já už musím běžet. Mohla byste mi to přinést do Ivy?“ Nebojte se, nebudete tam sedět s hromadou mých kalhot. Dám to do auta“, ujistil ji, když viděl ten její ustrašený výraz. Anička se nejistě usmála a nakonec nepřítomně přikývla. „Tak zatím, budu se těšit“, vycházel z kanceláře a prozpěvoval si cestou.
Dagmar Valová
Pokračování za týden…
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...
