Návštěvy: 65
Kapitola 13.
Je ženatý. Samozřejmě, že byl ženatý, jak jinak. Nerada si to přiznala, ale srdce jí spadlo až do bot. Doma na ni už čekala spolubydlící Tessa a připravovala si večeři. „Ahoj Anno, už jsi doma. Jak to šlo?“, zeptala se tak, jako by jí už předem někdo povyprávěl o jejím prvním nevydařeném dni, v Hamilton Kane.
„Nikdo nemohl být dnes více na dně, jako jsem byla já“, povzdechla si Anička. Po pravdě povyprávěla Tesse, jak jí to šlo se psaním na stroji, o pozdním příchodu a nakonec ta rozlitá káva na béžovém koberci. „Zkrátka byl to jeden lepší trapas než druhý“, doplnila smutně. „Pusť to z hlavy, to se časem poddá“, smála se Tessa tomu, jak Anička si naříkala u společné večeře. „Proboha, co to vlastně jíme“, zeptala se Anička zděšeně, když spolkla několik soust salátového sendviče z tmavého chleba. „Chutná to jako papundekl s trávou. Připomíná mi to jednu spolužačku na škole, jedla něco podobného. Jednou před ostatníma utíkala po chodbě a ječela z plných plic, když jí někdo chtěl násilím nacpat do pusy jedinou lentilku. Málem z toho umřela“, smála se Anička, když si vybavila tuhle historku. „Cože?“, prskala Tessa. „Pro jednu jedinou lentilku?“, nevěřícně kroutila hlavou. „Přesně tak. Jedla jenom to, co zrovna jíme my dvě. Taky podle toho vypadala. Měla tak hubené nohy, že se jí u kolen ani nedotýkaly, protože tam mezi nimi byla mezera od shora až dolů“, potom se zarazila, když si uvědomila, co a komu to řekla. Tessa se zatvářila poněkud nelibě, ale snažila se to nedávat tolik najevo. „No, a co tvůj šéf, jaký je?“, vyzvídala Tessa, aby změnila téma. „Alexandr Roth“, zasnila se Anička. „Je velmi vlivný, mocný a úspěšný chlap. A ty jeho oči a hlas ….“, sypala ze sebe. „Teď mi to připadá, že jsi ho vylíčila jako neónový nápis od Boha zamilovaných“, rozesmála se Tessa. „Dokonce byl na mě neuvěřitelně milý a zachránil mě před tou babou Robinsonovou“. „Hej, počkej“, zarazila se Tessa najednou. „Alexandr Roth“, zamyslela se. „Páni, toho znám z jednoho večírku, ta jeho žena“, vypískla. Vyskočila od nedojedeného jídla a přinesla časopis, ve kterém v rychlosti nalistovala jednu stránku. „Tady …. Podívej. Dolores Rothová, učiněná krasavice“, málem slintala blahem. Anička už neřekla nic. To nebylo zrovna fér. Proč neměl za ženu nějakou fúrii, pomyslela si hořce. Otevřely se dveře a dovnitř vpadla Leslie. Její šaty, které měla na sobě, vypadaly ještě lépe, než když si je ráno brala. Když prošla kolem, praštila je do nosu jemná vůně značkového parfému smíšená s báječnou vůní smaženého kuřete a pytle hranolků. Anička okamžitě na povel zahodila zbytek salátového sendviče a začala se ládovat těmi dobrotami, které milostivě pohodila na stůl. Leslie nikdy nepřibrala, což jí ostatní dívky záviděly. Byla pověstná tím, že mohla spořádat tuny smažených kuřat, hranolků, hamburgerů a čokoládových tyčinek, stále měla pěknou postavu a nepřibrala ani deko. Pokud by si Leslie dávala salát, potom k němu pecen teplého chleba. Jak jen to dělala, přemýšlela Anička. Kdyby měla vypadat jako Leslie, nesměla by nic jíst. Její denní dávka by vypadala v tomto složení. Ráno kokain, v poledne heroin a večer pár éček. „Jenom si dej, Anno. Říkala jsem si, že to budeš potřebovat“, zamručela Leslie a vzdala se své porce. Aničku to dojalo, protože tohle od Leslie jen tak neuslyší.
„Anna dnes první den v práci byla nadmíru úspěšná“, chechtala se Tessa a stále uždibovala tu svou zdravou večeři. „Zvorala, co se dalo a navíc ještě se zabouchla do svého šéfa, co má za manželku Dolores Rothovou“, neopomněla hlásit Tessa. Leslie se na ni káravě podívala, Tessina poznámka se jí nelíbila ani trochu.. „Zítra ti, Anno půjčím ty modré šaty od Donny Karan“, řekla jako by nic, aby tak Tesse vzala vítr z plachet. „Páni, to bys pro mě udělala?“, špitla své poděkování Anička. „Netvař se tak smutně, samozřejmě to udělám“, napomenula ji Leslie. „Zatím tě snad nevyhodili, nebo ano?“ „Ne“, usmála se Anička. „No tak vidíš. Jsi výdělečně činná. Kolik bereš?“ „Sedmnáct tisíc liber ročně“, řekla Anička. Znělo jí to jako hotové jmění. „No někde začít musím“, pronesla už ne s takovým nadšením. Leslie si něco v hlavě posčítala, než řekla. „To je docela hromada peněz a hodně se tam naučíš“. Anička zamyšleně přikývla. Má místo, to je hlavní, možná jí časem i přidají. Její myšlenky se opět stočily znovu k Alexovi, jak byl na ni milý, i když se moc nepředvedla hned první den. A na protivnou Jenny se může vykašlat, ta není důležitá, protože jejím šéfem je přece Alex. Takového nádherného chlapa v podobě nadřízeného jí seslalo samo nebe, i když má za manželku třeba princeznu zlatovlásku. Nepotřebovala tolik peněz jako Leslie na tu svoji garderobu a Devon na farmaceutika. Po pravdě Leslie si žila hodně na vysoké noze. Její mužský doprovod všechno platil. Zato Anička měla pokaždé divný pocit, kdyby za ni měl někdo platit. Jednou se snažila Leslie připomenout, že jsou devadesátá léta, že by si občas měla něco zaplatit sama. Podívala se na ni, jako by spadla z měsíce. „Zbláznila ses?“, spustila. „Když jdu ven, peněženku ani neotevřu“, a tím debatu ukončila. „Jdu si lehnout, potřebuji se vyspat“, oznamovala Anička. Byla zničená a ráno chtěla vypadat krásně a odpočatě. Dalo by se říct jako profesionál. Byla přece pracující žena, hrdě si opakovala, když se zvedla k odchodu do svého pokoje.
Kapitola 14.
Než usnula, přemýšlela o Alexovi a napadlo ji, co by tomu řekl Thomas. Ráda by si od něj vyslechla tolik potřebnou radu, ale nebyl zrovna v Londýně, odjel do Států. Vlastně by jí určitě řekl, ať od Alexe dá ruce pryč, natolik ho znala. Pro Thomase ženatý, znamenalo téměř jako mrtvý. Thomas byl velmi staromódní stvoření. Ale co ona? Kde je ta Anna, která dělala kázání Ivance? Co se to s ní stalo? Na to už si nedokázala odpovědět. Uvidí, co jí přinese další den. Nařídila si budík na šestou hodinu ranní, aby měla dostatek času se vypravit do práce. Hlavně, že má dobrou motivaci, není přece tak beznadějný případ. Ráno vstala v šest hodin. Zoufalé situace vyžadují zoufalé činy, připomínala si, když se hrabala z postele. Její předsevzetí bylo patřičně odměněno. Koupelna byla prázdná, všude panovalo ticho. Dokonce se ještě doma neobjevila ani Devon, která se vracívala z flámu až ráno. Museli ji naučit, aby si dávala sluchátka do uší, protože měla ve zvyku si pouštět hudbu tak hlasitě a všechny probudila hitparádou týdne. V klidu se osprchovala, umyla si vlasy a vysoušela. Užívala si spokojeně nerušeného klidu v koupelně. Zřejmě tam musela být dlouho, protože se ozvalo.
„Vypadni okamžitě z té koupelny, Anno“, zaječela na ni za dveřmi rozzuřená Leslie.Ta se s nikým nepárala, pokud se chtěla upřednostnit. To vůbec nevypadalo na nesmělý dotaz, zda už bude hotová. „Vylezu, až budu“, nafoukla se Anička a předstírala nezájem. Ovšem Leslie přitvrdila. „Anno, okamžitě vylez z té zatracené koupelny, nebo ….“. „Nebo co?“, odvážně se zeptala. „Nebo ti nepůjčím ty šaty“, křikla Leslie. To zabralo. Za deset vteřin byla už venku. No dobře, nemohla vyhrát. Vlastně, copak někdy může? Z pokoje zrovna vycházela rozespalá Tessa a zastihla Aničku vypulírovanou před zrcadlem. „Stejně ti to nepomůže“, prohodila. „Nikdy nebudeš jako Dolores Rothová“. „To je mi jedno“, odsekla Anička. Přesvědčovala sama sebe, že chce vypadat pěkně a slušně. Stejně je Alex ženatý a pro jeho ženu nebyla žádnou hrozbou, to věděla až moc dobře. Alex byl neodvolatelně zadanýí a měl za ženu učiněnou bohyni. Nemohla se s ní nikdy porovnávat. Představovala pro Dolores asi takovou hrozbu, jako Manchester City pro Manchester United. Tessa byla hned po ránu nějak přepadlá, že by se pohádala se svým ragbistou Tonym? Její poslední objev, obchodoval v City a hlasitě se smál, když se pokoušela mu vnutit tofu a sójové mléko, málem se zadusil smíchem. Ale to Tessu nevyvedlo z míry, dokonce ani nepochopila, co si o tom jejím jídle myslel. Byla totiž celá pryč z toho jeho červeného Ferrari, jinak na něm nic závratného nebylo. V práci se potkala s dívkou z recepce, která se kolem ní přehnala s dokonale růžovým kufříkem. Anička se jí málem zeptala, jestli nejede na výlet s panenkou Barbie, avšak zavčas si to rozmyslela. Bylo jasné, že zdaleka ještě nepatřila mezi ty profesionálky. „Pospěšte si, slečno. Jenny je už půl hodiny u pana Rotha“, stačila ji dívka připomenout a opět vyhrála souboj na body. Anička se hnala po schodech, nechtěla ztrácet čas čekáním na výtah. Krucinál, jak dlouho vydrží to tempo … Ale i tak si musela skromně přiznat, že vůbec nevypadala špatně, oproti včerejšímu dni. „A tady jste“, vyštěkla na ni Jenny, když se objevila ve dveřích. „Konečně, máme spoustu práce, takže můžete začít zařazovat“. Podala jí velkou hromadu dotazníků, pak ještě druhou a třetí. „Podatelna je na konci chodby. Na klávesnici jsem vám nechala podrobný návod k barevnému označení systému dat. Hlavně to nesmíte poplést. Korespondence je tady velmi důležitá a musí být lehce dohledatelná“. Anička zůstala stát a zděšeně se dívala na klávesnici. „No tak, děvče, nestůjte tam a dejte se hned do práce“, zpražila ji Jenny. „No a co pan Roth, nebude potřebovat napsat nějaké dopisy?“, osmělila se Anička. Jenny si ji chvíli měřila a na její tváři se objevilo něco, jako chladné pobavení. „O to se nestarejte, Anno“, nakonec odpověděla. „Pan Roth je celý den mimo kancelář na investiční prezentaci“ ukončila jakékoli případné dotazy. Anička byla zklamaná. Pět hodin pouze zařazovala korespondenci. Když psal Dante o pekle, nezmiňoval se o tom, že se tam tohle dělá. Ve srovnání se zařazováním bylo psaní dopisů vzrušující projížďkou na létajícím koberci. Tato práce spočívala v tom, jak opatrně rozložit dokumenty, tyto seřadit do papírových desek a barevně označit. Taky dost dobře nechápala daný systém, který jí Jenny načmárala na kus papíru. Mimo to absolvovala opakované exkurze do kopírovacího centra.
Její náplň práce se opakovala den za dnem a byly to příšerné časy. Alex Roth věčně chodil po schůzkách a veledůležitých pracovních obědech. A doma neustále drnčely telefony pro Leslie, volali v jednom kuse vysoce postavení pánové a novináři. Pro Devon discofilní zfetovaní šílenci. Pro Tessu Tony a jeho dobře situovaní kamarádi. No a pro Aničku zůstal tak jedině odečet plynu nebo naštvaný bankovní úředník. Napětí v bytě houstlo. Tessa jednoho rána ohlásila nečekanou změnu. Objevila ve městě svou kdysi ztracenou kamarádku ze studií a naplánovala, že tam s nimi bude nějakou dobu bydlet. Všechny tři na ni zůstaly hledět. „A kde jako bude bydlet, že by v koupelně?“, namítla Devon, což ji dokonale probralo z jejího ranního deliria. „Poslyš, nejsi ty nějak po ránu trochu drzá?“, obořila se na ni Tessa. „Mám řešení, Anny pokoj je dost velký na to, aby se mohl rozdělit na dva“ rozhodla Tessa bez mrknutí oka. A nastal pro Aničku neřešitelný problém, týkající se jejího soukromí, kterého se nemínila vzdát. Bohužel bylo rozhodnuto. Jak se později dozvěděla, že tento velký byt převážně dotují Tessini rodiče, proto nemohl nikdo protestovat. Nezbývalo nic jiného, než se podřídit a rozdělit se o pokoj s neznámou příští obyvatelkou. „Budu doprovázet pana Rotha“, oznámila důležitě Jenny jednoho rána. „Takže dnes budete vyřizovat veškeré hovory, Anno“. „Jak si přejete“, odpověděla Anička. Celý den trávila tím, že vyřizovala hovory určené panu Rothovi. Pěkně se zapotila. Byl to úkol hoden profesionálního dispečera. Do toho musela zakládat a třídit vzkazy. Odpovídala kolikrát na nesmyslné dotazy, nesrozumitelné vzkazy, faxovala správné dokumenty, rozhodovala o tom, koho přepojit na mobil pana Rotha, což mimo jiné požadovali téměř všichni. No a běda, kdyby to zmotala. Nejraději by se rozbrečela, kdyby ovšem na to měla čas. „Musíte se učit, Anno“, neustále jí připomínala Jenny. V tomto duchu probíhaly další dny, jeden za druhým. „Kam jedete tentokrát?“, zeptala se Anička se sluchátkem u ucha, když se opět Jenny někam chystala s panem Rothem. „Na Korfu“, zasmála se Jenny od plic a byla pryč. Nakonec to Anička dokázala. Brala telefony, čmárala vzkazy, správně zakládala dokumenty a odesílala faxy. Za nějaký čas se počáteční běsnění ustálilo. Nikdy však nestihla oběd, pouze u stolu zhltla nějaký oschlý chlebíček, pokud se někdo obtěžoval jí ho přinést. Nebo si objednala něco z nabídky svačinářky, která obcházela kanceláře. Bohužel, když se dostala k ní, zbylo už potlučené jablko, nahnilý banán nebo pomačkaný sýr. Takže oběd raději vzdala. Byla nucena strávit neurotické odpoledne s kručícím žaludkem. Opět zvažovala odchod z firmy a Londýna vůbec. Jak tak truchlivě přemýšlela nad svým osudem, všimla si, že je čas se zvednout, její pracovní doba byla u konce. Vtom zazvonil telefon, což ji polekalo a neodvážila se ho nezvednout. „Kancelář pana Rotha“, ohlásila se Anička. „Mohl bych s ním hovořit, prosím Vás?“, ozval se mužský hlas. „Bohužel, právě není přítomen“, řekla trochu méně znuděně. Ten hlas byl hodně jiný, připadal jí povědomý. Na okamžik na druhé straně se rozhostilo ticho. „Kdo je u telefonu?“, opět se ozvalo. „Jeho asistentka, Anna Gregorová“.
Ticho, další pauza. Potom následoval tichý známý smích, který už s naprostou jistotou poznávala. „Richarde, jsi to ty“, vykřikla do telefonu. Měla takovou radost, že ho slyší. „Tak ty ses rozhodla prorazit v City, Aničko. To je velmi moudré“, řekl Richard. Tuto jeho poznámku přešla bez komentáře. Raději. „Jak se ti tam líbí?“, vyptával se Richard. „Hamilton Kane je docela prestižní místo, mile jsi mě překvapila“, neskrýval nadšení. No a to už pro Aničku bylo moc, jako by otevřel stavidla a rozplakala se. „Já to tak nevidím, zrovna jsem zvažovala, že bych odešla a vrátila se domů“. „Proč, proboha? To nedělej“, snažil se jí to vymluvit. „Je toho na mě moc. Nezvládám to, Richarde“, vysvětlovala s pláčem. „Ale ano, to zvládneš. Jsi Gregorová, znám tě. To chce se obrnit velkou trpělivostí a potom to půjde samo“, uklidňoval ji Richard po telefonu. „Aničko, poslouchej mě. V pátek budu v Londýně a v sobotu se sejdeme a o všem si v klidu promluvíme, dobře? Zatím se neukvapuj“, snažil se ji povzbudit, celý její bratr. Ten, když se do něčeho zakousne, nepustí, ale ona není tak silná. „Jo, ráda tě uvidím“, řekla mezi vzlykáním. „Já tebe taky, zlatíčko. Moc se na tebe těším“ rozloučil se a nezapomněl jí vyřídit zdravice z domova.
Posléze se uklidnila natolik, aby se konečně vydala domů. Slíbené setkání s bratrem jí vylepšilo náladu a moc se těšila, až ho uvidí.
Dagmar Valová
Pokračování za týden…
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...
