Návštěvy: 45
Kapitola 21.
Byla to nádhera. Stálo to za to čekání. Příští odpoledne se Alex vrátil ze Sevilly a přivezl jí Chanel číslo devatenáct, připadala si jako ve splněném snu. Poslal Jenny někam po budově, aby mohl za ní přijít a popovídat si. Pokaždé, když byl vzduch čistý, zubil se na ni tím svým sto wattovým úsměvem a posílal jí e-maily.
„Nechápu, proč mě to nenapadlo dříve“, svěřil se. Bylo to zvláštní a příjemné dostávat milostná psaníčka svítící na obrazovce počítače a navíc zakódovaná, aby je nikdo jiný nemohl číst. Byl hotový James Bond. Dnes večer v mém bytě. Objednáme si večeři. P.S. Bylo by vhodné, vzít si sebou náhradní oblečení. Budu se těšit.
Přesto to Alex nepřeháněl. Žádné vilné pohledy před ostatními. Kdykoli šel kolem a viděl růži na jejím stole, nenápadně na ni mrkl. Z toho se Anička málem roztočila na židli. Skoro nemohla ani pracovat, jak byla rozrušená. „Od koho je ta růže?“, jednou se jí zeptal poslíček z podatelny, Ken a tvářil se schlíple. Viděla, že se zrovna motala Jenny kolem, aby slyšela odpověď. Pořád se dívala směrem ke dveřím Rothovy kanceláře. „Od Thomase Drummonda“, vyrazila Anička ze sebe jako kulomet. Jenny nadskočila. „Od Thomase Drummonda z Carre Four? To je velmi schopný mladý muž. To máte štěstí, Anno. Všechna děvčata vám v City určitě musí závidět“. „Ale Thomas je jenom kamarád“, protestovala ke Kenově spokojenosti. Jenny se ale mračila a výmluvně se zadívala na tu růži. Jenže co bylo Aničce do jejího poučování. Večer měla rande s Alexem.
Dorazila do bytu až po něm. Z malé kuchyně se linula nádherná vůně telecí, dušený špenát a borůvkový krém s vanilkovou zmrzlinou. „Páni, čekala jsem pizzu“, vydechla Anička překvapeně. „Ta by se pro tak krásnou dívku nehodila“, vesele nadhodil Alex a strkal jí do pusy lžíci teplých borůvek. Anička do sebe nasoukala několik soust, celá se třásla jako nováček u přísahy. Lomcovalo s ní vzrušení, které se snažila uhasit drahým brandy. „Tohle jsem chtěl udělat od první chvíle, něco ti strčit do pusy“, zavrněl Alex. Bradavky jí ztuhly, jako kdyby si na sebe pustila studenou sprchu. „Ta tvoje pusa si přímo říká o líbání“, řekl Alex protáhle. Pak se k ní natáhl a prstem přejel po jejím spodním rtu. To jí dodalo kuráž. Přitiskla rty k jeho prstům a pohladila je jazykem. Alex zasténal, prudce vydechl a strčil jí prst do pusy. Začala jej sát, ale byla nervózní, protože jí to vždy připadalo hloupě. Alex začal úplně šílet. Jako když někdo cvakne vypínačem. Vyskočil, vzal ji za ruku a táhl ji k posteli. Bylo to tak rychlé, že ho nestačila zastavit říct mu, hezky pomalu, nebo mohli bychom se nejdříve líbat. Nechtěla to však pokazit. Byl tak vášnivý. V takovém řádu nemůže chlapa přerušit. To by ji mohl nechat, což nechtěla. Aspoň teď si nemusela dělat starosti, jaké má spodní prádlo. Pro tuhle příležitost si nakoupila několik hedvábných souprav. Tentokrát byla o trochu víc vzrušená, než poprvé. Alex ze sebe strhal šaty, ale i v tom největším roztoužení si je pečlivě skládal přes opěrku křesla. Očima ji pobízel, aby se svlékla. Doufala, že to bude jiné, ale vzápětí jí došlo, že tuhle noc to nebude. Vydržel to jenom chvilku. Anička se snažila nebýt zklamaná. Sex není všechno, není to taková věda, jak všichni z toho dělali, takže to vyjde na stejno, sama se přesvědčovala. Potom se převalil na břicho, objal ji kolem krku a romanticky jí zíral do očí, až z toho umírala blahem. „Na tebe, Anno jsem čekal celou věčnost“, zamumlal jí do ucha. „Nikdy mě nesmíš opustit“ a netrvalo dlouho, už spokojeně oddychoval. V tomto duchu to probíhalo u něj doma, v jeho záložním bytě každý den, celý týden. Celou dobu byl Alex jinak báječný, pozorný. Jednoho dne jí dokonce předal klíče od bytu, ve kterém se měla cítit jako doma. A potom, že to s ní Alex nemyslí vážně, vytahovala se Anička u kamarádek na jejich pravidelné dámské jízdě. „Blbost“, procedila Devon s pusou plnou oříšků v čokoládě. „Chce mít jenom po ruce vhodnou matraci“. „Přesně tak“, chladně se přidala Leslie. „Mluví z vás závist“, odsekla Anička nabroušeně. „Alex mi taky věnoval mobilní telefon, aby se mnou mohl mluvit“. Nechtěla, aby se jí kamarádky pletly do jejich romantického vztahu. Někdy dokázaly dělat pěkné dusno. „Nechápu, jak ti mohl dát přednost před svou nádhernou ženou, Dolores“, otráveně se přidala Tessa. To byl ten největší trumf, radovala se Anička. Tessa jednoduše žárlila, to je tedy gól. „Nemůže se rozvést, kvůli dětem“, horlivě vysvětlovala Anička. Leslie skřípavě zahalekala. „Ale prosím tě, ten chlap je kanec první třídy, potřebovala bys brýle, už jsi z těch růžových úplně zblblá“. Anička to ignorovala, Alex jí dokonce posílal básně. Scházeli se skoro každý večer a občas i v poledne. Všechno to bylo tak vzrušující, úplně ji to celou pohltilo. A nejlepší na tom bylo to, že se už necítila tak zbytečně a osaměle.
Teď si připadala jako popelka mířící na ples. Dokud byla sama, měla pocit, že celý svět je rozdělen na páry. Zaplavovaly Londýn jako mor. Všude je viděla kolem sebe. Dokonce i v kině, kam si zašla sama, lezli po sobě a nedívali se na filmy. Zkazili jí každou procházku parkem, protože se váleli po trávě s laciným vínem, ale připadali jí romantičtěji, než samotný Romeo a Julie. Neustále okolo slyšela. Co děláš o víkendu? Budeme brát děti k moři. Jedeme na venkov. Budeme doma a celý den a noc strávíme v posteli, kromě toho, kdy si budeme slibovat věčnou lásku, zatímco Alex bude sedět doma a koukat do prázdna. No dobře, to poslední si Anička vymyslela, ale stejně to tak pokaždé vyznělo. Vedle toho jejich sny jí zněly naprosto obyčejně. Tak se nikdy nechtěla cítit. Ale teď mezi své kamarádky taky patřila. Teď mohla myslet na sebe a Alexe, to jejich MY neznamenalo jenom ji, což byla velmi příjemná změna. Alex jí dával dárky, parfémy, které měl rád, luxusní spodní prádlo a jiné. Vždy spolu večeřeli na nějakém pěkném odlehlém místě, nebo taky u něj v bytě. „Co si vezmete na ten večírek?“, přihnala se Maissy v sobotu odpoledne s lahví archivního Perriér, aby se dostaly do správné nálady. Kamarádky se předváděly před sebou. To bylo tak typické, pomyslela si Anička trpce. Ale ony to tak nevnímaly, naopak byly nadšením bez sebe. Padaly nápady a vzájemně se překřikovaly. Šaty, lodičky všech možných značek. Samozřejmě, že všechny trumfla Leslie, jako ostatně vždy. Vytáhla to největší eso, sako od Alexandra Mc Queena a šaty od Galliana. A kromě toho tam půjde se svým novým objevem Lennoxem Collinsem. Leslie strávila půl dne u kadeřníka, aby mohla zazářit vedle temně červeného obleku, který Collins vždycky nosí, protože se hodí k jeho zrzavým vlasům a modrým očím. „Já budu mít jenom obyčejné hedvábné šaty od Gucciho“, pronesla Maissy samolibě. Samozřejmě její šaty stály téměř jako Aničky roční příjem. „No a co si vezmeš ty, Anno?“, zeptala se Tessa. „Ještě nevím. Možná ten nový kostým od Josepha“, řekla hrdě. Nedávno jí ho koupil Alex. Anička zhubla skoro pět kilo, protože nemohla jíst. „To tě přinutí, aby ses držela zkrátka“, zubil se na ni Alex, když jí ho kupoval. Byla odhodlaná, že musí vypadat štíhlá jako Dolores, i když s ní Alex nespal, ale přece jenom …., sama sebe ujišťovala. „U vás musí být písařky moc dobře placené“, rýpla si do ní Tessa. „Jo, dokonce mám dostat přidáno“, zalhala Anička. „Hej, myslíš, že se tam budou hodit ty tvoje purpurové hippie šatičky?“, kritizovala Maissy Devonino oblečení. „Dickovi se líbí“, bránila Devon svůj ohoz. Dick byl její velká životní láska. Už spolu chodili tři roky. Devon strašně toužila, po tom, aby jí konečně nabídl, ať se k němu nastěhuje. Ostatní kamarádky ale měly jiný názor na Dicka. Byl to budižkničemu a navíc pěkně mazaný. Proto si taky vybral Devon, která byla naopak úplně bezelstná. Hrozně ji využíval. Dělal manažera v bance, měl pěkný byteček v jedné luxusní čtvrti, a k tomu jasně modré Volvo. Devon k němu pravidelně docházela, vařila mu, uklízela a žehlila košile. Měl ji jako nějakou lacinou služku. Až na to, že navíc musela s pánem spát. Dick po ní chtěl pořád šílenější praktiky, které ona nesnášela, ale přesto ho poslouchala. Chtěl, aby s ním šla do restaurace v krátké sukni bez kalhotek, nebo ji v taxíku svlékal z podprsenky. Povinně se s ním musela dívat na porno filmy, volat mu z práce a šeptat nějaké čuňačinky.
„Je mi z toho nanic“, nejednou se kamarádkám přiznávala a bylo jí do pláče. „Připadám si, jako nějaká štětka“. „Řekni mu, ať si to udělá sám“, radila jí rozzuřená Leslie. Právě Leslie nebyla ta pravá, komu by si mohla Devon postěžovat na Dicka, protože ta znala skvělou partu pravých bouchačů, kteří by to z něj vymlátili. V nejlepším by jí vynadala, že je husa. „Když já ho miluju“, vzdychala Devon. „Hrozně jsme se pohádali, když mi řekl, že poznal nějakou holku, a že by to chtěl dělat s námi oběma. Řekla jsem, že v žádném případě, ale on na to, jak to můžu vědět, když jsem to nezkusila“. „Ten chlap by se měl léčit. Doufám, že jsi to odmítla“, prskala na ni Leslie. „Jistě, řekla jsem mu, že bych to nedokázala“. Leslie raději se znechucením vypadla, aby nemusela říct něco ošklivého. „Chtěla jsem mu vyhovět“, plakala Devon. „Ale nemohla jsem. Myslíte si, že jsem sobecká mrcha?“ „To ti řekl on?“ „Ne, ale říkal, že o tom vždycky snil. A kdybych ho milovala, tak bych to udělala“. „Devon, najdi si někoho lepšího“, ozvala se Anička. „Máš mnohem na víc“. „Ale já chci jenom Dicka“, brečela. „Ježíši“, zhrozila se Anička. A k tomu všemu to jeho příšerné jméno, ale tohle neřekla nahlas. Devon si zkrátka nedala říct. To je tak, pokud je zamilovaná, hlavní slovo má srdce, rozum je v pozadí. „Takže ten hnusák jde dnes večer s námi?“, vyjádřila se Maissy. „Doufám, že se bude chovat slušně“, varovala Devon. „Tak dámy, sejdeme se na večírku. Mám vyzvednout Tonyho, půjdeme na drink a potom mě sveze do města. Dnes mám v plánu ho přemluvit, aby pil přírodní šampaňské a je to na dobré cestě“, švitořila Tessa. Vypadalo to, že to s Tonym myslela vážně. Zřejmě jí vyhovovala hladina jeho příjmu, BMW, dům ve městě a příští rok plánoval koupi venkovského sídla. Anička jí to přála, i když ji v poslední době hodně štvala. „Pár našich přátel pro nás posílá limuzínu“, oznamovala Maissy. To Tessu trochu rozladilo, protože už nemohla vystoupit z Tonyho BMW. Večer přijely k hotelu v dobré náladě. Maissy a Devon byly trochu přiopilé a motal se jim jazyk. Co vlastně mohly dělat, pomyslela si Anička. Limuzína byla prostorná a tak dlouhá, že by mohla mít svoje směrovací číslo. Na kožených sedadlech se rozvalovali čtyři Arabové v drahých oblecích, byli to přátelé světoběžnice Maissy. Jeden se pořád smál a mlel dokola. „Pěkné, pěkné. Druhý zaparkoval svou upocenou tlapu na koleně Maissy, až měla modrý otisk, ale nechala ho. Třetí se sápal po Devon, ta se ho snažila odstrčit jako dotěrný hmyz, ale k její smůle už byla mírně sjetá. Leslie a Anička vyfasovaly toho čtvrtého fešáka, pupkatou hroudu sádla s několika černými prameny na hlavě. Mumlal něco arabsky a pořád se něčemu smál. Když se pokusil políbit Leslie, poprvé na něho zasyčela a podruhé ho zchladila sklenicí vody, kterou mu vylila do klína. Potom se už jenom smál a dal pokoj. „Na zpáteční cestu si vezmeme raději taxíka“, řekla pevně rozhodnutá Leslie. Anička horlivě přikývla. „Ale zlatíčka, s vámi je taková nuda“, zakňourala Maissy a něčeho si šňupla z chlupaté ruky svého prince. Když přijeli na hotel, večírek už byl v plném proudu.
Kapitola 22.
První třída to zrovna nebyla, jak prohlásila Leslie, ale Aničce se tam líbilo. Vlastně neměla s čím porovnávat, na takové akci byla poprvé. Nikdy neviděla tolik tmavých obleků. Jediná osoba, která se tam očividně nehodila, byla Devon. Laslie se vydala hledat svého Lennoxe. Anička s Devon se šly něčeho napít. Bylo hodně zajímavé, že na takovém nóbl večírku člověk vůbec nesleduje, kolik toho vypil. Číšníci kolem kroužili jako duchové, dolévali pokaždé, když zaznamenali, že někdo měl prázdnou skleničku. Tak měla Anička neustále plnou a pocit, že je to pořád ta první. Tak si to prostě vysvětlovala. Za půl hodiny už měly s Devon slušně naváto, ale dobře se bavily na úkor ostatních. „Ale, ale, copak se tu vy dvě smějete?“, ozval se za nimi Dickův hlas, hodně napruženě. Anička toho odporného Dicka odměnila zhnuseným pohledem. Devon sebou trhla, jako by dostala elektrickou ránu. Z toho jejího zamženého a provinilého pohledu se Aničce udělalo špatně. „Vy ženské se pořád někde hihňáte v rohu s těmi vašimi holčičími nesmysly“, spustil zostra kázání Dick. „Vás jenom zajímají dvě věci, svatba a dětičky, co?“ „No samozřejmě. Zrovna jsme se bavily o menstruaci a o chlapech s předčasnou ejakulací“, odsekla Anička. Dick náhle pobledl a metal kolem sebe vražednými pohledy. „Jdeme, Devon“, táhl ji pryč. „Anna má zase ty své feministické řeči. A pak se divíš, že je sama“. „To se tedy pleteš, pitomče“, ale to už Dick odvlekl Devon mezi dav. „Tak zase sama?“, byla to Tessa, zavěšená do ramenatého Tonyho. „Měla by ses trochu zapojit, Anno“. Aničku to rozladilo a vydala se hledat Leslie. Našla ji za několik vteřin, jak potahovala z jointu pod vysokou palmou. Vypadala naštvaně, nebo jaksi nepatrně, docela vyvedená z míry. To znamenalo nějaký průšvih. „Co se těm chlapům děje, kurva?“ „Proč se mě nezeptáš na něco jednoduchého? Třeba na recept na světový mír?“, řekla Anička. „Ten pitomec Lennox chce, abych se k němu nastěhovala, parchant“, postěžovala si. „Proboha, Anno, říkal, že mu strašně vadí, že mám jiné chlapy. Chce, abychom byli více spolu, chápeš to?“, prskala Leslie. „Tak mu pověz, že na takový vztah nejsi ještě dost zralá“. „To jsem mu přesně řekla. A on na to, jestli mi není dost dobrý, tak si mám trhnout nohou“, soptila Leslie. „A trhla sis?“, smála se Anička. „Ale mně to přijde romantické“. „Nechci se o tom bavit. Já jenom nechápu, proč pořád musí dělat nějaké vlny. Ti chlapi by nejraději člověka urvali jenom pro sebe. Buď všechno, nebo nic“. Leslie pohodila svou nádhernou hřívou, vstala a vydala se k východu. Anička za ní nešla, protože věděla, že v takové náladě by nikoho vedle sebe nesnesla. Najednou k ní připlula Maissy. „Víš, kdo právě dorazil, Anno? To bys neuhádla. Je tady Alexandr Roth“. „Vážně?“, Anička se rozzářila jako vánoční stromeček. „Ano, je tady v plné parádě“, pokračovala Maissy. „Támhle stojí a zrovna líbá svou ženu. Bože, to je ale rozkošný pár“, zajíkala se Maissy.
Anička nezpanikařila, tak asi na třicet vteřin. Říkala si, že si z toho nebude nic dělat. Nebude si ho všímat. „To ses asi spletla“, odpověděla roztřeseným hlasem. „Ale ne“, Maissy zvedla obočí. Aničku by zajímalo, jestli to o ní Maissy ví. Asi ano, protože ji mohlo napadnout, že jí Tessa všechno vyklopila. „Je zrovna v Paříži“, trumfla ji. „Má tam dnes důležitou schůzku“. „Zřejmě nebyla až tak důležitá, jako oprašovat manželku“, šklebila se Maissy. „Ta nádherná bytost ve stříbrné róbě značky Prada, nemůže být nikdo jiný, než Dolores Rothová. Tu bych poznala všude. Je krásná, že? Slyšela jsem, že tady bude dnes večer s manželem“. „To není možné. Nejspíš je s milencem“, vykoktala Anička. Maissy se dala do smíchu. „Prosím tě, Anno. Přece by se nelíbala tak vášnivě s cizím chlapem na veřejnosti“. „Cože?“, vyhrkla. „Věř mi, drahoušku. To nebyl obyčejný polibek, i když manželský. Je skvělé, když někomu vydrží vášeň ještě i dlouho po svatbě“. „Jak vypadá?“, poslední otázka padla, coby záchrana. „Je vysoký, štíhlý, černé kudrnaté vlasy. Nevidím mu do obličeje, protože je přisátý k Dolores. Elegantní hnědý oblek, trochu frajer“, popsala jej naprosto přesně. „Alex není žádný frajer“, skoro vykřikla strnulá hrůzou, protože to opravdu vypadalo na něho, už nebylo co vyvracet. „Tak se pojď podívat a sama uvidíš“, smála se Maissy. „Jestli má Dolores milence, to by bylo opravdu šťavnaté sousto“. Anička pocítila strach, ale na vteřinu jej vystřídala zběsilá naděje, milenec …. Alex jí tvrdil, že jede do Paříže, protože se ho celý týden ptala, jestli spolu tento večer někam nepůjdou. No a Dolores Rothová s milencem, tady, doslova před kamerami? Panebože, to by mohl být důvod k rozvodu. Vtom najednou zkameněla. Žádný rozvod nehrozí. Nikdo se přece nerozvádí kvůli tomu, že se líbá s manželem. Dolores s Alexem stáli rovnou před jejíma očima. Dolores zářila ve svých stříbrných šatech a Alex, její Alex, její záchrance, stál vedle ní, přisátý jako chobotnice. Jednou rukou ji držel v pase a druhou ji hladil její malý zadek. Řeč jejich těl byla výmluvná. „Takže?“, zeptala se Maissy medovým hlasem. „No ano, je to on“, řekla Anička rezignovaně a divila se, jak jí mohl její vlastní hlas fungovat, když jí mozek totálně zkolaboval. „Ano, je to Alex, můj šéf“, potvrdila definitivně. Alex se na chvilku odlepil od své manželky, ale jenom proto, aby se mohl nadechnout. Pohybem ruky si přitáhl její hlavu a pokrýval její ústa drobnými polibky. Když to viděla, její střeva jí málem omotala srdce. Přesně tohle dělával i s ní, popadla ji zlost. Nemohla uvěřit vlastním očím. Zdálo se jí, že se to všechno odehrává v nějakém nechutném filmu. Vůbec neslyšela Leslie, která přišla až k nim, dokud nepoklepala Maissy na rameno a neřekla. „Shání tě Mohamed“. „Jejda, musím běžet, drahoušku Anno, ale brzy se vrátím. Musíš mě představit Alexandrovi a já tě seznámím s Dolores“, hihňala se Maissy. „To je dobrý obchod, ne?“, otáčela se za sebe. Leslie popadla Aničku za rameno. „Hele, neříkala jsem ti, že je to parchant? Lepší je, zjistit to hned na začátku“. „Neřekla bych. Vidět svého miláčka, jak leze po cizí ženské?“ „Anno“, vydechla Leslie. „Je to jeho žena. Cizí ženská jsi ty“.
To už Anička brečela. Po tvářích se jí valily slané potoky slz a odplavovaly její pečlivé nalíčení, na kterém si dala obzvlášť záležet. „Říkal, že bude v Paříži. A jeho manželství nefunguje“, vzlykala. „Já bych z toho nedělala drama“, chlácholila ji Leslie. Anička se zahlédla v jednom zrcadlovém sloupku. Díky bohu, že měla alespoň nesmývatelnou řasenku, ale make-up byl v háji. Oči měla červené jako králík. V té chvíli jako by Alexovi něco došlo, protože se napřímil a otočil se. Uviděl Aničku a v obličeji se mu mihlo několik pocitů. Nejdříve zděšení, potom zahanbení a nakonec panika. Dolores pohlédla zmateně na svého muže. „Miláčku, děje se něco?“, zašeptala hlasitě. „Co je to za slečnu, myslíš, že je opilá, nebo je jí špatně?“, zaměřila se pohledem na Aničku. Leslie se na Dolores zamračila a otevírala pusu. Sám pánbůh věděl, co měla na jazyku, ale ještě to nestačila vypustit, kopla ji Anička do holeně. Chtělo se jí křičet, zmlátit ho, propadnout se do země, nebo utéct, prostě cokoliv, ale nemohla se ani pohnout. Stála tam jako zvíře oslněné reflektory auta. „Pojď, zlato“, pobízel Alex svou manželku a odtáhl ji do nejhlubšího davu. Leslie silou dostrkala Aničku na toaletu a naházela na ni ručníky. „Dělej, utři se“. „Nemůžu“, vzlykala Anička. „Půjdu domů“. „To teda ne“, Leslie ji surově začala umývat tváře. „Nevzala jsem si šminky. Půjčíš mi svoje?“ „To určitě“, zatvářila se sarkasticky a poklepala si na svou ebenovou tvář. „Můj tmavý mahagon by ti neslušel. Budeš to muset vydržet“. Snažila se Aničku vylepšit, jak to bylo možné. Prohnětla a zrestaurovala jí obličej. Sice nevypadala tak oslnivě, jak přišla, ale mohla jít mezi lidi. Sama o sobě měla bezvadnou pleť, jenom byla opuchlá od pláče, což se nedalo nic dělat. „Já to vážně nezvládnu“, odporovala Anička. „To teda budeš muset, takovou radost mu přece neuděláš“, plísnila ji Leslie. „Musíš být hrdá, být nad věcí, Anno. Ve sračkách je hlavně on, ty ne“. To rozhodlo. Vydala se zpátky mezi lidi v sále, i když jí bylo z toho nanic. „Tak jdeme“, trhla s ní Leslie. „Tu máš, tohle vypij“, popadla jeden koktejl a vrazila jí ho do ruky. Anička znovu ztuhla, když Dolores táhla svého muže směrem k nim. Nechtěla se dívat, ale doslova na ně zírala. „Usmívej se“, zavrčela Leslie. Anička by ji nejraději zabila. „Neslyšela si, máš se usmívat“, znovu ji nařídila, když ignorovala její příkaz. Dolores se k nim řítila jako tank. Anička ze sebe vyrazila salvu smíchu, až se málem polila šampaňským. Leslie ji totiž podpůrně lechtala po žebrech. „Potvoro“, prskala Anička, ale to už se smály obě. „Dobrý večer, Alexi“, řekla Leslie vesele, než stačila Anička zakročit. „Já jsem Leslie, bydlím s Annou, která mi o vás vyprávěla“. „Vážně?“, zamumlal Alex vyděšeně. „Ehm, to je moje žena Dolores“, rychle se vzpamatoval. „Anna u nás pracuje. Jak se máte, Anno?“, snažil se o jakousi konverzaci, hodně chabou. A teď to přišlo. Dokázala se natolik vzchopit a zmobilizovala všechnu svou hrdost. „Dobře, přímo skvěle“, zavrněla Anička. Rozesmála se nad myšlenkou, jak by se paní Rothová asi tvářila, kdyby řekla, já spím s vaším manželem, tak se přestaňte tak šklebit, dámo. Ale tím by nic nevyřešila, i když s ní lomcoval vztek. „Těší mě“, zavrkala Dolores a podala jim ruku. Zdálo se mi, že jste byla hodně špatná“, usmála se přívětivě na Aničku.
„Ach ano, už je to dobré. Nepohodla jsem se s přítelem“. „Někteří chlapi si myslí, že jim všechno projde“, dodala Leslie a tvrdě si Alexe měřila. „Nesmíte být taková. Třeba vám to ten přítel vysvětlí“, řekla Dolores povzbudivě. Anička se nemohla ani na Alexe podívat, když dodal. „To určitě“. „Anna nemá čas ani náladu na jeho vysvětlování. Může si vybírat. Zrovna by se s ní velmi rád seznámil Lennox Collins“, řekla Leslie a nedala jí šanci protestovat. Popadla Aničku za ruku a mile se usmála na manžele Rothovy. „Tak a teď můžeš odejít se vztyčenou hlavou. V pondělí ho ignoruj. Prostě si dělej svou práci, jako by se nic nestalo“. „Zbláznila ses? Myslíš si, že po tom všem půjdu do práce?“, vystartovala Anička. Leslie se podívala na ni tak, jako na mimozemšťana z planety ZOG. „Nebuď cvok. To víš, že půjdeš do práce. Proboha, nechovej se jako hysterka. Ber to tak, že sis trochu zařádila s jedním volem. Myslíš, že jsi jediná na světě?“ „Říkal přece, že mi to vysvětlí“, bránila se chabě. „Vysvětlení?“, vyprskla Leslie. „No jasně, příště můžeš za mnou zase přijít. To očekávané vysvětlení bude znít asi takto. Chci spát se svou ženou a sekretářkou zároveň. Nedostal by ani jeden bod za originalitu“. „Nevíš, jak byl romantický, jaká krásná slova mi psával“. „Tak promiň. Asi jsem se spletla. Nejspíš to bude princ, ten tvůj Alex a přijede si pro tebe na bílém koni“. „Sklapni, Leslie. Když řekl, že mi to vysvětlí, pak je to pravda“, ukončila tento nesmyslný rozhovor Anička. Razily si cestu ven mezi davem. Hledaly očima Devon, neboť svým oblečením musela vynikat. V rohu zahlédly smějící se Maissy, obklopenou třemi muži. Čistým hedvábím jejich šatů jí prosvítaly bradavky. Mohamed a jeho kamarádi z ní byli úplně vedle a jejich ruce byly v pohybu. „Podívej, někdo se dobře baví“, sykla Anička podrážděně. „To víš, Maissy, ta je ve svém živlu“, odpověděla Leslie a znechuceně se zatvářila.
„Pojď, jdeme pryč“.
Dagmar Valová
Pokračování za týden…
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...
