Návštěvy: 74
Kapitola 23.
Leslie ji přemluvila, aby šla s ní a tak se Anička ocitla v bytě, kde už vlastně nepatřila. „Hej, přestaň brečet a sundej si ty šaty a hodila po ní trikem, které se válelo po křesle. „Určitě nechceš, aby sis ty nádherné šaty zničila. Jsou jediná skvělá věc, co ti
po tom parchantovi zůstalo“.
„Přestaň, Alex není žádný parchant. Určitě ho k tomu donutila, aby tam s ní šel“,
omlouvala ho.
„No jasně, tak donutila, to je ale pěkná hovadina. Vzpamatuj se, Anno, vždyť on je
samá ženská, otevři oči konečně“.
„Jak to myslíš?“, vyděsila se Anička.
„Nedávno jsem ho viděla s jednou brunetou. Měla na sobě …“
„Mě vůbec nezajímá, co měla na sobě“, zařvala na Leslie. „Třeba to byla obchodní
večeře“, hájila Alexe.
„Tak to nevím. Drží se při tom za ruce a vzájemně si sahají pod stolem na stehna?“
Vtom si Anička vybavila, jak nedávno před firmou jedna bruneta na Alexe mávala a
on se rozpačitě usmíval.
„Jo a taky jsem ho zahlédla, bylo to před dvěma dny, jak u Harvey Nicka kupoval
spodní prádlo“, stačila ještě dodat Leslie. „Promiň“.
56
To bylo ve středu, horlivě vzpomínala Anička. Alex měl být na konferenci ve Skotsku,
a žádné spodní prádlo od něj nedostala. „Proč mi to říkáš, až teď?“, vydechla Anička
nešťastně. Před očima se jí promítl kruh všech potenciálních dívek, se všemi odstíny
vlasů, až se jí z toho sevřelo srdce. Kolik jich běhá po světě? Jsou snad lepší než
ona, jsou snad lepší v posteli? Proč by to jinak dělal?
„Nechtěla jsi to slyšet“, bezvýznamně odpovídala Leslie.
Měla pravdu, uznala Anička. „Přesto večer vypadal pěkně nervózně“, vykoktala ze
sebe nadějně.
„To jistě, taky na něj došlo, málem se podělal strachy“, škodolibě se zasmála Leslie.
„Třeba mi řekne, že to už všechno skončilo“, zadoufala Anička.
„Skončilo co? To jako, že ze Saddáma se stane feministka?“, vyštěkla Leslie a
nevěřícně kroutila hlavou. „Raději objednám něco k jídlu“ natáhla se po telefonu.
Nechaly si donáškovou službou přivézt kořeněné vepřové, papričky, ančovičky a
garnáty. Leslie otevřela láhev šampaňského, hodně drahého, které schovávala pro
zvláštní příležitost.
„Na zdraví“, přiťukly si spolu. Obě se pěkně sťaly. Nebylo nic lepšího, než si dát po
tom katastrofálním večírku lahvinku s kamarádkou. „Všichni chlapi jsou zoufalci“,
prohlásila Leslie a zapálila si cigaretu. Slastně si potáhla a prohlásila. „V těžkých
chvílích musí člověk udělat zásadní rozhodnutí“.
To byla pravda. Maissy jela na kokainu, po večírku určitě bude pokračovat jinde, kde
se se svými arabskými přáteli zašije v nějakém klubu pro VIP hosty. Tessa bude
určitě u Tonyho, kde bude vařit, uklízet, aranžovat kytky, přesazovat bylinky. Zkrátka
ona udělá všechno, aby se předvedla jako správná hospodyňka.
„Mizerní chlapi“, povzdechla si Leslie a ukrojila si pořádný kus česnekového chleba.
„Nevíš, proč na mě Lennox tak tlačí? Nesnáším slavné muže“, otřásla se.
„Vždyť se slavných mužů nemůžeš nabažit, neustále je vyhledáváš“, smála se
Anička a pořádně si lokla ze sklenky.
„Nesnáším je“, ignorovala Leslie její poznámku. „Myslí si o sobě, že jsou něco extra a
holka aby všechno udělala za ně“, odfrkla si. „Proč sis našla takového vola, Anno? Je
tolik jiných chlapů na světě a ty narazíš na takového ubožáka, to mi tedy vysvětli“.
„A proč ty z každého vztahu vycouváš?“, oplácela jí Anička otázkou.
„Protože si chci užívat a oni pořád otravují a myslí si, že jsou jediní“, povzdechla si
utrápeně Leslie.
„Já nejsem jako ty, Leslie, potřebuji lásku“, namítala Anička.
„Dobře, to beru, ale ten tvůj Alex ti za to nestojí. Má rád pouze sebe, je to šmejd“,
nevzdala to Leslie.
Na to už Anička přestala reagovat a nic neřekla. Věřila, že jí to Alex všechno určitě
vysvětlí. Věřila mu.
Vtom se rozlétly dveře a v nich se objevila Devon, promoklá až na kost a ubrečená.
„On mě nechal. Musela jsem mu pózovat nahá“, vzlykala. „A potom mi řekl, že jsem
frigidní děvka, a že to chtěl stejně se mnou skončit“.
„Ježíši“, vyštěkla Leslie a rázem vystřízlivěla.
Anička se podívala na Devon a dostala na sebe vztek. Připadala si najednou jako
sobec. Teď nemohla myslet na sebe a na Alexe. Její kamarádka na tom byla
podstatně hůř.
„Odvezl mě k sobě domů a nutil mě svlíknout. Všude mě líbal“, vzlykala Devon. „A
potom …., vytáhl foťák. Nechtěla jsem, ale uklidňoval mě, že to bude mít jenom pro
sebe, protože mě tak miluje a jak jsem krásná“.
Anička, když to slyšela, dostala tak příšerný vztek, že by toho hajzla Dicka nejraději
vpasovala do svěráku.
57
Vůbec nechápala, jak může taková kráska, jako Devon, něco takového udělat. Ona
ho tolik milovala a vůbec si nevšimla, že se z ní stala ženská bez páteře. Udělala by
pro něj první poslední.
„Kolik fotek?“ zeptala se Leslie.
„Nevím“, dusila se Devon pláčem. „Spousta, bylo to moc rychlé. Dick má speciální
foťák s bleskem a ten jenom cvakal, přestala jsem to vnímat“.
„Tak proč se tedy naštval?“
„Nechtěla jsem roztáhnout nohy. Nutil mě, abych je roztáhla, a já jsem se rozbrečela.
Nemohla jsem to udělat“, řekla Devon dramaticky. „A to jej rozzuřilo. Sebral moje věci
a naházel je do tašky. Musela jsem mu vrátit klíče“, znovu se rozvzlykala a
nevypravila ze sebe už ani slovo.
Leslie se zvedla z pohovky, odešla do kuchyně a vrátila se se skleničkou brandy a
doslova to nalila Devon do hrdla. Ta kašlala, prskala, ale trochu se vzpamatovala.
„Řekl, že jsem frigidní kráva, že už mě má dost. Nikdy si se mnou neužil. A moc
dobře ví, že to dělám ráda a už má plné zuby toho, jakou hraju stydlivku. Takže mi
dal sbohem, i když jsem ho prosila, ale jenom se mi vysmál“.
Devon schovala hlavu do dlaní. „Pak jsem po něm chtěla, aby mi vrátil ten film, co se
mnou nafotil. Načež se mi znovu vysmál, a že ho bude ukazovat aspoň svým
kamarádům“. Potom se rozběhla na záchod a bylo slyšet, jak zvracela.
Anička s Leslie zíraly na sebe. Obě již byly dokonale střízlivé, jak po deseti kafích.
Aničce sice Devon nebyla tak blízká jako Leslie, ale teď s ní soucítila. Jak se mohla
zamilovat do takového zvrhlíka. Kdyby se s ním rozešla, nejspíš by jí to došlo.
Snažily se jí to rozmluvit dříve, a to hned několikrát, ale bez výsledku. Někdy sama
uznávala, že se k ní nechová pěkně. Navíc neměla o chlapy nouzi, vždy se kolem ní
jich několik motalo. Byli to vesměs módní návrháři, manekýni, fotografové. Každému
muselo být na první pohled jasné, že s Dickem není něco v pořádku. Nikdo nechápal,
že zrovna Devon, dívka, která vypadala jako by přicestovala časem rovnou ze San
Franciska šedesátých let, chodila s bankéřem, o hodně starším, který se vozí ve
Volvu, platí si penzijní připojištění a nosí se v drahých oblecích. Všechny se
domnívaly, že Devon potřebovala náhradu za otce, nebo pocit jakési jistoty. Jenže
problém byl v tom, že si vybrala prvotřídního zvrhlíka. Co to vypovídalo o jejím
dětství, pomyslela si Anička. Vlastně to nechtěla ani vědět, uzavřela svou analýzu.
„Tak to bychom měly“, řekla Leslie tiše. A to bylo na pováženou, když je tak
kamarádka tichá. To bylo znamení, že je nebezpečná. „Zavolám kamaráda Rashida,
zná pár chlapů, ty si to s ním vyřídí“, nadnesla.
„Počkej, počkej“, brzdila ji Anička. Sice nebyla proti tomu, aby Dickovi někdo pořádně
namlátil, ale představa toho, aby Leslie zašili na několik let do vězení, nebyla zrovna
lákavá. „Zkusíme mu zavolat, aby sem přišel“.
„Zbláznila se?“, prskala kamarádka. „Jak to chceš udělat?“.
Jenže to už Anička vytáčela Dickovo číslo, které měla Devon jako prioritní volbu na
svém telefonu. Využila situace, kdy kamarádka byla stále zavřená v koupelně. Ona
snad ze sebe vyhodila všechno, co za poslední týden snědla.
„Ano“, ozval se po několika zvonění.
„Dicku, to jsem já, Anna, Devonina kamarádka“.
„Jo, já vím, kdo jsi. Zapomeň na to, já už ji nechci, mezi námi je konec. Můžeš jí to
tlumočit, pokud to nepochopila“.
Anička se zarazila a chvíli nedokázala vydat ze sebe ani slovo.
„A už sem laskavě nevolej, jasný?“, zavrčel. „Nic ti do toho není. Nestojím o to, aby
se Devon na mě lepila jako zatoulaný pes. A už vůbec nepotřebuju, aby do toho
žvanily její kamarádky. Dobrou noc“, snažil se ukončit hovor.
58
„Hej počkej, Dicku“, křikla na něj Anička. „Buď budeš mluvit se mnou, nebo s policií“,
vyhrkla ze sebe v domnění, že to zabere. Dick nezavěsil a poslechl ji.
„Co to sem motáš, jaká policie?“
„Myslím ty fotky, ty zvrhlý hnusáku“, spustila na něho. Dělalo jí dobře, tak to na něj
rozbalit a dostávala se do ráže.
„Devon tě bude žalovat za vydírání, pokud jí ten film nedáš“.
„To nebylo žádné vydírání“, odporoval.
„My na to máme jiný názor a všechny budeme svědčit proti tobě. Pamatuj si, že to
pěkně rozmázneme. To budou mít v té tvojí bance radost, až se doví, jaký jsi slizoun.
Bankovní manažer jako zvrácený úchylák, to by si bulvár vychutnal. Moc ráda bych
tě viděla na kolenou, patříš za mříže“.
„Hej, nestraš policií, tu tvoje bláboly nebudou zajímat. Ona s tím souhlasila“, řekl
Dick, ale už si nebyl tak jistý jako na začátku. Skoro se zdálo, že byl vyděšený.
Leslie překvapením zírala na Aničku, s jakou vervou se obula do toho zmetka..
Obdivovala ji, jak byla pohotová. Moc se jí líbilo, co slyšela z hlasitého odposlechu.
„Devon nám to vyprávěla jinak a mám tu svědky. Tohle policii zajímat bude. Představ
si, že znám dvě inspektorky, které mají na starost zneužívání. A na takové, jako jsi ty,
jsou vysazené. Tak si to pěkně prober, jaké budeš mít šance“.
Samozřejmě to byly nesmysly, ale zbaštil jí to. Ženské v uniformě musely pro něho
být jako noční můra. Věděl moc dobře, jak by na to reagovaly. Anička skoro slyšela,
jak mu to v té jeho zvrhlé palici šrotovalo.
„Za chvíli za tebou někdo přijede, a ty mu všechno pěkně a dobrovolně vydáš, Dicku.
A jestliže potom necháš Devon na pokoji, necháme to plavat. Ale ne kvůli tobě.
Chceme, abys jí zmizel na dobro ze života. Smrdíš na sto honů, čuňáku“.
„Dobře“, vykoktal Dick.
„Fajn, někoho tam pošleme. Nikam nechoď a čekej“, řekla Anička a zavěsila.
„Páni, pěkně jsi mu to vytmavila, jen co je pravda“, žasla Leslie. „Málem to vypadalo,
že jsi byla hodně nebezpečná“, neskrývala obdiv.
Potom se rozhodla kontaktovat Rashida. Anička téměř živě viděla, jak ten svalovec
se svými kamarády buší Dickovi na dveře.
Kapitola 24.
Devon vyšla z koupelny, bledá jako stěna. Vypadalo, že v sobě nemá žádnou krev.
„Už je konec, co? Stále má ty fotky, co s nimi udělá“ opět se hroutila pláčem.
„O ty se postaráme“, řekla Anička.
„Doufám, že mu neublíží, všechno jsem slyšela“, obličej se jí zkřivil strachem tak, až
to rvalo srdce, jak se po tom všem bála hlavně o Dicka.
„Ne, to ti slibuju. Jenom zničí negativy. Devon, uvědom si, že se k tobě choval
hnusně, tak proč ty ohledy?“
„Já vím, ale když já ho tak hrozně moc chci. Nemůžu si pomoct“.
„V posteli byl přece strašný, ne? Sama jsi to říkala“, podivovala se Anička.
„To ano, ale jenom proto, že jsme každý měli rádi něco jiného“.
„Devon, vždyť jsi přišla od něj pokaždé ubrečená. Ty to asi tak nevidíš, ale je to
pravda. Nebyla jsi s ním šťastná“.
„Já bych chtěla vrátit čas. Aby ten večer teprve začínal. Všechno by dopadlo jinak“,
vzlykala. „Proč byl najednou tak jiný?“
59
Anička si povzdechla. Nemohla nic jiného, než ji uložit do postele se sklenkou
brandy. Aspoň se z toho vybrečela, to určitě pomůže. Sama to moc dobře znala. Pláč
unaví více, než by uběhla maratón. A byla to pravda. Devon zanedlouho se propadla
do spánku, jako zabitá. Ráno bude líp a všechno uvidí jinak.
Leslie naznačila Aničce polibek a oznámila jí, že pojede s Rashidem. Měl by tam být
někdo, kdo zná Devoniny věci. Anička souhlasila a slíbila, že na ni dá pozor.
Asi o hodinu později seděla v pokoji sama na pohovce a znovu se zamyslela nad
Alexem. Z poloviny byla odhodlaná, že už si ho k sobě nepustí, ale zároveň tušila, že
to nedokáže. Třeba se Leslie s těma jeho ženskými pletla. Neznala ho a nemohla
vědět, jaký on je. Přece mu na ní záleželo a srovnávat ho s Dickem, to bylo naprosto
nemožné. Její poslední myšlenka, než usnula, byla, že by ho mohla získat zpátky.
Vypadal tak vyděšeně a určitě by jí to vysvětlil. A jestli dokáže, že se chce změnit,
bylo by to jenom dobře. Hned bude všechno vypadat jinak.
Devon ráno vypadala mnohem líp. Dala se nějak dohromady. Sice vypadala trochu
nejistě, ale nebylo se čemu divit. Její život se rozpadal na kousky, ale stejně musela
žít dál. Nechtěla snídani. Jídlo jí připadalo jako prach a celý svět viděla příliš šedě.
„Ahoj, už je to dobré?“, zeptala se Anička opatrně.
Devon zavrtěla hlavou. „Ale já se z toho vyhrabu“.
„Je neděle. Udělej si volno“, navrhla jí Anička.
„To nejde. Dnes fotíme s Trevorem. Navíc stejně by mi to nepomohlo“.
Asi ne, nejspíš měla pravdu, pomyslela si Anička a nenaléhala.
Leslie se vrátila deset minut poté, co Devon odešla z bytu do práce. Byla celá
rozzářená. „To jsi měla vidět, Anno. Málem omdlel, když jsme tam přišli. Dal nám ten
film bez řečí a Rashid řekl. „Podíváme se na ten tvůj foťák“, a Dick mu ho bez
protestu podal.
Rashid ho upustil na zem a dvakrát na něj šlápl. „Jejda, ono mi to upadlo, pardón“.
Dick zíral na zem, ale nepromluvil ani slovo.
„Doufám, že jsi mu to tam pořádně pročesala“.
„To si buď jistá. Vtrhli jsme tam jako buldozér, a když jsme odcházeli, vypadalo to
tam jako po výbuchu“, popisovala to Leslie se smíchem.
„Nepůjde na policii?“, napadlo najednou Aničku.
„Děláš si legraci? Málem se podělal strachy“, blaženě se usmívala. „Řekla jsem mu,
že měl pravdu v tom, že je Devon frigidní, jenom proto, že on se svým malým
penisem ji nebyl schopen uspokojit, pokaždé ho přehlédla, jak ho měl malého“, řvala
smíchem Leslie a Anička se k ní přidala.
Dobrý pocit Aničce vydržel až do pondělí a ještě i cestou do práce. Když dorazila do
Hamilton Kane, už jí zdaleka nepřipadalo, že měla dva metry, a že je Zorro mstitel
v sukních. Teď byla úplně malinká. Alex ji podvedl a navíc ještě přišla pozdě, což jí
nepřidalo. Ale Jenny si toho vůbec nevšimla, což bylo dost podezřelé.
„Proč jste sem chodila, Anno?“, podivovala se. „Pan Roth říkal, že vám dal den volna,
vůbec jsem s vámi nepočítala“, divila se.
Anička se chytila za hlavu a zuřivě přemýšlela. Alex si myslel, že z toho bude tak
zničená, že nepřijde do práce, ale to se spletl.
„Ano, něco takového říkal, zapomněla jsem na to. Zároveň nechci, aby se mi tady
nahromadila práce“, vysvětlovala Anička překotně.
Zahlédla Alexe za skleněnými dveřmi, měl zrovna jednání s nějakými brokery.
Odmlčel se, když ji zahlédl a provinile se usmál.
60
Jako malý kluk, kterého přistihli, že tajně mlsal. Bylo to tak ponižující. Copak
nepochopil, jak je to vážné? Copak mu to bylo jedno?
Anička se posadila k počítači a bezmyšlenkově ho zapnula. Cítila nutkavou potřebu
odhalit pravdu, ať je jakkoliv tvrdá. Tušila, že to co zjistí, se jí vůbec líbit nebude, ale
nemohla jinak. Klofala do klávesnice, kontrolovala data a záznamy. Všechno
porovnávala se svým diářem. Pokaždé, když jí tvrdil, že odjíždí mimo město. Osm
údajů musela porovnat s těmi, co měla Jenny.
„Pan Roth chtěl, abych mu překontrolovala cestovní doklady. Byl v tyto dny pryč,
nebo se pletu?“
Jenny s nemalým údivem pohlédla na seznam, který jí podávala Anička. „To se tedy
určitě pletete, Anno. Kdo vám to, prosím vás řekl? Patnáctého byl v Seville, ale
v Hullu žádná konference nebyla. Tam žádného obchodního partnera nemáme“.
„No jistě“, musela uznat, že se spletla. „Asi jsem úplně v jiném měsíci, to nevadí“,
snažila se to zamluvit.
Jenny si ji pátravě prohlížela, ale bylo jí to jedno, nemínila se dále o ničem zmiňovat
a hleděla si své práce. Později vyťukala na internetu Alexandr Roth, Dolores Rothová
a pak záhada. Jako záhadná blondýna? Doufala, že se objeví něco jako, upřesněte
… Čtyřicet tři údajů, je to možné?
„Proboha“, ujelo jí, když prohlížela jeden ústřižek z bulvárních novin za druhým. Alex
a záhadná bruneta, Alex a Dolores, Alex viděn v nočním klubu, Alex se záhadnou
společnicí, Dolores dává ultimátum, vášnivé usmiřování …..
Anička toho šmírování nemohla nechat a četla dál, i když si přála opak. Tak on
nechtěl jenom svou ženu, ale chtěl každou, na kterou se podíval. V první chvíli ji
napadlo, jestli ta záhadná společnice, nemohla být třeba ona sama. Ale ne. Přece
Alex a jeho záhadná společnice v roli ubohé sekretářky, to by nebyl žádný trhák.
Možná se měla jít někde vybrečet, ale seděla za stolem úplně bez sebe, jako kdyby ji
zasáhla rána do břicha. Potom musela všechny ty články o šéfovi schovat, neboť se
blížila Jenny. Chtěla dokonce vědět, zda se Anička cítí dobře.
„Ne, nic mi není. Mám jenom kocovinu“, odbyla ji výmluvou, které uvěřila. Na stole
začal blikat telefon, málem vyskočila z kůže.
„Anno, mohla byste sem přijít?“, zeptal se Alex tak mile, až se jí chtělo křičet.
„Potřeboval bych vám říct pár slov“.
„Já to věděla“, řekla Jenny a ledově si ji změřila.
„O čem to mluvíte?“, zeptala se Anička, ale ona už nic neřekla. Proto jí nezbývalo nic
jiného, než kolem Jenny projít a zaklepat na Alexovy dveře. V duchu si přikazovala,
jak mu to pěkně vytmaví.
„Doufám, že se na mě moc nezlobíš“, začal roztomile.
„Nezlobím? Lhal jsi mi, máš jiné ženy a tvoje Dolores ….“, nestačila dopovědět, když
ji nestydatě přerušil.
„To víš, my chlapi už takoví jsme, jiní nebudeme“, snažil se to odlehčit a usmíval se
jako měsíček na hnoji. „Neříkej mi, že se s tím nedá nic dělat. Já ti věřím, Anno“.
„Tak ty mi věříš?“, byla tak konsternovaná, až z toho málem začala koktat.
„Ovšem, věřím ti, že budeš rozumná. Je nám spolu přece tak dobře. Tobě se to líbí.
Tak proč bychom toho měli nechávat?“, rozplýval se ve své teorii.
Bylo to, jako když si člověk něco udělá, tak to bolelo. Nejdříve necítila nic, ale pak to
přišlo. „Jak to myslíš?“, zašeptala ohromeně. „Všechno to, co jsi mi navykládal …“
Všechno jsem to myslel vážně. Ale musíš to pochopit“, řekl trochu podrážděně. „Já
jsem ten typ muže, který ženy miluje. Musím je mít kolem sebe. Nemůžu jinak“,
znovu se zatvářil jako malý kluk.
61
Anička ho slyšela, rozuměla, co jí říkal. Právě jí vysvětloval, že mu vůbec nevadilo,
že ho odhalila. On se nezmění a ona ho musí brát takového, jaký je, nebo mu dát
sbohem. Její budoucnost s ním byla, že bude patřit do jeho harému. Musela vypadat
přesně tak, jak se cítila, protože se zatvářil starostlivě.
„Anno, podívej se. Teď teprve můžeme začít s normálním vztahem, protože už víš,
jaký já jsem“.
„Jsi prolhaný parchant“, vyhrkla ze sebe a k její hrůze se jí po tváři vylila obrovská
slza. Vzteky si ji hned setřela, ale musel si toho všimnout.
„Nikdy jsem ti přece netvrdil, že jsi jediná, Anno“.
„Říkal jsi, že je tvoje manželství v troskách“, namítala.
„Ano, to byla pravda. Ale Dolores to chtěla ještě se mnou zkusit“.
„Jasně. A zrovna tuhle sobotu“, takovou pitomost mu nemínila zbaštit ani ona.
„No a co? Jsem pro volnou lásku, Anno. Monogamie je nepřirozená. Rozdíl mezi
mnou a ostatními muži spočívá v tom, že já to přiznám“, zatvářil se Alex nevinně.
„Podívej, taky si můžeš někoho najít“.
„Děkuju pěkně, to jsi mě povzbudil“, odsekla napruženě.
„Copak si nevážíš toho, co spolu my dva máme? Je nám spolu dobře a já se s tebou
ohromně bavím“, řekl Alex a jeho oči napovídaly, že to myslel vážně. Pohladil ji po
tváři tak něžně, až se jí málem chtělo na všechno zapomenout.
„Ne, Alexi. Mezi námi je konec. Já se o chlapy nemíním dělit“, řekla a vypadla z jeho
kanceláře. Bouchla dveřmi tak, že se Jenny nestačila divit.
Dagmar Valová
Pokračování za týden…
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...
