Tenhle zážitek mi včera připomněla jedna klientka. (o článku ví). Chuděra, byla celá přepadlá, protože si prošla jedním případem pravděpodobné nevěry ve vztahu, který je pevný a trvá přes patnáct let. Mají se rádi, myslím, že šlo o úlet. A navíc to ještě není ani úplně jisté, jestli k tomu došlo tak, jak ona myslí.

Hned mi to připomnělo model, který mi vystřihl bývalý manžel ani ne dva roky po svatbě. Určitě jsem to už někdy vyprávěla, ale ráda to udělám znova.

Hlavně je to vyprávění pro paní Alenu.

„Aleno, ne vždycky je nutné pálit mosty. Ne všechno je vždycky tak zlé. A navíc, kdo z nás je bez viny?“

Čuz brácha!

Byli jsme spolu pár měsíců, když musel do lázní. Vrcholově sportoval a dost si po úderu protihráče pochroumal krční páteř.

Byla jsem čerstvě zamilovaná a náš vztah byl založený hodně na humoru a vzájemném pochopení.

Odjížděl nerad.

Neustále říkal, že jsem ještě dítě, a že by mě neměl nechávat samotnou doma…

„Humore, jsem jen o dva roky mladší.“

„Ale vypadáš na třináct. Jsem nezodpovědnej, asi poprosím mámu, aby ti chodila vypínat televizi po večerníčku,“ laškoval.

„No, to udělej, a nebo víš co? Neměl bys nějakého pána na hlídání?“

„Jen blbni,“ pravil na nádraží – kdeže bychom vzali auto – a plížil se s kufrem do vlaku. Hned stáhnul okénko a vysoukal svoji stokilovou postavu ven.

„Ne, že se vrátim a v mym županu bude navlečenej ňákej pošťáááák!“, volal na rozloučenou.

„Neboooj, koupim mu vlastní!“ oplatila jsem a tajně zatlačila slzu, „A teď zalez, nebo to tělo nedostaneš z toho otvoru zpátky!“

Odjel.

Bylo mi smutno.

Mobil jsme tehdy neměli, a tak jsem čekala každý večer u pevné. Volal přesně na minutu. Naše hovory trvaly dlouho. Jen jeden večer vynechal.

Byl tam deset dnů.

Mělo to být dvanáct, ale nevydržel a ukončil to dřív.

Nebudu popisovat shledání, protože už tak je to na mě moc romantické. Prostě jsme byli oba strašně rádi, že jsme zase spolu.

Bylo to tři dny po té, co se vrátil z lázní.

Poletovala jsem po bytě a sbírala jsem bobky, které vypadávaly dceři ze špatně zavázaných plenkových kalhotek, když se ozval zvonek.

„Dobrý den, co pro vás můžu udělat?“

Byla hezká, drobná, tmavovlasá a nesmírně slušná. Byla mi sympatická.

„Dobrý den, já jedu za vaším bratrem. Známe se z lázní, víte? Vy mě neznáte, ale já vás ano. Hodně mi o vás vyprávěl.“

Koukala jsem jako z jara.

„Aha, to je zajímavé. Pojďte dál.“

„Říkal, jaký máte spolu krásný vztah, jak jste vyrůstali i jak vám tragicky odešli rodiče. Jste moc statečná žena…“

Tak tragicky…jak dojemné.

Pravděpodobně ho zabiju, jen ještě přesně nevím jak, ale mělo by to být hodně bolestivé, běželo mi hlavou.

„…váš bratr je moc príma.“

„Nooo, to brácha skutečně je. Mooc prima… Tak se pojďte posadit. Uvařím vám kávu. Ještě se nevrátil z práce. Asi jel ještě na hrob rodičům. Chudák, jezdí tam pořád, skoro každý den. Počkáte na něj tady, ano?“

„Jste moc hodná. Děkuji.“

„Ale to nestojí za řeč. Jestli se nebudete zlobit, postarám se teď o dcerku. Jistě vám o ní bratr vyprávěl. Mám ji s jedním kouzelníkem. Prostě pak klasicky zmizel, nebo se proměnil v králíka. Raději bych ho ale viděla jako nějaké jateční zvíře“ vysvětlila jsem a hodila výraz alá opuštěná, ale statečná maminka.

Usmála se.

„To mě moc mrzí. To mi neříkal… No, snad se brzy najde někdo hodný…“

„To bych moc ráda. Ale to víte, nehrnou se. Zatím mi hodně pomáhá brácha.“

„Je to dobrák.“

„Ano, to je. Dobrák od kosti“

Ty kosti mu budu ochotně lámat. Začnu lebeční.

Ozval se klíč v zámku.

„No vidíte, už je tady!“

Opět mi proběhla hlavou pěkná představa, jak mu držím hlavu v rukách a mlátím s ní o obrubník.

Stoupla jsem si přímo ke dveřím a slečnu nechala sedět v kuchyni.

„Čau, brácha! Si byl asi zase na hřbitově, viď? No, a co kytky? Neuvadly?“

„Co blbneš? To je nějaká hra? Kde je Pája? Kdepak je ten malej uličník, co tady čeká?“ povykoval.

„Hele, brácha, já teď půjdu s malou ven a ty si vyřiď návštěvu, jistě si máte co povídat. Sedí v kuchyni. Udělala jsem jí čaj. Arzenikovej“

Vrhla jsem na něj ten nejvražednější pohled. Kdyby pohledy zabíjely, válel by se teď v krvi na zemi a odpadávaly z něho kusy masa.

„Prosim tě, přestaň už, ty muj cvo… že vy jste tady s návštěvou něco chmelili? A jaká návštěva..?“

Pohlédl do kuchyně a přirostl k podlaze.

Jeho obličej připomínal čerstvou omítku. Zděšeně pohlédl na mě a hlasitě vydechl. Pak otevřel ústa jako kapr. Vždycky mě zajímalo, jak vlastně kouká vůl, kterému nadloube…

Usmála jsem se. Přišlo mi to najednou strašně vtipné.

„No, půjdu s tou Pájou na tu procházku. Tak čus – brácha!“

Rozdýchávala jsem to u mámy až do večera.

Dostala jsem během týdne tolik kytek a dárků, že bych si mohla otevřít dárkovou službu.

Neřekla jsem mu jinak, než brácho, a to hodně dlouho.

Nevěděl, jak by všechno vysvětlil, aby to bylo dostatečné.

Strávil s ní večer, tančil, povídal a sekal machra. Přišlo mu prý pitomý říkat, že je čerstvý otec, tak si vymyslel tohle všechno. Nic s ní prý neměl.

No, Bůh suď.

Hlavně netušil, že ji ještě někdy uvidí. Tak tomu bych i věřila.

Tehdy jsem mu odpustila.

Dnes se tím dost dobře bavím. Už spolu dávno nejsme, ale kvůli téhle nevěře jsme se nerozešli.

Byla by to hloupost.

Aleno, člověk by měl dobře zvažovat, kvůli čemu je nutné bourat vztahy.

Co je podstatné a jestli to už skutečně nejde jinak. Ono jedno rozhodnutí, uskutečněné ve chvíli, když jsou věci horké, může pak třeba dost dobře zničit něco, co mohlo dál dýchat, žít a kvést.

Má Vás rád. A Vy jeho.

Michaela

[sexy_author_bio]