Ne, ne, Pane Pavlove!

Kdybych byla Pavlov, který mimochodem podle mého, vedle nesporně vědeckého obohacení povědomosti lidské, měl poměrně nudný život, když se přírodě nedivil, nežasnul a jenom pitval žáby, a chytal sliny, patrně bych také nežasla a vlastně by nebylo pomalu co psát. Navíc si myslím, že neměl zvířata rád, a tak jdu od něho…

Kam?

Jasně, po sérii náročnějších témat prcháme k přírodě a naší domácí i divoké fauně.

Vezmu to zeširoka a budu žasnout, jak na začátku, tak i na konci.

Protože člověk by se sice měl vzdělávat, ale měl by také žasnout, protože tvor užaslý, je tvor pokorný.

Ač vědecky vysvětlitelné, přijdou mi některé vlastnosti a schopnosti zvířat úžasné.

Tak třeba kdo by neznal chameleony a jejich barevné proměny, o kterých už se toho napsaly kopy písmenek.

Vedle jiného na svou barevnou show chameleón výborně „balí holky“.

A samička zase změnou barvy upozorní případné nápadníky, že je březí, a tudíž už není volná. Samotná změna barvy trvá chameleónovi asi tak tři vteřiny.

Úchvatné!

Vědecky vzato, umožňuje mu to zvětšování nebo zmenšování pigmentových buněk pod kůží.

No jo, ale jak na to, ten chlapec přišel?

A proč to nedělají všechny ještěrky?

Aha?

Když se chameleon kouká po očku, lze to taky, jak víme brát úplně doslova. 

Jeho oko, mimo to, že je děsně legrační, je taky považováno za nejdokonalejší v celé živočišné říši.

Chameleon vidí až kilometr daleko. Obrázek z každého oka vyhodnocuje mozek chameleóna zvlášť.

Má taky jazyk delší než tělo, ten není lepkavý a v klidu je dutý.

Teprve když dokonalé oko spatří kořist, naplní se jazyk tekutinou a během setiny sekundy se vymrští a kořist uchopí.

Všechno by šlo vědecky vysvětlit, jen ne, kdo mu tohle poradil?

Kdo byl tak vynalézavý?

A rovněž nevíme, a mám důvod se nad tím průběžně zamýšlet, na co takový chameleon vlastně myslí, jak myslí a jaká je jeho životní filozofie i pohled na člověka v souvislosti s tím, co všechno umí.

Na podmíněné reflexy a pouhý rozmnožovací pud dneska nehraju.

Nebo takový Upír obecný, který se živí převážně krví velkých savců. Nejčastěji krav. 

Kromě vědecky zajímavých vlastností těchto živočichů, o kterých jsme nedávno psali, já třeba žasnu nad jeho altruistickým chováním vůči ostatním kamarádům.

Vzhledem k obrovskému množství, v jakém žijí pohromadě, je pro ně samozřejmostí, že ti, kteří našli něco k snědku a nasytili se, vyvrhují část potravy, aby se podělili s hladovými kolegy, kteří neměli takové štěstí.

Možná by to šlo vědecky vysvětlit, jako nějaký pudový model, ale vlaštovek je třeba taky hodně a nedělají to.

Pišťuchu velkouchou musí vědci zkoumat poměrně náročně, a potřebují k tomu kyslíkové lahve, zatímco tahle myška ne. 

Žije totiž a v pohodě dýchá i v 6 tisících metrech, kde už by pan Pavlov vrávoral a sípal.

Proč si nevybrala nižší polohy, kde žijí jiní savci?

Hroši si zase vyrábí opalovací krémy, což je taky k úžasu.

Mají totiž ve skutečnosti kůži mnohem zranitelnější, než to vypadá, takže je na zvážení, zdali ono úsloví „má hroší kůži“, je v tom kontextu, v jakém ho užíváme, právě na místě.

Hroší kůže je hodně choulostivá.

A proto ji má protkanou spoustou žlázek, které roní olejík s dobrým faktorem, aby se nespálil.

Jak na to přišel?

Kukačka kohoutí zase místo létání raději běhá, ale to by nebylo tak zajímavé.

Vedle toho, že si to mastí rychlostí 42km/h, je zajímavé spíš její vědecké nakládání se zdroji. Mimochodem, Asafu Powell, udělá stovku za 9,77 s. Téhle slečně by stačilo pouhých 8,57 sekund.

Mezi křídly má kukačka tmavou skvrnu, což je klasický solární panel.

Tím přijímá teplo ze slunečního záření, díky kterému se rychle prohřeje a získanou energii obratem investuje do tryskového sprintu.

Na co a jak myslela, když na tohle přišla?

Jenom ona.

A byla by toho spousta, ale to asi na úvod stačí, abych nadnesla, že ono to vždycky jenom vědecky nejde.

Vědecky se to líbí vědcům, protože pak nemusí žasnout.

Než se zamyslím nad hlavním tématem článku, použiji oslí můstek, respektive můstek býčí.

Podle vědců jsou býci barvoslepí.

Upocený toreador s červeným hadrem je tedy na velikém omylu, když si myslí, že býka rozzuří jeho barvou.

Měl by tím padnout mýtus, že býka dráždí červená barva.

Vědci proto přišli s vysvětlením, že býci reagují na prudké pohyby látky, kterou je toreador provokuje.

No jo, ale proč tedy je jiný býk úplně klidný a můžete se před ním třepetat v kostičkovaných šatech (vlastní zkušenost, jen jsem neměla potuchy, že je to býk) a vůbec nic vám neudělá?

Naopak se s vámi placatí v ohradě a vy si klidně myslíte, ve svých deseti letech, že to je kravička a moc roztomilá, zatímco vaše matka za ohradou vyvíjí pro vaši záchranu rychlost kohoutí kukačky, čumí jako chameleon a má i takovou barvu, tedy když chameleon zvolí zeleno bílou.

Prostě proto, že býk v aréně ví mnohem víc.

Ví, zda tam je chlap s třepetavým hadrem, který mu chce ublížit, nebo malá holka s třepetavým hadrem, která se chce jenom pomazlit.

A ví to podle mého mnohem dřív, než do té arény vstoupí.

(Nesnáším koridu. Bytostně tím opovrhuji. Je mi to odporné.)

Tak.

A teď co všechno vědí naše zvířata, se kterými žijeme doma?

Podmíněné reflexy?

Ječmínek si poranil v pátek zadní nohu a fakt ho to, chuděru bolelo.

Nevěděli jsme, co se mu stalo a dělali jsme s Tomem kolem něho doslova psí kusy.

Litovali ho, prohlíželi, zkoumali, co se stalo, vystříhali jsme chloupky mezi polštářky, kysličník proběhl, svícení čelovkou na ránu … a Ječma sténal jako Dněpr širý do dáli.

Následovala vana, opláchnutí packy, opět litování a tolik odměn v podobě chutných piškotů, že si skoro zadělal na diabetes.

Tom odjel buggynou na ty Legendy, uběhlo mnoho hodin a já tu jsem s tátou sirotek, než pojedu dnes (sobota) za nimi.

Koukám z okna na Ječmu, jak straší cyklistu na kole hurónským řevem alá bostonský strhávač bizonů, a kterak u toho hopká po všech údech zcela ozdraven.

I vzala jsem zbytek kuřete a nesu to tomu vřískalovi ven.

„Ječmoooo, pojď si vzít“!

Mastil, jako kamzík.

„No vidíš, jak už ti to běhá“, povídám a významně jsem se podívala na jeho úd.

V tem moment se zhroutil k zemi a k pekáči se plazil ještě o něco dojemněji, než Meresjev.

Nato se u pekáče smotal a počal si úd usilovně olizovat s výrazem krajního utrpení.

Akorát, že to byla jiná noha.

„Ty holomku, ty si řidičák nedělej, pleteš si strany“, povídám pokleknu a počnu mu zkoumat a promačkávat nožku.

Bolestivě hýkal.

I vzala jsem druhou.

Bolestivě hýkal.

A včil mudruj, Pavlove!

Vážně lze takhle rychle vypěstovat podmíněný reflex?

A čím je tedy podmíněný?

Piškotama?

Pozorností?

Pokud pozorností, pak ale i citem.

Dělat ze sebe chudinku, protože vím, že mě pak budou hladit a litovat, není přece pudové chování, to je chování citové a stojí za ním myšlení s ohledem na příčinu a následek a to ryze po rovině emocí a projeveného soucitu.

Co věcí si musel ten pes spojit dohromady a pamatovat, když nejenže věděl, že to bylo spojené s nohou, ačkoli zapomněl se kterou, ale že o té noze zrovna mluvím, když jsem poukázala na to, že je již zdráv.

Nehledě na to, že mu muselo v té sekundě také sepnout, jak se choval, když se fakt poranil.

Tím ho nepolidšťuji, nemám to ráda, protože nás to od zvířat vlastně vzdaluje a taky je to sebetředné. Jen trvám na tom, že o zvířatech nelze přemýšlet jen přes rozmnožovací a základní pudy či reflexy.

Tohle pud nebyl.

A reflex taky ne.

To je myšlení, paměť na detail, emoční paměť, emoční inteligence, shrnutí celé situace, analýza chování vlastního i chování druhých, ucelený obraz mnoha faktorů vnějších i vnitřních … a chcete-li, je to podvod.

No, pane Pavlove, Váš pes možná slintal.

Ten náš simuluje. 

A já si prostě žasnu.

Michaela Kudláčková 

[sexy_author_bio]