Všechno, co považujete při chovu psa za selhání, je u kočky návodem k použití a její primární přirozeností. Dřív než pojmete myšlenku na výcvik, vycvičí vás micinka, než se rozkoukáte. Máte pocit, že jste si pořídili kočku?  Omyl, kočka si pořídila vás. S grácií sobě vlastní se s tím odmítá tajit a od první chvíle vám to bude dávat ostentativně najevo. 

Takové malé vesnické hospodářství čítaje králíky, slepice, psa a něco arů záhonů nezaměstná tolik lidí, jako jedna kočka.

Zahrádka to pomalu balí v slábnoucích paprscích babího léta, králíci i slepice dávno in memoriam a tak se maminka rozhodla prodloužit si léto pobytem u moře. Jen ta kočka vyžadovala zaopatřit.

To jsme netušili, že zaměstná naplno čtyři dospělé lidi.  

Víte, kdysi jsme si naplánovali, jak pořídíme kočičku, která naloví myšky a jednotvárnou myší dietu naruší za odměnu hltem teplého mlíčka. Zpočátku lovila, ale o mléko ani neškobrtla. Naopak myšky prokládala jen libovými odřezky masa z kuchyně.

Vymrčela si vlastní křeslo a osvojila si jedinečný zvuk, kterým se dožadovala nad ránem vpuštění za kamna.

Ochotně jsme ji pouštěli, protože hrozilo, že jinak její nemelodické řvaní naruší celistvost okenních tabulek nebo sousedské vztahy.

 Jak šel čas, došel si i na naši mícu.

Její pohyb se omezil na misku, kočkolit a křeslo. Jen zcela výjimečně za obzvlášť příznivého počasí se nechala přemluvit k obchůzce rajónu venku.

Přestala napadat kolemjdoucí psy a časem počala ignorovat jednu další kočku, toho času v azylu u stejné misky a na stejném zápraží. Krom toho, že ztratila částečně sluch, několik zubů a duševní svěžest, přišla i o svou vybíravost nebo chuť.

Přesně to ještě nevím, ale ještě jsem neviděla kočku , aby se s takovou chutí ládovala vařeným bramborem.

Nakonec jsme diagnostikovali senilitu a nerozmlouvali jí to.

Holt devatenáct let je devatenáct let.

Několik dní před odjezdem dávala mamka krmení venku schválně do kůlny, aby si kočka zvykla, že se jídlo odstěhovalo. To šlo celkem snadno. Mamka odjela a křeslo u kamen zůstalo zamčeno v domě, kočka venku.

Ještě několik dní docházela sousedka s kapsičkou smluvené značky na smluvené místo a i přes uražený jekot kočky seniorky se tato dostavila z jakési zašívány za komínem k obědu.

Pak přijela na týden sestra.

Vzhledem ke skutečně chabým smyslům patrně číča ani nepostřehla, že panička přijela v mladší verzi, ale ráda se vrátila do svého důlku na křeslo ke kamnům. Přeci jen to zářijové počasí nebylo kdovíjaká hitparáda a kamna jsou milá jistota jak osušit tlapky.

Odjela sestra, sousedka se nekonala a nastaly tři krušné dny. Misku v kůlně se zásobami granulí nechala Mišulka uraženě ladem a vypařila se.

V pátek jsem dojela já.

Byl už večer a očekávala jsem radostný jekot kočičího geronta, který mne vyhladovělý urousaný a přešťastný uvrní do bezvědomí poté, co vysrkne na jeden zátah dávku masíčka.

A ono prd.

Kočka nikde.

To se zas dotklo mě.

Hnala jsem se šedesát kilometrů, jak to jen šlo, v domnění, že jedu na záchrannou misi a ona se ani neobtěžuje.

Naštvání vystřídaly obavy.

Třeba ji z toho věčného bezdomovectví v úctyhodném věku konečně švihlo a někde tleje… Nepřišla na zavolání, nevyužila šanci dostat se před setměním domů, ani poslední šanci, ani opravdu poslední šanci, ani tu: „skutečně poslední šance, protože já jdu už opravdu spát a nebudu o půlnoci znovu chodit ven.“

Šla jsem.

Děti v pyžamku, já s baterkou a začali jsme prohledávat všechny možné kouty. Co kdyby…nebo třeba…tady by taky mohla ležet…

Ráno jsme v rojnici prohledali celou zahradu.

Nebyla nikde.

Další den se vrátila mamka z dovolené.

Kočka pořád nikde.

Odpoledne jsme se skoro chystali, že uděláme funus v nepřítomnosti, protože někdo tak senilní a vetchý nemůže takový outdoor zkrátka přežít.

K večeru se děti přestaly shánět po kočce a zvlášť synek se začal shánět po večeři. „Od oběda zbyly dvě makrely, tak si jednu vem,“ nasměrovala jsem ho.

To zarazilo mamku:  “Jaké dvě makrely? Venku byl jen prázdný talířek a ten jsem už umyla, kam jsi je dala?“

„Nikam, nechala jsem je venku na stole u grilu.“

Netrvalo čtvrt hodiny a z venku se ozval nelidský řev.

Kočičí řev.

Uražený.

Mišulka se vrátila.

Zatímco my si ji nadšeně předávali z náručí do náručí, ona se trochu dotčeně dívala po prázdné misce. Když takto doputovala ke mně, všimla jsem si, že jí z tlamičky smrdí po rybách.

Pravda, ani to bříško nevypadalo nafouklé z hladu, ale z pěkných voňavých pečených a vykoštěných makrel.

Zírali jsme na ní nevěřícně.

I přes to, že patrně sežrala oběd pro dva lidi, dostala na uvítanou plnou misku svého. Patrně nedůvěra, zda nenajde odpoledne dům opět zavřený a paničku za hranicemi, ji donutila zhltnout i švestkový knedlík.

Do večera zbouchla misek ještě několik.

Vyfackovala sousedovic jezevčíka od zbytků od oběda a uložila se na křeslo, ze kterého, krom několika přestávek v kočkolitu, neslezla.

Když si jen vzpomenu… ne, nebudu vzpomínat, protože bych z ní musela udělat štuclík.

Vypelichanej, tuhej štucl.

Ale neudělám.

Vlastně té kočičí lásce začínám přicházet na chuť.

Pěkně si nás ochočila. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]