Celý den, jsem v průběhu nahrávání horoskopů (už je mám) přemýšlela, jak vám to vlastně podám tak, abyste se vyznali v tom, v čem se zatím začínám orientovat já. A to ještě formou, která by vás zaujala a ne unudila. Protože je jasné, že co je megasilné pro jednoho, je mnohdy zcela bezvýznamné pro druhého. 

V každém případě začínám chápat, proč mě Bůh, osud, Andělé, nebo cokoli, co je někde nad námi a má to fakt dost neomezené možnosti, v rámci převýchovy, nebo v duchu hesla „všechno špatně zpátky na strom“ poslalo právě sem.

A je to poměrně působivé, jak si začínám uvědomovat.

Dlužno zkraje podotknout, že bez Vény by to nešlo tak rychle. Její intervence je téměř zásadní.

Bude to dlouhé, snad se mi to vloží i s fotografiemi.

Byla jsem fakt hodně malá holka, když mě děda tahal ten krpál z Davle nahoru na zádech, v takové sedačce, co měla na koženém řemínku upevněné stupátko na nožičky.

Šlapal statečně, vedle něho cupala babička o dobrých půl metru menší.

Kdykoli to šlo, odvezli mě ze Smetanova nábřeží sem, na chatu, kterou děda postavil vlastníma rukama.

Byla to nevelká chatička s prosklenou verandou, kde jsem měla malinkatý pokojíček, celý prosklený.

Dívala jsem se na stromy, kterých jsem se bála, protože byly moc veliké.

Děda mi každý večer vyprávěl, nebo mi zpíval.

Zpíval překrásně. Měl hluboký hlas jako pan Haken a zpíval mi o Askalóně, o Niagaře, o Nebeských jezdcích…byla jsem u vytržení z jeho vyprávění, jak jezdil lovit tygry, jak had, kterého zachránil dřevorubec nakonec férově zachránil jeho vnučku, o tom, jak jiní vyděšení dřevorubci, utíkali před gepardem, kterého ale nechtěli zastřelit, aby nakonec zjistili, že se chtěl jen napít a byli rádi, že mu zbytečně neublížili.

Až daleko později mi došlo, že mě tím vychovával.

Abych věděla, že se člověk nemá ukvapovat, že dobro je dobrem opláceno, že čest a hrdost jsou základní pojmy, které chtěl, abych vzala za své.

Říkal mi Michalko.

Byl veliký skoro dva metry, silný a byl to nesmírně rovný, poctivý, férový člověk, kterému minulý režim zvraždili bratra, a on přesto nezanevřel na lidi obecně.

Dělal maximum, abych byla slušná, hrdá a přímá, abych měla stejně pochopení a tolerance, jako hrdosti a sebeúcty. Dělal to nenásilně, opatrně, formou vyprávění, pohádek, povídek a tak, aby se to do mě vpisovalo, protože to pokládal za důležité.

Říkával, že bát se, není slabost, ale bojovat se strachem, znamená, učit se statečnosti.

Nikdy v životě na něho nezapomenu.

Na verandě býval stůl, který dělal.

Byl to stůl s kovovýma nohama, kde ty díly byly přivařené a na nich dřevěné desky.

U toho stolu jsem sedávala nad svou dávkou knedlíků, které pro mě byly utrpením.

V pokojíčku jsem měla matračky, které byly kytkované, ale z jedné strany byly ty kytky víc žluté a já ty matračky otáčela vždycky tou zářivější stranou navrch.

Svítili jsme petrolejkou, kde bylo zrcátko. Měla jsem ji ráda.

Pak jsme měli lampu, kde byla taková ponožka, která pak svítila, což mě fascinovalo a asi nepřestalo.

Nebylo nic, co by pro mě děda neudělal.

Nebylo nic, co by se babička nepokusila nějak zpracovat, vysvětlit, vyhodnotit.

Jen ty knedlíky. Tam byla neoblomná.

Když jsem vyjela jednou na cestu se svou fungl novou tříkolkou, potkala jsem tam Vénu.

Byly mi tři.

Jí necelých šest.

Stala se mým přítelem, ochráncem, trpělivým posluchačem, vysvětlovačem a taky pojídačem knedlíků, abych mohla konečně ven, neb dokud to nesním …

Byla jsem dítě introvertní, ale ne tak úplně samotářské, abych nepotřebovala kamarádku.

Znala jsem rodiče Vény jako své vlastní, protože jsem u ní byla často, vlastně nejčastěji, i když k nám pak přibyla další kamarádka tady zespoda.

Byl to takový pokušitel a vymýšlela nejrůznější způsoby, jak si mě vystřelit, což jí bavilo. Byla jsem nejmladší, čili na ráně 

A já byla trouba, takže když pronesla jednou ve stanu, že si nutně potřebuje uříznout kus břicha a poslala mě pro nůž, šla jsem.

Stálo mě to hromadu přemlouvání, abych přesvědčila babičku, že tam se mnou fakt nemusí, že jen potřebuji nůž.

Dala mi příborový.

Jana prohlásila, že je tupý, že s ním si břicho neuřízne a poslala mě pro ostrý.

Po tom, co jsem to babičce vysvětlila, naběhla do stanu se mnou.

Připadala jsem si jako zrádce.

Nakonec jsem zhodnotila, že si taky uříznu špek na břiše, protože jsem statečná a jala jsem si tahat a rolovat pupík.

„Nemáš žádnej špek, a Jana kecá, dělá si z tebe legraci“, řekla mi Véna, když si mě vzala stranou.

Byla člověkem, který když jsem nemohla ven, protože „tady teď musím postavit domeček z mechu“, jednoduše odešla, abych si to mohla dodělat.

Vedle dědy, jsem měla také otčíma. (mám pořád)

Už jsem o něm psala jednou, takže to vezmu jen v rovině, která je důležitá.

Začala jsem postupem času za strany pro mě nejbližšího muže slýchat jiné věci, než ty, které přicházely od dědy.

„Podívej se na sebe, jak saze vypadáš? Kde jsi byla? Kde jsi lezla? Ta holka není normální! Jdi mi z očí. Co tam furt lezeš, k tý Vendule? Prosím tě, vždyť už tě musej mít plný zuby. Ta holka je tam nasolená dennodenně, řekni jí něco. Jsi otravná.“

„Ale našim to nevadí, že tam Míša je“

„Hele, a fakt to vašim nevadí? Nevotravuju?“

„NE!“

Tak často jsem pak slýchala, co si vlastně o sobě myslím, že jsem hloupá, že ze mě nikdy nic nebude, že jsem nemožná, malá, nehezká, hubená, neschopná nula, že jsem debil, až jsem tomu ne uvěřila, ale začala jsem se snažit dokazovat, že tomu tak není.

Já si na to zvykla.

Prakticky jsem přijala (a teď by měl Freud radost) zcela jiný PROGRAM.

To je taky důvod, proč vám to povídám.

Protože tohle může pomoci i jiným, zdaleka totiž nejsem jediná.

Kdybych se sem nevrátila, kdyby mi Vendula tolik věcí nepřipomněla, přesně těch, které jsem cíleně vytěsnila, kdybych to všechno tady neviděla, znovu neprožívala…já bych si to neuvědomila.

Nedošlo by mi, jak strašně jsem se snažila zavděčit svému otčímovi, jak moc jsem si přála, aby mě měl rád, jak jsem byla trapně vděčná za každé slovo, které nebylo nadávkou … ani to, že jsem zcela podvědomě, od téhle chvíle dělala prakticky pořád to samé a souběžně to samé přitahovala, aniž bych to tušila.

Ani moje máma, která se moc snažila mi nějak ulehčit, a tak chodila a lhala, že tuhle se na mě „táta“ ptal, tuhle o mě hezky mluvil, že mu na mě záleží, jenom je nervozní, zřejmě jsem ho rozzlobila tímhle a pak zase tamtím, absolutně netušila, že tahle její slova, aplikuji pokaždé, když se mi to stane s kýmkoli jiným.

Protože takhle jsem se naprogramovala.

Je přeci jenom nervozní, přeci o mě hezky mluví, když u toho nejsem, přeci mě má rád, i když to není vidět ani slyšet, přeci „musím pochopit, že on ….“

A já chápala.

Namísto vzteku jsem prosila, namísto vzdoru jsem přecházela, namísto vymezení jsem, po každém vzdoru a seřvání znovu posouvala vlastní hranice, abych uspěla, abych se zavděčila, abych si zasloužila něco hezkého, milého, pochvalu, důvěru, ocenění, přijetí, lásku … něco, co bývalo samozřejmé a mělo to tak zůstat.

Něco, co jsem znala tady, když jsem to byla já.

Nechápu, to ještě asi přijde, jak je možné, že člověk tak snadno nabude přesvědčení, že když mu někdo nadává, dělá to vlastně z lásky. Že když příště bude zticha, nezareguje, když udělá hlavně všechno dobře, bude se víc snažit, že bude všechno v pořádku.

Proč se člověk musí (a díky za to) dostat až k nule svého vlastního života, aby mu došlo, že není nulou?

Že přece ví, jak to vypadá, když ho má někdo skutečně rád.

Že si na to vzpomíná.

Mám toho mnohem víc, ale už teď riskuji, že tento článek ani nevložím, protože to nejhlavnější teprve přijde.

Přiznám se, že jsem se bála těch několik metrů od Vendulčiny branky popojít, abych uviděla naší bývalou chatu (zdědila jsem ji a prodala, na základě ošklivé události, která čeká na rozklíčování, ale o tom jindy), protože jsem nevěděla, nejen co uvidím, ale hlavně jak to na mě zapůsobí.

Požádala jsem Mirabelku, když tu byla, aby se mnou šla, protože jsem sama neměla odvahu.

Když jsem chatu viděla zdálky, sevřel se mi žaludek na velikost žaludu.

A pak jsem uviděla něco, co jsem prostě doteď nepobrala.

NIC, NAPROSTO NIC SE TU NEZMĚNILO!!!!

Veranda a knedlíkový stůl přesně tam, kde byl!

Matrace s kytičkama složené za oknem!

Kadibudka, kde se máma bála tygrů (má z nich fobii, naprosto iracionální – Posázaví dosud žádného nezaznamenalo).

Pumpa!

Mezi těmi borovicemi jsem mívala síťovku.

V tom sklípku a vsadím se, že tam je, je dvoukolák, na kterém mě děda vozil.

Vidím babičku ve dveřích s talířem.

A vidím tu muže, který mě miloval.

Bezpodmínečně a lidsky. Který mi nikdy „z lásky“ nenadával, protože … protože je to prostě od základu nesmysl.

Nula od nuly nepošla, jen z ní vyjde.

Teď už tou správnou nohou.

Nemám nepřítele a nejsem ničí obětí. Leda svou vlastní, protože to já sama se tak naprogramovala. Nehledám viníka. Už jsem ho našla.

Mě!

A já sama ten program teď změním. To stejné může udělat každý z nás.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]