Vznikají hlavně kvůli naprosto klasickým věcem, které mnohdy sami známe z dětství. Evidentně se nijak nemění s tím, jak se mění a vyspívá lidská civilizace. Po generace jsou důvody k nim veskrze stejné. Ano, partnerské hádky.

Děti, rodiče, práce, koníčky, binec…

Děti

Jako dospívající jsem plánovala, že udusím v noci otce polštářem.

Pořídila jsem si v antikvariátu svazky detektivek, abych chytla inspiraci. Od záměru jsem ale upustila, protože každá detektivka končila dopadením pachatele, což mě poněkud znejistělo.

Důvod byl v tom, že se s mámou soustavně hádali kvůli mně.

Otec jí poštíval vždycky tak dlouho, až jí skutečně namíchl. Napřed odolávala tlaku, ale zpravidla povolila.

Vždycky zabralo jeho magické zaklínadlo „vždyť si z tebe stejně dělá legraci, se na ní podívej směje se ti do očí“.

Dělám si z toho víceméně teď legraci, ale znám to moc dobře.

Vždycky je jeden z rodičů ten, kdo špatně vychovává dítě, jednoduše proto, že jeho přístup se neshoduje s názorem druhého.

Jsem dnes matka urputná, takže si na dítě nenechám sáhnout a to ani za předpokladu, že tři jsou už dospělé.

Vypadám jako dikobraz, jakmile se o některém zmíní špatné slovo a v ten moment je úhlavní nepřítel jasný.

Hádky jsou to nepříjemné, protože nikam nevedou.

Uznávám, že občas nejsem zcela objektivní, ovšem vyčítejte to matce Lvici. 

Rodiče

I tohle znám z domova z dětství.

Naštěstí nikoli už z dospělosti, ale řeším to téměř denně několikrát s klienty.

Maminka mojí maminky měla naprosto odlišný názor naprosto na cokoli, co máma, neřku-li táta, dělali.

Na vedení domácnosti, úklid, vaření, výchovu…všechno.

Pokaždé, když přijela, přeorganizovala s pocitem nepostradatelnosti celý byt tak, že nebylo možné najít vůbec nic. Často ani obývák ne.

Máma to nesla nelibě, ale byla to její maminka.

Navíc, jakmile kladla odpor, byla usazena. Babička prosazovala mimořádně nebezpečnou bojovou strategii, jménem citové vydírání. Tuto metodu mohla vyučovat. Kdyby se od ní učil Hitler, což klidně mohl, byli bychom dnes všichni převychovaní.

„Tak vy mě tady nechcete? Já jsem vám tedy na obtíž? To mám za všechno, Evičko? Nevděk světem vládne! Dojdu s těmi dětmi alespoň ven. Jsou celé zelené. Pojďte sem, vy moje chudinky malé, půjdeme do cukrárny…“

Měla jsem ji ale ráda. (ne, kvůli cukrárně ne)

Otec se na ni tvářil jako na masového vraha a při její návštěvě odcházel za kamarády.

Pak se s mámou pohádali.

Jasně, klasika.

Ve finále ji máma bránila zuby nehty.

Práce

Boje kolem práce partnera z vlastního dětství vážně neznám, ale opět je to jeden z přímo učebnicových důvodů k častým decibelům ve vztahu.

Mlůj otec jezdil klidně i na půl roku do zahraničí na montáže, a tak doma nebyl.

Maminka nesesychala steskem.

Měla jsem kakao z tuzexu a tolik kindervajec, že by to vystačilo na zkažené zuby mnoha desítek lidských úst.

Před Vánoci se vrátil na pár dnů domů, a protože měl na montáži patrně dost tvrdý režim, po celou dobu dovolené si to vynahrazoval a nestihl vystřízlivět.

To měla mamka super. Spal.

Je ale velmi náročné například s člověkem, se kterým žijete, i pracovat.

Tohle dost často vede k rozporu i tam, kde předtím bylo všechno v pohodě. Taktika neexistuje, ale u společného podnikání pomáhá v krizové chvíli předstírat pracovní soustředění, a pak se s přeslazeným úsměvem zeptat, cože protějšek vlastně říkal, a optat se, zdali nemá hlad.

V kuchyni následně vychladnout a popřemýšlet, jestli není dobře souhlasit, a pak si věc přizpůsobit, než v ten moment jakkoli reagovat. Například slovy „ježišikristeužjetotadyzase“.

To spolehlivě vede k výpadu, a pak nafouknutým lícím po další tři dny.

Koníčky

V zásadě je pořád lepší, když muž posedává u řeky na minižidličce a hypnotizuje tu šišatou věc, než když sedí na židli v páté cenové a hypnotizuje tři bublinky v dvanáctém půllitru.

Nakonec, když si chlap hraje, zpravidla méně zlobí.

Horší by bylo, kdyby takový protějšek nutil do svého koníčka druha, který vedle pochopení nemíní zálibu aktivně sdílet.

To by asi k hádce vedlo.

Můj bývalý přítel měl velikou zálibu pro horolezectví.

Naštěstí neměl potřebu po mně chtít, abych se uvazovala dračí smyčkou k převisům a zasekávajíc se cepínem usilovala o vrchol K2.

Mám závrať i na vysokých podpatkách.

Tomáš má krásného koníčka už řadu let, a bohužel i něco tak neškodného, jako je sbírání filmů může být pro vztah výrazně zátěžové.

Jeho sbírka pečlivě naskládaná do mnoha alb a očíslovaná, vzala za své po té, co pln důvěry začal půjčovat filmy mým dcerám.

Pokaždé, když si teď chce pustit nějaký film, mám chuť emigrovat, nebo se sama umlátit popelníkem.

Vždycky totiž přijde na to, že mu něco někde chybí, nebo to utrpělo šrámy v jejich předpotopním přehrávači, případně na zemi pod stolem a podobně.

Jeho pohled se v tu chvíli mění z neškodné námořnické modré na pohled útočícího predátora a má navíc i důvod.

Trochu pomohlo, když jim DVD začal půjčovat pod podmínkou, že poškození či nevrácení bude sankcionováno ucpáním dýchacích cest.

Bývalý partner

To je asi jedna z nehorších variant partnerských potíží.

Nejeden vztah se rozpadl kvůli neschopnosti druhého pochopit, že něco prostě končí a jiné je třeba začít rozvíjet. Co dokáže vystřihnout taková bývalá manželka nebo manžel, zná mnoho lidí z vlastní zkušenosti.

Neznám to ani dětství, ani současně, ale bohužel od mnoha klientů ano.

A protože tento článek má být spíše odlehčením na prázdninové chvíle, nebudu se do tématu nořit.

Mnozí vědí sami.

Zlozvyky

„Mohl by sis laskavě ty hadry alespoň soustředit na jedno místo a netrousit je volně po bytě?“ 

Jak notoricky známé!

Osobně za sebe mohu říci, že je mnohem roztomilejší tato varianta, než puntičkářský pedant, který si skládá věci do komínků a ve chvíli, kdy mu někdo přemístí ovladač o tři centimetry doprava, leze po zdi.

Vcelku ovládám skříň v podobě židle, kde moje polovička rozprostírá trička a kalhoty a s úsměvem je skládám, nebo peru.

Mnohdy zbytečně, neb se později dovím že: „vždyť jsem to měl na sobě jenom jednou, to nebylo třeba“ 

Zbytek zlozvyků zvládá zbytek rodiny.

Nevzpomínám si, kdy někdo zavřel (kromě Toma) zubní pastu, kdy po sobě umyl umyvadlo, odnesl hadry z koupelny, či zavřel za sebou dveře.

Ne, že by to byl přímo důvod k hádce, obvykle se stejně nehádám, ale nevraživé pohledy leckdy postačí.

Můj partner je v zásadě pořádný člověk, zatímco rodina jako taková je ráda, když si udělá jednou za týden pořádek alespoň v hlavě, což je natolik vyčerpávající činnost, že na víc chybí síly 

Holt všude je něco, a než se hádat, je lépe si uvědomit, že ty důležité věci, ty skutečně smutné a velice zátěžové se obvykle nejmenují : moje matka, tvoje matka, víčko od pasty, čurbes v pokojíčku, špatně zaparkované auto (není-li na střeše jiného vozu i s osádkou), dospívající ratolest atd,

Ale: zmrzačené dítě, autonehoda, neštěstí, nemoc, smrt blízkého člověka a všechno, co doopravdy zastaví a naprosto zlikviduje jednu etapu lidského života, nebo vztahu.

Ničit si lásku pobryndaným ubrusem či počmáranou zdí, znamená neuvědomovat si skutečné lidské neštěstí, které může člověka potkat a nevážit si zdánlivých maličkostí, které nemít, znamená skutečně strádat… 

Kolikrát si člověk zpětně uvědomí, jak moc měl rád něčí smrdlavé ponožky, chrápání, poznámky, rozházené svršky a pozdní příchody….

Krásný den všem!

Michaela

[sexy_author_bio]