Vzpomněla jsem si na tyhle věci, které jsem již jednou vyprávěla, zrovna včera. Když mě, člověku který se zařekl, že už nechce psa, osud a dcera Míša právě tohle předsevzetí rozmetali. Nutno říci, že se o to přičinil i tvoreček, kterého vidět a už neopustit…

A tak jsem se rozhodla, že vám o důvodu, proč jsem nabyla přesvědčení, že si psa už nepořídím, řeknu ještě jednou.

Tady.

Koupila jsem si knihu shodnou s nadpisem článku, když jsem k tehdy roční dceři Alici a zhruba pětiletým holčičkám pořídila štěně Německého ovčáka.

Fenku jménem Lady.

Nutně jsem potřebovala vědět, jaká rizika s sebou nese společný chov psa a chov malých dětí.

Kniha mi hodně dala

Dozvěděla jsem se, že na rány způsobené neopatrným nakládáním dětí s gravitací, ve spojení s chodníkem, bohatě postačí láskyplné olizování psího jazyka.

Že se vůbec nic neděje, když pes vyškubne dítěti chleba s máslem a dítko si asertivně vyžádá skývu zpět tak, že ji prostě vyndá psovi z tlamy a pokračuje ve svačení.

Že pokud dítě spí se svým psem, vyroste z něho dobrý člověk s laskavým vztahem ke všemu živému.

Alice (vedle úrazů, které si stihla hojně připravit) skutečně nestonala.

A ani holky ne. A to i přesto, že se permanentně po psovi válely, nechaly se olizovat, dělily se o jídlo, které dávaly Ladyně z vidličky, a podobně.

Pak se narodila Johanka.

Ladyna zářila štěstím. Že by štěně?

Johance bylo právě devět měsíců, když měla Ladyna skutečně vlastní štěňata.

Bylo jich deset. Byla to úžasná máma.

Obětavá, trpělivá…

…to jsme ale věděli všichni už dávno, podle toho, jak neuvěřitelně ohleduplně se chovala k dětem, které ji tu a tam přišláply a nenechaly na pokoji.

Deset malých výrostků jsem brzy musela přikrmovat.

Ve velikánském pekáči jsem dvakrát denně rozmíchala teplé mléko, žloutek a vločky, nebo piškoty.

Strávníků bylo pravidelně jedenáct.

Ano, ještě malá Johanka, jejíž vystrčený zadeček vykukoval mezi těmi psími kolem pekáče. Napřed jsem vysvětlovala, pak už mi to nepřišlo.

Tím spíš, že Ladyna se k ní chovala stále jako ke štěněti.

Když je odněkud přenášela, nezapomněla bafnout za raneček z plen taky Johanku a přesunout mezi ostatní „děti“.

Na psí tábor? Jasně!

Do vlaku nastupovaly poměrně hezky vybavené děti s Německým ovčákem. Vlak a Ladyna? „Proč ne, kam jdou holky jdu já taky! Jistě to bude psina“!

Za čtrnáct dnů jsem na nádraží vyzvedla umlousané, rozevláté „Zilvary“ s polootevřeným kufrem a nudlí, s každou ponožkou jinou a psa.

Vypadaly jako by vylezly z vlčí nory a v životě neviděly mýdlo.

Ale byly na výsost pokojené a zdravé.

Moje děti vyrostly se psem.

Se členem rodiny tak chytrým a povahově báječným, že už chybělo jen dát mu klíče od bytu.

Alici bylo necelých patnáct let a Ladyně tedy necelých šestnáct, když ochrnula na zadní nohy.

Strašně jsem TO nechtěla udělat.

Přišlo mi, že nemám právo rozhodovat o tom, jestli chce, nebo nechce žít.

Brali jsme si volna, abychom s ní mohli být.

Vyměňovali hadry, do kterých čůrala.

Radovali se pokaždé, když cokoli snědla.

Holky naprosto přirozeně a automaticky střídaly svou postel za místo, kde ležela.

Chtěla být v předsíni.

Pokaždé jsem jednu z nich ráno našla spát s ní.

Pak si o to řekla sama

Přišla jsem tehdy z práce hodně pozdě a probudila Alici stočenou kolem Ladyny, ať si jde lehnout do postele.

Sedím u ní a povídám si s ní. Pak jsem chtěla jít spát. Nechala jsem otevřené dveře, odkud jsem ji viděla, i když jsem ležela.

Ve chvíli, když jsem si lehla, začala kňučet.

Několikrát jsem vstala a šla ještě na chvilku k milovanému členu rodiny, ke psu, který vedle svých dohromady dvaceti štěňat ze dvou vrhů, vychovával i moje děti.

Nenechala toho.

Vzala jsem si tady polštář a deku a lehla si k ní.

Tentokrát to nepomohlo.

„Lady, zavolám doktora, ať se na tebe znovu přijede podívat, ano?“

Od té chvíle, když jsem zavolala zvířecí pohotovost, už nebrečela.

Přijela lékařka a asistent.

Vysvětlili mi, že je konec.

„Podívejte se, napřed usne, teprve pak dám do té kapačky látku, která jí ve spánku zastaví srdíčko,“ neuvěřitelně citlivě se mnou jednali.

Paní doktorka k Ladyně mluvila jako ke člověku.

Říkala jí jménem, vysvětlovala jí, jak krásný život měla, jak hezounká měla štěňata, a jak se o ně pěkně starala, jak je bezva, že žila tam, kde ji měli rádi…

..a já?

Neviděla jsem pro slzy.

(Moc jim děkuji za tak citlivý přístup. Ten výjezd není levná věc, ale rozhodně se vyplatí. Takové jednání, aby byli se sedativy v kufříčku připravení i na majitele zvířátka, jsem skutečně nezažila.)

Probudily se holky.

Mimo Johanku všechny.

Seděly jsme u ní, držely ji za ruku (jo, za ruku) a… ona prostě usnula.

Před tím se na nás všechny dívala… tak neskutečně rozumně a klidně, že jsem si se svým pocitem, že to snad nepřežiju, připadala vedle ní jako srab.

Tenhle článek je vlastně vyjádřením vděku.

Jakýmsi poděkováním drahému příteli, nedílné součásti dětství mých dětí a bytosti, na kterou nikdy nezapomeneme.

Čert vem úředníky.

Leží tam, kde to milovala. Na zahradě spolu se svou miskou a obojkem, pod křížkem s jejím jménem.

A já se zařekla, že na další takový model už prostě nemám.

Že už psa nechci.

No a vidíš, Ladynko.

Jeden pohled očí nevinného tvora, kterého kdosi nacpal do pytle s ječmenem a vyhodil do popelnice, jediný pohled, který zachytila ta, na jejíž výchově jsi se podílela, a je po mém předsevzetí.

Dobře jsi je vychovala Ladyno.

Johanka nezapomněla, zrovna Ječmínkovi vypráví, co s Tebou všechno prožila, přidala se Pája….

Tomáš vypráví o svém pejskovi, který je také tam, kde jsi teď Ty (jen lituji, že Tě nikdy nepoznal)…

No a já nemůžu jinak, než si toho šmoulu malého občas vzít do postele (vždyť víš).

Tedy, jestli někdy opustí tu Johančinu. 

No a Míše se nedivím, že pro Ječmínka jela, sotva ho viděla.

Vždyť jsi to byla právě Ty, kdo se na ní denně tím psím pohledem díval. To díky Tobě ví, co pes očima říká.

Díky Tvé přítomnosti u nás ty holky vědí, co je psí duše, věrnost, láska a bezpodmínečná náklonnost.

A tak Ti děkuju i za Ječmínka.

V jeho bezelstném pohledu je cosi, cos tam měla Ty.

Důvěra a láska k člověku.

Ječmínkovo celé vyprávění  je TADY.

„Ubohé děti, které nesmějí spát v posteli se psem!“

Michaela

[sexy_author_bio]