PŘÍLOHA NA VÍKEND

Jsem silná slovanská žena, kterou nezlomí  ani rodičák vlastních dětí.  Ráda posnídám klidně gulášek a nevadí mi odnést v zubech koš s prádlem, když  ruce držím nákup.  Má, domácím pětibojem vyrýsovaná postava, by dělala čest i v mužské hokejové reprezentaci  a  ještě v říjnu ohrnuji nos nad lůzry, kteří vyměkli a vytáhli ze skříní kabáty. 

Ale muselo to jednou zkrátka přijít. 
S plískanicemi a vánoční výzdobou v obchodech mne bacil zákeřný bacil. Vlastně to začalo jako  takové to nevinné posmrkávání, v krku škrábání a tu a tam, bolehlav. Jenže do rána jsem se cítila jak zombie.

Na rozdíl od ní jsem ze svého hrobu nehodlala vstávat ani ve dne natož v noci.

Nevyděsí mne vyúčtování plynu, ale bílý plášť…..k smrti. 

A tak jsem z pudu sebezáchovy fandou přírodní medicíny. Bylinky, to je moje. Od babičky vím, že na takovou chřipku zabírá nejlépe česnek. Zhodnotila jsem situaci jako kritickou a rozhodla se pro rázný zákrok.

Mé počínající zimnici dělalo dobře teplo sporáku, takže za chvíli přede mnou stála hora topinek.   

Několik palic česneku jsem prohnala lisem a umíchala se špetkou soli. Vzniklá pasta byla hojně navršena na opečené plátky chleba.

Po pár soustech bylo znatelně cítit, jak ustupuje rýma i plomby.
„Budu tvrdá,“ říkala jsem si, když intenzivní léčivá moc česneku lehce zhoršila mou prostorovou orientaci. Spektrum barev míhající se mi před očima bylo ohromující . ..

„Ahoj miláčku, co bude dnes k večeři, nestihl jsem oběd?“

„Jé, on už je večer? Vem si topinky.“

Hučení v uších nepřestávalo, beton v mém nose zatuhnul do nerozbitna a jen pohled na televizi mi dával tušit, že  se spíš v horizontální poloze nacházím já, nikoliv ta paní ze zpráv.

„Nechceš paralen?“ 

No jo, provokatér s chemií.

Hrdost mi velela ignorovat jeho otázku. A ješitnost chtěla přihodit něco ostřejšího, ale jazyk se svou popálenou stranou přilepil k patru a jeho odtržení přinášelo muka, která dalece předčila chuť poslat manžela kamsi.

Druhý den jsem zřejmě byla ještě naimpregnována česnekem víc než dost, protože mně nepřišel pozdravit svým studeným čumákem ani pes natož muž.

Jejich odpor mne jen utvrdil v přesvědčení, že co dělám, je správné a několika remcaly se nenechám vyviklat.  Natož jim něco vysvětlovat. Stejně mi nebylo přes rýmu rozumět.

Protože se ještě stále nevrátil cit do mého jazyka, rozhodla jsem se jít na to fikaně a pobyt česneku v dutině ústní omezit na minimum.

Bude česnečka. 
Koneckonců tekutiny jsou při chorobě základ. No ne? A protože uvedení mého těla do pohybu bylo vlivem choroby komplikované, nehodlala jsem v průběhu dne zjistit, že polévka došla a je třeba uvařit novou. Použila jsem prádelní hrnec.

Lil ze mne pot a před očima mi ožívala zrnka kmínu z polévky.
I pošťačka, co donesla odpoledne rekomando, omezila svůj pobyt u našich dveří na nezbytné minimum.  Takže jsem se vůbec nedozvěděla, jestli bude pršet nebo chumelit a kolik druhů cukroví už má. První pozitivní věc.

Manžel měl k večeři česnečku.

Třetí den mi pošťačka hodila poštu pode dveře.
Manžel nechtěl polibek a děti dokonce ani kapesné.

„Víte co mi můžete?“ zaujala jsem omotána dekou na gauči hrdou pozici.

„O přírodní medicíně nevíte vůbec nic.“

Ve stejné poloze mne našel manžel večer.

Víc si nepamatuji.

„Zavolám doktorce,“ trval na svém muž.

„Nikdy! Sama nejlépe vím, co mi pomůže, ale můžeš mi uvařit čaj.“

Ráno jsem myslela, že mi upadla půlka hlavy.
Chtěla jsem jí hledat, ale jen pohyb očí byl tak bolestivý, že jsem od toho upustila. Nezbylo mi, než koukat na hřebík ve zdi. Byl v nebolestivém úhlu pohledu a s teplotou 38,9°C mi přišel celkem zajímavý. Neřku-li vtipný.

Je to už čtvrt století, když mi bylo naposledy takhle. Chytila jsem úžeh. Na stropě nebyl hřebík, ale prasklina ve tvaru krys, kterou jsem fixovala zrakem stejně vehementně neschopna čehokoliv jiného. „Tak čau, ségra, jdem do kina,“ loučila se se mnou sestra. Myslela jsem, že propláču den a noc, že nemůžu jít a vidět Patricka Swayzeho. Ale  stihla jsem jen mrknout, a byli zpátky a sestra mi říkala, jaké to bylo.  Zvláštní.  „Nechceš čaj?“ maminka o mne pečovala střídavě s babičkou. „Chci.“ Měla jsem žízeň, že bych se o ní klidně opřela. Zdřímla jsem si a na stole byl oběd. „Kde mám ten čaj?“

„Ten jsem ti dělala včera odpoledne a ani ses ho nedotkla.“  Z celého týdne si pamatuji dodnes jen tři minuty.

Nečekaně mi výhled na skobičku zaclonil manžel:

„Doktorka na tebe čeká.“

Šla jsem odevzdaně a celkem ráda.
Upřímně jsem si přiznala, že mi vůně borového dřeva z aromalampy začínala evokovat spíš, než les nehoblovanou rakev a při pohledu na pokojové květiny jsem přemýšlela, jak asi vypadají ze spodu.

Můj muž zřejmě stihl doktorku velmi dobře informovat.  
„Je tady ta česneková paní!“slyšela jsem za dveřmi hulákat sestřičku, když vykoukla na vteřinu z bezpečí ordinace do narvané čekárny. No paráda. Ale štůs receptů v mé kabelce na všechny mé neduhy sliboval lepší zítřky, tak mi to bylo celkem šumák.

Můj alternativní přístup paní doktorku zřejmě zaujal.
Stejně jako nález: „Tak takovejhle zánět dutin  jsem od fakulty neviděla.“

Ještě dlouho si nevybavovala mé jméno, ale „té česnekové“ by vypotila z hlavy anamnézu i o půlnoci.

[sexy_author_bio]

Sorry Toro, vím, že řehtat se nahlas nad bolestí a útrapami bližního a k tomu přemýšlet, jak ho karikaturovat, bych neměla, ale to prostě nešlo. Díky za super článek! Ten monitor s kusy sýra a strouhanky otřu sama.