PŘÍLOHA NA VÍKEND
Já nevím, jestli znáte tu písničku…zahrála bych vám ji na kytaru, ale ještě by to s tou pravačkou nešlo. Jedna ze slok je asi nějak takhle:

….To bylo v tom roce co bylo to sucho, chlap přišel a povídá úplnou báj,

že sežere z kojota syrový ucho, jo, jestli nám neřekne, kde leží ráj…

…pak v prokletym vedru jsme lesama táhli, kde smrději tůně a zrzavej mech

a stromy i tráva když na ně jsme sáhli hned padaly na zem, no člověk by zdech..

Musela jsem vám ji zanotovat, abyste byli v obraze, až vám povím, jak se mi tyhle sloky vybavily včera.

To před odjezdem do Kerska přišel Tomáš a ukázal mi na internetu tohle:

Nádhera.

„Je to po cestě, zajedeme se tam vykoupat“.

„Super!“

To co jsem viděla na obrázku, mi připomnělo panenkou přírodu v Kanadě. Viděla jsem se v průzračné vodě, uprostřed luhů, kde ukryt před zraky lidí leží zatopený lom.

Sbalila jsem si plavky a doporučila Ječmenovi, aby si taky nějaké vzal.

Tomáš nenašel ani jedny z těch trojích, které tvrdil, že měl a tak zhodnotil, že se vykoupe v kraťasech.

Taky proč ne.

Naštelovali jsme Malvíny do navigace a vyrazili.

„Dojeli jste na místo určení“ pravil ten pán, co nutí člověka se otáčet na dálnici.

„To není pískovna, ani mi to nepřijde jako jezero“, povídám zklamaně hledíc kupředu, přes osm řad zaparkovaných vozů.

„Ne, tohle je Labe. Musíme kus dál, tam se už nedá vjet“, vysvětlila má polovice.

Brzy mi došlo, že onen ráj bude asi jinde, soudě podle proudícího davu, který by si v hustotě nezadal s prostředím Václaváku v sobotu večer.

Ječmena se chytal hysterický záchvat, protože první kilometr chůze jsme minuli asi dvacet hárajících fen.

Přibližně sto padesát let jsme se plahočili po vyšlapané pěšině mezi vyprahlými travinami.

Nikde ani stopa po vodě.

Osmělila jsem se a oslovila jednoho muže ze zástupu lidí, kteří nás míjeli.

Všichni šli směrem k nám.

Chtěla jsem zjistit, zda jde o fatu morganu, nebo tam ti lidé s dekami, ručníky a nafukovacími keporkaky opravdu jdou.

„Prosím vás, jde se tudy k jezeru?“

K mému překvapení odpověděl.

„Ano, vede tam několik cest. Tahle je nejkratší“

Po dalších několika minutách pochodu mi došlo, že nemáme ručník.

Měli jsme dost času se s tou skutečností smířit.

Po mnoha dalších metrech (nebo kilometrech) mi došlo, že nemůžu s tou rukou plavat.

Neva, budu se cachtat a kochat krásami krajiny.

Pokud dojdu a nezdechnu.

Když se mi cele vybavily sloky výše uvedené písně, došli jsme na místo.

U břehu posetého ostrými kameny, které střídalo mazlavé bahno, se nacházelo asi milion lidí s milionem psů bezpočtu ras a velikostí.

Ječmen dostal zimnici.

Mě došlo, že jsem si místo tašky s plavkami vzala naprosto nepotřebnou kabelku s nepotřebnými věcmi.

Vykoupu se nahoře bez.

Jediný vstup do vody, který jsme našli volný, byl volný proto, protože byl asi metr a půl vysoko.

Vedle ležel jakýsi fousatý muž, který byl tak opečený, že když jsem se svlékla do spoďárů, usoudil, že se přehřál a skočil do vody.

Já tam sjela po bahně po zadku za Tomášem, když mi slíbil, že mi nazpět pomůže.

Skočil i Ječmen.

Už jste někdy zkoušeli vylézt po mazlavém bahně s chromou pravačkou, metr vysoký sráz a být při tom mokří?

Jediný, komu se to povedlo napoprvé byl Ječmen, který využil faktu, že nám to bude trvat dalších dvacet minut a zmizel vstříc dobrodružství s hárajícími fenami.

Shrnu obrázek:

Dvojice lidí z toho jeden polonahý, a druhý v namočených kraťasech nalepených na těle, hulákající „Ječmene ke mně“, se bezmocně drásá bahnem na břeh.

Pohledné.

Když mě Tomáš vytlačil nahoru, pán skočil znova do vody.

Na vřelých a špičatých kamenech, jsem na sebe rychle hodila šaty a belhala se lovit psa.

„Chyťte si toho psa“

„…snažím se“

Než jsem se doplížila k poslednímu slezu do vody, kde Ječmen ulovil nějakou maltézskou pinčici, měla jsem nohy jako konve.

Ječmen rozhodnut po sobě dámě zanechat maximální dojem pomočil jejímu páníčkovu baťoh.

Ulovila jsem ho, doklopýtala zpět a přivázala ho vztekle k vzrostlému lopuchu.

Tomáš byl už zase pod srázem a statečně plaval.

Sedla jsem si na jeho boty a dala si cigaretu.

Z vody se vydrápal jinudy, tedy slezem, který okupovala rozvětvená rodinka, která ne moc libě nesla, že při vylézaní, nemaje prostor pro nohu sešlápl nafukovací křidýlko.

Zase štěstí, že v něm už nebylo to dítě.

Malvíny jsme obdivovali dohromady asi dvacet minut.

Cesta zpět k autu sálající stepí trvala dvakrát tak dlouho.

Teď sedím u okna v domečku s noťasem, Tomáš uhasíná na zahradě oheň, na kterém jsme opekli maso, což se stalo jakýmsi folklórem a já se těším, že zítra nic nemusím.

Než se budeme v noci vracet do Prahy vykoupeme se v Ostré. Taky jsou tam psi, ale cesta k vodě není podobná cestě na Islad z té písničky a navíc si fakt vezmu plavky.

Přeji krásnou neděli všem!

P.S. Ještě teď, kdy je 22:59 je venku téměř třicet stupňů.

To je prostě paráda!

Ačkoli, ne pro každého.

Tomáš to vyřešil po junácku.

Teď jsou dvě hodiny a to, kde si ustlal Tom je balkonek tady v podkroví. Pokud bude bouřka, asi to chlapec bude mít i s vodáckou průpravou.

Já jdu spát do postele, mě je v peřině fajn

Michaela

[sexy_author_bio]