Detail příspěvku: Ještě se mi směj. XIII. kapitola

Ještě se mi směj. XIII. kapitola

autor: | Lis 20, 2014 | Společnost | 0 komentářů

Views: 7

Asi to bylo jenom pro formu. Ale i tak měl Aleš potřebu se Šárky zeptat, jestli nechce kapitánu Kramářovi na stanici napřed zavolat. Vlastně tušil, co odpoví. 

Nechci, chci s ním mluvit osobně. Je to pro mě, Aleši hodně důležité“

„A Honzovi nechceš dát vědět?“

 

„Ne“

 

„V pořádku“

 

Šárce připadal Aleš nervózní a velice nesvůj. V duchu si řekla, že to je asi normální, vždyť i ona byla jako struna. Neměla tušení, co všechno se jí může ještě teď vybavit a jak na to zareaguje. Jestli to vůbec zpracuje, nebo se vrátí do nemocnice.

 

„Můžeš jet rychleji?“

 

„To můžu, ale ve městě je padesátka. Neboj, dočkáš se…i já se dočkám“

 

„Čeho ty se dočkáš?“, otočila hlavu a zkoumavě si ho prohlížela.

 

Cítil její pohled.

 

„Pravdy, Šárko. Je pro mě důležitá, protože je důležitá pro tebe. A uklidni se, už tam budem“

 

Neřekla na to nic. Otočila se a sledovala mlčky silnici před sebou. Myslela na všechno, co najednou měla v hlavě a myslela na to, jestli se nemůže stát, aby to zase někam zmizelo.

 

Asi nepřijeli v právě vhodnou chvíli, protože hned u dveří jim muž za plexisklem sdělil, že kapitán Kramář není přítomen. Přítomen nebyl ani poručík Milota.

 

Šárka ucouvla od okénka, opřela se o zeď a mlčky hleděla přes kovové, mřížované dveře do chodby. Nechtělo se jí odjet.

 

„Zavezu tě sem zítra, asi mají nějaký výjezd, nebude tu přece sedět na zadku, Šášo. Nemůžeš tady tábořit a čekat….“

 

„To je další oběť“

 

„To nemůžeš vědět, přece…“

 

„To cítím“

 

Šárka odlepila záda od zdi a udělala asi tři kroky zpět k okénku. Tentokrát ho ale obešla a zaklapala na dveře.

 

Muž se zvedl od okénka, pohlédl na Aleše, který pokrčil rameny a otevřel dveře.

 

„Nezlobte se prosím Vás, ale stalo se něco závažného? Mohu zde na pana Kramáře počkat, nebo myslíte, že se hned tak nevrátí? Nemáte prosím na něho mobilní číslo? Pokaždé má číslo skryté, nemohu mnu volat zpět…a já bych moc potřebovala….“

 

„Rozumím“, pravil zhruba tak padesátiletý, fousatý, uniformovaný muž, „ale nemám k dispozici mobilní čísla vyšetřovatelů…“

 

Šárka se na něho podívala s nedůvěrou.

 

„Šárko, nechovej se jako malá“, řekl Aleš. Nebyla v tom výčitka, spíše bezradnost. Bylo mu všelijak a celé stepování a vyzvídání osobního čísla mu připadalo bezvýznamné. Cítil ale, že Šárka se nevzdá. Na druhé straně, napadlo ho vzápětí, to její nevzdávání jí zřejmě i zachránilo život.

 

Zlehka ji vzal za loket a přitáhl k sobě.

 

„Co chceš dělat?“

 

Pohlédla na něho nešťastně, ale současně odhodlaně, ač nevěděla k čemu.

 

„Nevim“

 

Byla by řekla víc, ale oba se museli otočit, za hlasy, které nešlo přeslechnout, a které vycházely zleva ze dvora. To nejdůležitější, bylo jméno, které zaslechli.

 

„Kramář?….rozumím…. ještě jednou prosím…

 

Hlas z vysílačky nebyl srozumitelný, ale bylo jasné, že určuje nějaké místo.

 

„Rozumím, jedu tam ihned….rozumím…“

 

Tak to řekni, modlila se Śárka a Aleš mlčel jako hrob.

 

Muž za okénkem, jejich náhlou změnu pozornosti zaregistroval a zvedl se. S omluvným gestem vyšel a přibouchl dveře do dvora.

 

Pozdě.

 

Než nasedl onen policista spolu s blonďatou kolegyní do auta, tak místo určení zopakoval.

 

Šárka se podívala na Aleše, který ihned pochopil. Zdaleka a ani náznakem s tím, co vyčetl z jejích očí, nesouhlasil. Ale bylo mu jasné, že odmítnout nemůže ani náhodou.

 


 

Kapitán Kramář už začínal být na tuhle větu, kterou slyšel za svou kariéru tolikrát, pomalu alergický.

 

„Více po pitvě, ale pravděpodobná příčina smrti mnohačetná zranění hlavy.“ Klečící postava v klasickém obleku s kufříkem vedle sebe se na něho dívala a v očích neměla nic. Nebo měla. To stejné, co tam má vždycky a co tam měli všichni před ní.

 

Zvyk.

 

„Tohle je na nic. Je tak zrasená, že ji snad nikdo neidentifikuje. Takže to budou zubní karty, projedeme databázi otisků, ale už teď je mi skoro jasný, že nic nebude“, pravil poručík Milota a smutně se díval před sebe na bezvládné tělo, vedle něhož byl černý igelit.

Zhruba šedesátiletá žena zavalité postavy, jejíž obličej byl údery vedenými dle koronera velkou silou, natolik zdevastovaný, že to vypadalo, jakoby se jí po něm prošel slon, ležela asi sto metrů od široké lesní cesty.

 

„No nic, kde je ten maratonec?“

 

15830ZWM.jpg

 

Kapitán Kramář se sháněl po orientačním běžci, který tělo objevil a volal policii. Jiného svědka neměli a i tento bude pochybný, protože tělo bylo na místě zhruba den, podle prvotního určení klečícího muže, s ohledem na teplotu i 27 hodin.

 

Terén je tu opuštěný a nebýt orientačního závodu, bylo by tu ještě déle.

 

„Poslal jsi někoho dolů do těch baráčků?“, obrátil se Kramář na Milotu.

 

„Poslal jsem tam Onderku s Málkovou. Poptají se, ale znáš to…byla by to velká náhoda. Je tam sedm baráků a málokdo se bude sem nahoru drápat. Leda tak nějaké děti a tihle orientační cvoci…“

 

„Cvoka si vyslechnu tady, moc toho neřekne, to je mi jasný…ať vyslechnou i ty místní děti, třeba řekněme od školního věku dál..“

 

Já jim zavolám,“, odpověděl Milota a v jeho hlase Kramář zaznamenal, že sám nevěří v úspěšnost. Nutné to ale bylo, protože náhoda je někdy ….  je spíše hodně často na straně zákona.

 

„Hmmm  – má domácí šaty nějaký, nemá boty a zemřela podle koronera jinde. Sem ji někdo přivezl…ale odkud. Ať tady zajistěj stopy pneumatik od tý cesty… někde tam parkoval. Snad tu přes ten liják včera odpoledne ještě něco zbylo… ať to tady prošmejděj prostě. Musíme zjistit totožnost. Pak půjdeme po rodině… tohle mi na loupež nepřijde. Nechal by ji tam, kde ji zabil…tenhle nechtěl, aby se našla, protože hraje na čas. Navíc, ten obličej …. tohle je osobní, Karle.“, uzavřel Kapitán Kramář svůj monolog. Pak se otočil a poručík Milota ho sledoval, jak jde rychlým krokem směrem k místu, kde postával muž v trikotu s číslem 18 na hrudi.

 



 

Článek pro vás napsala:

Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna přibývá Co to znamená?
a nachází se ve VAHÁCH. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Rodokmen jména Milan najdeme v jižní Evropě, kde vzniklo z přídavného jména „milý” nebo „milovaný”. Význam jména je tak jednoznačný a vůbec v tom není žádná lingvistická věda. Milan je prostě milý. A taky frekventovaný. U nás je takových miláčků požehnaných 118220.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Autistický den hrdosti.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Ponechali byste název pásky proti smrti pro reflexní prvky?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 29
  • 383
  • 17 859
  • 347 595
  • 2 475 803
  • 3 796
  • 28
  • 1 859
0 Shares
Share
Tweet