To, co donutilo Šárku onoho vědomí znovu nabýt, byl chlad. Zvláštní chlad. Přicházel jakoby od kostí a ne odněkud zvenku. Studilo to zevnitř jejího těla

„Je mi zima“, zašeptala. 

Obří ňadra, která tu stále byla, ihned odpověděla a Šárka nad nimi spatřila dvě veliké, hnědé boule, zpod kterých na ni zíraly dvě vyděšené oči.

„Máte na sobě deku miláčku, ale donesu ještě jednu…nebo … Richardééé!!! Přines shora tu chlupatou deku, co je u tebe přes kanape a dělej, prosím tě, chlapče!! Nebojte se kuřátko moje, syn přinese ještě jednu přikrývku, za chvíli je tu sanitka, odvezou vás. Bolí vás něco, zlatíčko?“

Šárka cítila, že se k ní zlehka vrací život, nebo je ona blíže k němu, každopádně, se zkusila zaměřit na ty boule. Shledala, že to jsou natáčky.

Že paní, která se nad ní sklání a s ustaraným výrazem, jí svírá zápěstí má na sobě noční košili, na hlavě hromady natáček a na těle asi dvě stě kilo tuku.

„Břicho mě bolí a taky….“

Teprve teď si Šárka uvědomila, že celé její tělo od kořínků vlasů po prsty na nohách projíždí návaly bolesti, kterou nedokázala ani specifikovat.

Mimoděk si přejela jazykem v ústech.

Zjistila, že jí schází některé zuby, ale bylo jí to v tu chvíli zcela jedno. Snažila se na cokoli rozvzpomenout…pro tuhle chvíli byla spokojená s tím, že ví kým je.

„Jmenuju se Šárka…a jsem …mám …“

„Dobře, dobře…už to bude…“

Nebyla schopna otočit hlavu, když zaslechla kroky nohou, které podle zvuku přicházely z levé strany a asi sestupovaly po schodech.

„No to je dost! To je Richard, můj syn, víte. On vás donesl tady na pohovku ode dveří, víte. Jste tady u nás, víte …  asi nevíte … no to nic… Zabalím vás ještě do téhle přikrývky. Vydržte, zlatíčko“.

Šárka by ráda onomu Richardovi potřásla rukou, ale nebyla si jistá, zda tu svou vůbec má. A pokud ano, tak kde.

„Děkuji vám“, vypravila ze sebe s námahou a pracně se pokusila rozhlédnout.

Viděla obrysy šeré místnosti, náznak schodiště a siluetu muže, který jí přišel veliký a statný. Zahlédla křeslo a stůl.

Když pohnula očima doprava, utkvěl jí zrak na obrázku, ze kterého nerozeznala zhola nic.

„To je Panenka Marie, kočenko. Po mojí babičce. Byla moc hodná a tenhle obrázek nás tady chrání, viď, Richarde…on je takový stydlín, víte. No, babička mě vychovala, víte, bydlela jsem jako malá u takového rybníka a jednou….ale já vás tady zdržuji tlacháním, viďte…zachumláme vás a brzy přijedou lékaři a ti vám pomohou…“

Šárka chtěla podotknout, že nezdržuje.

Že ona se rozhodně nechystá odcházet, ale nenašla sílu k té špetce humoru…alespoň, že jí to napadlo, pokládala za úspěch.

Paní přitáhla druhou deku k Šárčině bradě a lehce se dotkla jejího čela.

Šárka se znovu pokusila pootočit hlavou. Tak moc se chtěla na tu ženu alespoň usmát. Tělem jí ale projela štiplavá bolest.

„Nevysilujte se děvenko“, pravila paní a znovu zachumlala Šárku do deky.

Šárka se zhluboka nadechla a to moc to zabolelo. V hlavě jí to hučelo a křičelo.

Všechno se pak zase začalo slévat a podivně kroutit a motat. Ucítila najednou pach nebezpečí, pach smrti, ohrožení, olej, benzín, smrdutý dech … paniku, strach…

Z posledních sil stiskla ruku té ženy, jazykem si přejela přes oschlé rty a zavřela oči.

„Prosím, neodcházejte ode mě“….

Konec 4. kapitoly.

JEŠTĚ SE MI SMĚJ – I. KAPITOLA ZDE

JEŠTĚ SE MI SMĚJ – II. KAPITOLA ZDE

JEŠTĚ SE MI SMĚJ – III. KAPITOLA ZDE

Pokračování zase ve středu…

[sexy_author_bio]

Ilustrace namalovala:

Quentinová z Montargis

Źe by?