„Tak co?“, Karel Milota vzhlédl od počítače a upřel oči na parťáka, kterým mu už nějaký ten rok kapitán Kramář byl. A Milota na tom nechtěl nic měnit. Měl ho rád. Jakkoli si ho ale jako kriminalisty vážil a do jisté míry ho i obdivoval, cítil s ním i soucit.

Je sám. 

To Milota taky, nějak se mu nepodařilo zatím najít tu pravou a navíc není žádný model na titulní stranu, ale nějak měl pocit, že ve svém věku to ještě nemusí pokládat za ztracené. Zatímco Kramář…

Kapitán ztěžka usedl na otáčecí židli a nohy zkroutil mezi plastová kolečka.

„Nic. Mele furt to samý. Že se vrátil, ona byla pryč a tak že si myslel, že mu to trvalo moc dlouho, takže asi odjela. To neustále podporuje tím, že zahlíd auto, ale neví značku ani barvu. Neví nic. Teda prej. Jediný, co mu věřim, je ten slejvák, protože je ověřenej.“

„No tak nemusel to vidět. Pokud stál tam, co tvrdí….“

„Víš co, ten frajer je přesvědčivej. Buď je tak mazanej, nebo máme co dělat s náhodou a sorry, ale to slovo nesnášim, jako škubánky…“

„Tak tomu říkej statistika, nebo procento pravděpodobnosti…“

„Jasně. Tak jo hele –  ta holka jela Renaultem. A co má Žďárskej?“

„Renaulta…modrýho“, zamumlal Milota.

„Fajn, na jeho bundě našli technici její vlasy a krucinál taky její DNA. Dokonce sliny…on má ale na všechno vysvětlení….tak blbý, že…a rukavice, náhodička… prej, že to byl vtip…chlapík je humorista, to je fakt…prostě si z nás dělá srandu, ale jak to herdek…“

„No jo, ale na ní jsme jeho DNA nenašli…ani prd a v autě taky ne. Na oblečení a prádle … to je neznámá DNA. Není ani Dubskýho…takže…ale hlavně to nemusí vůbec bejt pachatelova genetická stopa…pakliže si nic nepamatuje…mohla přece před tím, nebo i po tom. I když po tom ne – to je kravina, to by nestihla, čas nám sedí. „

„Jasně, že sedí. Co nesedí je  – OPĚT!!!“ –  Kramář se při tom slově naklonil k Milotovi a vycenil zuby  – „jeho alibi. Chvíli prej seděl a čekal a pak odjel. Tu svojí chvíli odhaduje na 15 minut, ale není si jistej. Místo domu na Žižkov, jede napřed na druhou stranu, protože rád čumí na nasvícenýho Mikuláše na Malý straně. Řekni mi jedinej důvod…“

„Náhoda“, usmál se Milota, protože mu Kramář připadal legrační, jak se pitvořil a dělal ironické grimasy, když reprodukoval výpověď Aleše Žďárského.

Kapitán Kramář sroloval horní ret a umístil si ho pod nos. Nato se zvedl, vzal z Milotova stolu lejstro a teatrálně se otočil na levé patě.

„Tak já jdu zavolat nahoru. Budu mluvit o náhodě a o přízraku – budu povýšen“

„Já za ní zajdu sám, jen co si snim tu koblihu“

„Furt žereš. Se mě bojí nebo co?“

„Mám koblihy rád a nechci mít vředy jako ty. Ne, ale třeba potřebuje něžné zacházení“

„Tak fajn, ty něho.“

Romantičtější procházku už Šárka dlouho nezažila. Byli cestou dohromady ve třech vinárničkách. V první si Šárka dala latté a Aleš nealko mojito.

Hodně si povídali, a zatímco v první to bylo hodně o Alešovi, ve druhé zabrousili na muziku a ve třetí se rozpovídala Šárka.

Ani nevěděla, proč mu dává tolik důvěry, že vypráví také o Honzovi a o tom, jak moc se během vztahu díky pití změnil.

Jaké to je mít doma alkoholika věděl i Aleš dobře.

Nebylo třeba mu vysvětlovat, jak složité a plné bezmoci to je, když se člověk člověku před očima mění. Když se ztrácí.

„Zkusila jsem všechno možné, ale už nezkouším, víš. Dokonce i runy, které mi poradila kamarádka. Jsou to takové prastaré znaky, jako písmo, ale taky jsou to silné zářiče… je kolem toho moc hezké povídání, celá mytologie“…

„Já tak trochu vim, oč jde. Moje máma bývala historik, než se statečně probojovala k titulu alkoholik. Člověk ani neví, kde všude runy jsou. Hitler je použil, spousta firem a kdo ví, jestli o tom ti zakladatelé vědí, když si tvoří loga. Jednu mám i na autě…“

„Jakou?“

„Když jsem si pořídil svý první auto, řekla mi máma, že logo té automobilky je vlastně runa a že si myslí, nebo to snad měla i nějak podložené, že to není náhodný výběr. Má to být nějaký Ing, nebo Inguz a znamená to majetek, nebo tak něco. Jakože uchovat majetek a rozšiřovat ho. Podle ní si ho bratři Renaulti nevybrali náhodně. Snad se tím měl zabývat konkrétně Fernando Renault. A když jsme u toho, klidně bych věřil, že to má něco do sebe. Já tu značku neopustil a Renault je tady od roku 1899. A funguje“.

„To je zajímavý, nikdy by mě nenapadlo, že ten kosočtverec je runa… Inguz, říkáš? Hmmm to je fakt, že takových znaků je všude hodně. Zeptám se tý holčiny, až s ní budu mluvit. Fakt je, že ona mi dala pro Honzu jiný runy i mu chvíli pomohly, ale asi ani runy nemají takový potřebný grády“

Zaplatili a pro formu, a taky protože se Šárce chtělo na záchod, se stavili ještě u Zpěváčků.

„Jůůů, ono se nám setmělo. To bude žůžo, teď hledat v křoví černou krabičku“, zasmála se Šárka a Aleš se jal opět listovat v mapce.

Už to bylo jenom kousek. Ještě projít ulicí Na struze.

Šárka myslela na to, jak asi vypadá takový malý pokládek a přistihla se, že jí je s tím mužem dobře. Že je jí vlastně celkově dobře.

Stará Praha je krásná. Ta ale úplně stará. Tyhle uličky a zákoutí a žlutá světla. Budou na Žofíně hledat černou krabičku, ve tmě…Šárka se té představě usmála, ale nemohla se dočkat…

„Taky je taky někde keška, ale tím se nebudeme zdržovat. My jdeme po velkém pokladu mezinárodního významu a ten by měl být někde tady“

Aleš se snažil Šárce ukázat bod, na kterém by poklad měl být. Zapíchl tam ukazováček a Šárka si všimla, jak hezké a pěstěné má ruce. Jak má tenké prsty…

„Nerozumím, než tomu, že by to mělo být za tím můstkem a blízko u vody. Sem si měla vsít šnorchl, protože co když je to pod vodou, nebo umístěné na druhé straně navigace. Tam se musí doplavat“, žertovala a dívala do jeho džínových očí.

„Ne,ne, to bude podle mě někde tajdle“

„Ty jsi vedoucí výpravy, tobě jsem svěřila svůj život a do tebe jsem vložila veškerou důvěru“, pronesla Šárka a pokusila se zatvářit jako Hamlet s lebkou v ruce.

„Jsi fajn…je mi s tebou prima“, řekl a pohladil ji po vlasech. „Tak pojď, vynasnažím se tvou důvěru nezklamat“.

„Taky je mi s tebou příjemně, Aleši“, řekla a dávala velký pozor, aby to znělo ještě sladčeji, než v té nejsladší telenovele.

Asi se to povedlo, protože ji obdařil tak milým úsměvem, že měla Šárka chuť udělat něco zcela jiného, než hledat poklad.

Žofín byl překrásně osvětlený. V parku a u vody byla černočerná tma. U zdi budovy z 19. století, která dodnes nese jméno matky Františka Josefa I. parkovalo několik aut. Mezi nimi i jedno hasičské pohotovosti.

Ke dvojici doléhala tlumená hudba.

„No, asi to nebyl úplně geniální nápad. Nerad bych tě na prvním rande lovil z ramene Vltavy…jestli nechceš…“

„Chci – nejsem žádný máslo. Tak kde je ta relikvie?“

Zasmál se a vztáhl k ní ruku, kterou viděla více pocitově, než skutečně. Chytila se ho, ale výběr sandálků pro tento účel nebyl vhodnou volbou…

Zastavili se nohama ve vodě. Šárka o něco níž, ale jeho ruka jí stále svírala zápěstí a udržela.

Nohy sice Šárka máchala ve Vltavě, ale hlavu a obličej měla pevně zabořený v jeho bundě a on ji stále držel za ruku. A nepouštěl.

Rozesmála se a on s ní.

Ani si nevšimla, že jí bolí noha a že její bílá sukně vypadá jako válečná zástava.

Aleš sledoval, jak je živá, živočišná, zábavná, neskutečně milá…jak je sexy….

Dívala se pod kameny, lezla ve stráni, pod stromy a zdálo se, že jediný, kdo si nápad s pokladem tak trochu vyčítá je on.

„Šári, velice nerad to říkám, ale to nenajdem“

„Velice nerada prohrávám“, konstatovala a zatvářila se jako Johanka s Arku. „Vždycky bojuju do posledního dechu, do posledního muže, ženy, poslední boty, jedný nohy…. „

Zasmál se a přitáhl ji k sobě.

„Najdeme ho, slibuju, ale jindy. Pojď ty hrdinko, nebo někam spadneš a to bych byl velice nerad. Chtěl bych si tě nechat. Napořád…“

Kdyby byla nebyla tma, viděl by nejčervenější, ale taky nejspokojenější výraz ženské tváře.

„Doběhni pro auto, počkám tu. Bolí mě ten kotník a fest. Budu tady zlehka hledat, než se vrátíš“

„Já jsem blbej, přece, neměl jsem tě sem tahat. Teď seš div ne zralá na chirurga a já jsem infantilní…dám ti bundu, vydrž poběžím rychle…“

„Seš krásně infantilní. Líbí se mi to. Ten poklad chci jednou najít a taky si tě chci nechat…bundu nechci…je mi teplo. Asi mě hřeje…. „¨… byla by to vyslovila, ale styděla se.

„Mi je teplo, prostě. Tak utíkej, budu tě vyhlížet“

Skutečně utíkal.

Šárka chvíli seděla na zemi a dívala se na hladinu, kde se mihotala světýlka odrážející se od oranžových lamp na nábřeží.

Když se dosyta vynadívala, snažila se rozchodit bolavý kotník na můstku, odkud byl překrásný výhled na Národní divadlo.

Kochala se.

Ani nevěděla jak dlouho.

Další minuty pak chodila po parku, který měl tajemnou atmosféru a odkud bylo vidět na Mánes.

Tohle je taky krásná stavba, pomyslela si a dlouze se zadívala tím směrem.

Jeje, to je rychlík. Když se otočila, spatřila jeho auto, jak se blíží směrem od Žofína. Ani si nevšimla, že už se stihl i otočit.

Byla ráda a moc, protože začalo dost pršet a citelně se ochladilo.

Popoběhla a zamávala, aby ji viděl.

Prudce zastavil.

Už zdálky viděla, jak jí otevřel zadní dveře a vrátil se do vozu.

Byla by klidně šla dopředu, ale co, to je jedno.

„Seš rychlej, jako blesk.“

Zavrtala kolena mezi přední sedačky.

„Bych tě vepředu neukousla“, zašeptala a sklonila se, protože noha teď už opravdu bolela. Opatrně se vyzula a dlaní promnula oblast kolem kotníku. Nevypadal, že by natékal a tak Šárka usoudila, že to bude jenom drobnost.

Přestala si kotníku všímat, rukou nahmatala sandál, který se odsunul stranou pod sedačku, jak se auto rozjelo, nazula ho na nohu, zapnula přezku a zvedla se.

„Co mlčíš, princi? A kde…“

Konec 9. kapitoly