Svatý Jane z Nepomuku, díky za kus hezkého dětství!

…“a tohle je Michalko Jan Nepomucký, kterého mučili, a pak mu vyřízli jazyk, jeho tělo zavázali do pytle a právě tady ho hodili do Vltavy..“

„a proč, babičko?“

„byl to zpovědník královny Žofie, manželky krále Václava IV. a odmítl vyzradit její zpovědní tajemství..“

„co to je?“

„co je co?“

„všechno…zpovědník i to tajemství“…

„Zpovědník je kněz, který sedí v takové budce a člověk tam přijde, sedne si za takové okénko, skrz které není vidět, kdo to je a může tomu knězi říct cokoli, co ho trápí a hlavně všechno, co je tajné, a co by nikomu na světě nemohl říct, protože by tím třeba ohrozil někoho dalšího.

I třeba zlé věci, které  –  no tak nešlapej do těch kaluží, budeš celá špinavá! No podívej se, ty jsi prasátko, teda. Pojď tady na druhou stranu – které spáchal on sám a stydí se za ně.

Kněz ho vyslechne a třeba mu poradí, ale nikdy za žádných okolností, nikomu nevyzradí, co mu ten člověk říkal. I když ho znal.

No a králové a královny měli dříve svoje kněze, kterým se svěřovali. Víš. Zavři tu pusinku, když posloucháš…“

„…a co to bylo, co nechtěl prozradit, co mu ta královna řekla?“

„…tak to se právě nikdy nedozvíme, protože i když ho mučili, tak to neřekl.“

„A kdo to chtěl vědět?“

„Asi hlavně sám král“

„Jako ten její manžel?“

„Ano“

„…a proč se nezeptal jí?“

„…asi to nebylo nic pěkného třeba právě o něm.“

„Tak kvůli tomu mučil toho pana zpovědníka?“

„..ano, ale ten měl královnu rád, a kdyby mu to řekl, pak ji vlastně zradil, tak raději trpěl a umřel. Nekopej do toho, budeš mít okopané botičky.“

Tak tohle babička uměla.

Stála jsem na Karlově mostě v šatech babiččiny provenience, s vodítkem kolem zápěstí, v tmavomodrém baretu, v punčocháčích „hladce obrace“ a v lakovkách a moje šest let stará brada se blížila staletí staré dlažbě.

Moje oči vzhlížely v úžasu na sochu s křížem v náručí.

V hlavě mi jela představa ubohého kněze, který je tak věrný své královně, že pro její tajemství raději zemře, než by promluvil.

„HRDINA!!“

V noci se mi o tom zdálo.

Jan Nepomucký byl v tom snu můj dědeček.

S přímo posvátnou úctou jsem od té doby chodila kolem sochy a bála se dotknout i zábradlí, kudy padal pytel s tělem mého hrdiny.

Prakticky dodnes, pokaždé když přes Karlův most jdu, si s velkou úctou říkám o splnění přání a slavnostně kladu dlaň na pamětní desku.

Verš o Janu Nepomuckém, jsem pochopitelně předala dcerám i s krásnou legendou, ze které byly stejně hotové, jak kdysi já.

A i kdyby šlo jen o legendu, neb mnozí tvrdí, že za smrtí Janovou stála jen politika,

i když už dnes víme, že to, co 17. dubna 1393, při pravém břehu Vltavy našli cyriaci z nedalekého kláštera u Janova těla, nebyl ve skutečnosti zachovalý jazyk, jakoby staletími netknutý, ale část zachovalé mozkové tkáně,

i kdyby se sám Václav IV. účastnil mučení Jana, ne proto, že chtěl slyšet, co jeho žena říkala, ale proto, že byl moc naštvaný, že se Jan prakticky obrátil proti němu,

i kdyby sám Jan, jinak Johánek z Pomuku, vlastně ani nikdy na kněze vysvěcen nebyl,

kdyby….

Je to jedna z nejsilnějších legend, které z dětství díky své babičce znám a jedna z postav, která byla spolutvůrcem mé lidské podstaty, mého povědomí o statečnosti hrdosti, věrnosti a cti.

Babiččino povídání, její brilantní znalosti historie Prahy, její talent podat mi to formou pro mě poutavou a její ochota všechno vyprávět a vodit mě (byť na vodítku, abych nevběhla pod auto) po staré Praze, Karlově mostě, Zlaté uličce, Židovském hřbitově, Nerudovce, Čertovce, to všechno zůstane v mé paměti v šuplíku s názvem „malebné“.

Dědečkovy pohádky a zpívání, babiččiny legendy, znalosti a velká blízkost tajemna v její Rybí duši, to je koktejl, který člověk nezapomene.

Nikdo se mi nemůže divit, že když se řekne Čech je mi dobře, a když se řekne Praha, mám hezký pocit.

Vidím žlutavé lampy, noční kolo na Čertovce, slyším babičku a její pověsti a vidím zástup jezuitů, jak vlečou pytel s tělem hrdiny Jana Nepomuckého.

 – Jan Nepomucký je patronem zpovědníků, lodníků, řek a vod.

 – Narodil se kolem roku 1340 v tehdy trhové vsi Pomuk.

 – Vystudoval na Vysokém učení v Praze a patřil mezi nejlepší žáky.

 – Pracoval v úřadě generálních vikářů jako oltářník v katedrále sv. Víta. 

 – Roku 1389 je arcibiskupem pražským jmenován generálním vikářem ve věcech duchovních.

 – Umírá při mučení 20. března 1393 a jeho tělo je večer o deváté hodině vhozeno z pražského Kamenného (Karlova) mostu do Vltavy. 

 – 17. dubna 1393 Janovo tělo nacházejí při pravém břehu Vltavy cyriaci a pohřbívají jej.

V roce 1396 byly jeho ostatky přeneseny k pohřbení do chrámu sv. Víta. 

„Svatý Jane z Nepomuku, drž nad námi Čechy ruku.

By dal Bůh to, co dal Tobě a náš jazyk neshnil v hrobě.“

Jo a dík Jane, za kus moc pěkného dětství…

Michaela

[sexy_author_bio]