Helena Dvořáčková už potřetí vybíhala schody. Měla dojem, že dnes opravdu neodejde a vážně uvažovala o tom, že schůzku zruší.

Ani jedno dítě nespalo a z dětského pokoje v podkroví se ozývaly zvuky ne nepodobné hluku válečné vřavy. Chtěla dojít syna a dceru ještě napomenout, ale to už by znamenalo další zdržení.

Manželovi proto pouze s omluvným výrazem sdělila, že zavolá. Pak požádala, ať to tam nahoře zpacifikuje.

Jako naschvál ještě musela v kuchyni hledat druhou botu, kterou jejich malý knírač odtáhl do pelechu, kde si ji jako fetiš mínil uschovat.

Vysvětlila psovi, že si botu může vzít až pak.

Sama nevěřila, že má obě boty, kabelku i kabát, že dokonce našla klíčky od auta, a že snad konečně odjede.

Pavel Dvořáček se loudal po schodech do dětského pokojíčku přerušit bitvu o Karlův most.

Když zazvonil zvonek, zastihl zvuk Helenu s rukou na klice a Pavla uprostřed schodiště.

Prudce otevřela.

„Dobrý den, Richarde, co byste potřeboval?“, řekla trochu podrážděně, protože poslední, co chtěla, bylo bavit se tímhle zvláštním podivínem.

„Dobrý večer, já jen přišel tadyhle vrátit talířek, který u nás zůstal a patrně bude váš. Maminka před odjezdem trvala na tom, že vám ho musím dojít vrátit, protože…ona je prostě už taková, že…“

„No, tak mockrát děkujeme, to jste hodný, já jen odpusťte, hrozně totiž spěchám…ale moment, to asi bude omyl, protože takový talířek nepoznávám…“

„Neeee? Ale maminka….“ pohlédl na ni udiveně.

„No nemáme takové nádobí, nezlobte se, Richarde…skutečně přijedu pozdě, vyřiďte mamince, že se asi spletla…“, větu dokončila už na prvním schůdku, když se obratně prosmykla kolem jeho zavalité postavy ve dveřích.

Pak se otočila…

„A kam vlastně jela maminka?“

„Ále, k sestře, stráví tam několik týdnů. No nic, děkuji a omlouvám se, že jsem obtěžoval, jen jsem jí chtěl vyhovět“

„To je v pořádku“, řekla a otevřela dveře vozu.

V tu chvíli se jen minimálně zamyslela nad tím, že to je vlastně prvně, co stará paní někam jela. Řekla si, že jí to přeje, nastartovala a objela firemní vůz.

Pak vytáhla telefon, stiskla poslední hovor a hlasu na druhém konci zkroušeně oznámila, že bude trochu „delší“.

„A víš, že tady lítaj upíři?“

„Kecáš!“

Dvě malé postavičky v nočních oblečcích se choulily u topení pod podkrovním okem.

„Jednoho upíra jsem viděla…lítaj u měsíce, abys věděl“

„S křídlama?“

„Některý maj křídla a některý je maj srolovaný a jinak vypadaj jako lidi“

„Jaký lidi?“

„No takový veliký a ohnutý…když někoho vycucaj, tak ho pak odtáhnou a zakopou. Proto se nenajdou…“

„Kačeno, co mu to prosím tě vyprávíš, taková velká holka, vždyť se bude bát, že se nestydíš!“.

Poslední větu Pavel Dvořáček ve dveřích slyšel. Musel zadržovat smích, ale ustál to a dcerku pokáral. Pak vzal synka do náruče a uložil ho.

Ani se nedivil, když mu syn následně sdělil, že se bojí.

„Já bych tě roztrh“, řekl trochu s úsměvem směrem k peřinám, kde se choulila jeho desetiletá dcera.

„Néééé! Nezhasínej!!“ zoufalý hlásek z postýlky syna byl výmluvný.

Pavel Dvořáček sundal ruku s vypínače, vyčítavě se podíval na dceru a hlasitě vzdychl.

„Koukejte spát, je půl desátý“.

Nato opustil pokoj svých dětí, které slyšely jen jeho kroky na schodech.

Muž pomalu přešel obývák a zrakem se zastavil na obraze Panny Marie. Byla to omšelá malba, kterou si pamatoval ještě z dětství. Nenáviděl ho.

Když jako malý večer usínal, bylo tohle vždy to poslední, nač byl nucen se dívat. Usínal nerad. Nerad chodil spát.

Dlouho stál u pohovky a dlouho civěl na dnes již možná poměrně cenný olej na plátně. Pak sklonil hlavu a zadíval se na prázdnou pohovku.

„Mrcha“, řekl nahlas a hlavou mu proběhly vzpomínky posledních týdnů.

Pak prudce vyrazil kupředu, vztekle serval obraz ze zdi, otevřel dveře a vyběhl do tmy. Zhruba padesát metrů od domu obrazem mrštil do tmy.

Uslyšel, jak dopadl na strom. Vnímal i zvuk lámajícího se dřeva i párání látky.

Ulevilo se mu.

Jakoby se mu vrátila energie, které dnešní odpoledne tolik pozbyl, když tak usilovně přemýšlel o událostech, které nutně musel naplánovat, a které nebyly ani trochu součástí jeho budoucích plánů.

Nemá rád, nečekané situace.

Lovec nesmí improvizovat, musí být připravený.

Ale když už to musí být, musí dobře přemýšlet.

Odešel do garáže.

Za pět minut se vracel s rolí černé folie a tlustým kolem žluté lepenky. Bez povšimnutí, minul pohovku i bílé místo po obrazu.

Mířil do koupelny.

Tam čekala práce, které myslel, že se zhostí s mnohem větším odporem, než jak nakonec ukázala realita.

Překvapilo ho, s jakým klidem a odhodláním nakonec pracoval.

Dětské oči přilepené na podkrovním okně se doširoka rozevřely. Chlapec odlepil malý nosík dosud přitisknutý pevně na skle a ručky se pustily plastového parapetu.

Rozeběhl se k lůžku, kde v poklidu oddechovala jeho starší sestra a vší silou s ní třásl tak dlouho, dokud neotevřela oči.

„Kačííííí…. Upír!!!  Je venku, viděl jsem ho!!!“, pomalu začínal plakat.

„Pájo, já to tak nemyslela. Já si jenom dělala legraci“, řekla rozespale a večerní strašidelné povídání jí zamrzelo. Nechtěla brášku tak vyděsit.

„Je tam, je tam, pojď prosím, musíš se podívat…Kačí já se bojim“

„A kde je, Pájo?“

„Je venku, já ho viděl, asi někoho zrovna vycuc“

Pomalu vstala, zatímco její bratr teď pevně svíral její ruku a doslova ji vlekl k oknu.

„Podívej, podívej, ještě tam je, je shrbený a veliký a má tam vycucnutýho ….vidíš, vleče si ho do lesa, přesně, jak jsi říkala…“

Děvčátko za oknem zkoprnělo.

„Vidíš, tak vidíš?!“

„Vidím,“ hlesla.

Shrbená postava, kterou osvětlovalo jen světlo úplňku, vlekoucí lesklé černé oválné břemeno se zastavila.

Upír vzhlédl.

Obě děti jako na povel sjely z parapetu.

„Viděl nás…. Teď nás taky vycucne“

Křik a pláč, který se rozlil ztichlým domem, nebylo možné přeslechnout.

První vtrhla do pokoje Helena Dvořáčková.

„Maminko, venku je upír a vycucnul člověka a teď ho vleče do lesa“.

„Tak ale Kateřino, jestli ještě jednou, budeš Páju strašit, tak tě vážně seřežu“, sehnula se a vzala kolem ramen chlapce, který ji pevně stiskl.

„Co se tady děje, je jedna hodina proč nespíte?“ Pavel Dvořáček se díval i hovořil vlídně. Pochází ze tří sourozenců a takových nocí zažil bezpočet.

„Tatínku, on tam ale vážně ten upír byl“, oči jeho dcery se na něho upřely s takovou naléhavostí a pravdivostí, že by jí to byl i uvěřil.

„Pocem, ty bambulo, tys vyděsila sama sebe nakonec viď?“, pohladil dcerku po dlouhých blond kudrlinkách, které zdědila po mamince.

„Vopice je to,“ konstatovala Helena, ale nebylo v tom ani za mák zlosti. I ona brala takové situace s nadhledem, a přestože byla po nočním programu poněkud unavená, na děti to přenášet nechtěla. Stejně se před chvílí vrátila a ještě nestihla usnout, zatímco její manžel spal jako zabitý.

„Kdepak je ten váš upír?“

Obě ručičky se vymrštily téměř současně a ukazovaly k oknu.

Pavel udělal několik kroků k oknu a podíval se ven, zatímco jeho syn pod ním hlavu odvrátil a zavrtal obličejík do jeho stehna.

„Nic tam není“

„Byl tam!“

„Maminko, on tam byl a možná nás viděl?“ Katka mluvila přesvědčivě.

Rodiče v ten moment uvěřili, že děti skutečně asi cosi viděly. Upír to ale rozhodně nebyl.

„Dojdu se tam podívat“, rozhodl otec a nebylo to proto, že by se chtěl prát s upírem. Když si bral na botníku baterku, myslel spíše na to, že nedávno pořídil zcela novou firemní dodávku a celkem rád by ji našel v původním stavu i s vybavením.

Helena Dvořáčková s rukou na vypínači popřála dětem dobrou noc s tím, že tatínek se jistě s upíry vypořádat umí. Lehce se usmála, ale tvářila se tak, aby obě děti pochopily, že se jim, pokud je tam tatínek nemůže nic stát.

Vzhledem k vyjeveným výrazům obou ratolestí si o jejich přesvědčení udělala ve dveřích úsudek celkem střízlivý.

Pak zavřela, ale světlo nechala svítit.

Stejně by ti dva ječeli, ať nezhasíná.

Sešla schody, otevřela dveře, rozsvítila světlo nad schodištěm a zavolala do tmy…

„Pájo!!?“

Spatřila světlo baterky, které se blížilo k ní. Blížilo se pomalu, takže si oddechla. Kdyby tam někdo byl, kdyby někoho načapal, jistě by její manžel nešel tak zvolna.

„Kdo ví, co viděly“, pravil a vyzul se z bot.

„No, něco asi ano“, konstatovala, pokývala zamyšleně hlavou a zavřela.