Views: 8
…Kdyby si v Praze nedal někdo rande „pod ocasem“, tak by to nemohl být Pražák. Však tady taky dneska bylo randilů dobře šest. Šárka věděla, že to není náhoda, a že to není o tom, že by si dnes všichni dali sraz na půl šestou. Je to tím, že tady prostě čekají lidi na lidi i ve čtyři, ve tři, ve dvě a klidně i v osm, prostě pořád.
Provařenější místo v tomhle městě není.
Tak proč to měnit?
Člověk řekne pod ocasem a netřeba cokoli vysvětlovat.
Šárka těkala očima z jednoho na druhého.
V hlavě vyselektovala ženské postavy a soustředila se jen na ty mužské.
U některých byla selekce poněkud složitější.
On ale i přes svoji poměrně nevelkou postavu jako chlap vypadal.
Stál zády a díval se do mobilu. Poznala ho dobře.
Byl jediný z čekajících, kdo neměl vůbec žádný zadek.
Šárce se to líbilo.
Neměla ráda chlapy s velkou zadnicí. To raději s tou žádnou.
„Jestli píšete mě, pane, tak neutrácejte“, pošeptala mu na levou stranu krku. Lehce se při tom dotkla obličejem jeho vlasů a uvědomila si, že voní.
Bylo to příjemné někde vzadu v hlavě a taky v břiše, kudy jí v ten moment proletělo hejno motýlů, co příjemně šimrali křídly.
Otočil se a jeho modré oči se usmály dřív, než hezky tvarované rty.
„Ahoj“
Telefon strčil do kapsy v tom okamžiku, takže pokud někomu psal, nedopsal to.
Třeba psal skutečně jí.
„Chtěl jsem Ti něco ukázat. Znáš geocaching?“
„Neznám, ale mám doma Kamasutru, takže se příště připravím lépe“
Usmál se a vyndal z kapsy telefon.
„Ukážu Ti to, už jsem to hledal, než jsi přijela, a vysvětlím, bude se Ti to líbit“
Aha, takže nepsal jí.
Vůbec nepsal.
„Je to taková mezinárodní hra, víš, hraje se to po celém světě. Hledají se takové malé pokládky, porůznu schované. „
„Aha, a co pak s nima?“
„Nic, když ho člověk najde, zase ho tam vrátí“
Šárce to přišlo úsměvné. Takže člověk najde poklad, ale dá ho zpátky, aby ho mohl najít někdo další, kdo si ho taky nenechá. A tohle baví lidi na celém světě.
„A co tam je, v tom pokladu?“
„Většinou je to třeba malá krabička od filmu například. A tam je třeba maličká tužka a papír. No a když to člověk najde, tak se tam zapíše a dá to zase zpět. Nikdo ho u toho ale nesmí vidět, aby to někdo nesebral, kdo tu hru nehraje“.
„Budeme se k tomu plížit?“
„No, některé jsou třeba i tady na Václaváku, takže… „
„Jasně tak já zalehnu a ty říkej, kam se mám plížit…ne, dělám si legraci, Aleši. Moc se na to těším. Bude to dobrodružný. Kde budeme hledat?“
„Všude je jich plno. Ale….našel jsem jednu kešku, tak se tomu pokladu říká, víš, zrovna kousek odsud. Někde kolem Žofína“.
„Tak vzhůru na Žofín“
Šárka se nepřetvařovala. Opravdu jí tenhle způsob schůzky začal hodně bavit. Nikdy v životě totiž neměla rande s hledačem bezcenných pokladů. A navíc, jak už teď ví, tenhle i pěkně voní.
„Něco jsem Ti přinesl“, ozval se po chvilce a rukou zajel do kapsy kalhot.
Podívala se na něho, jak jen to šlo mile a skromně se usmála.
„A co?“
Vytáhl ruku z kapsy.
„Co to je?“, Šárce se mimoděk nadzvedlo jedno obočí.
„No, napadlo mě, že když se ještě tak dobře neznáme, že by se ti to mohlo hodit“
Šárka se upřímně zasmála a Aleš vrátil s úsměvem do kapsy gumové rukavice od benzínové pumpy.
„Kde parkuješ?“
„V Cleletný. Nechceš zmrzlinu?“
Konec 2. KAPITOLY
Pokračování zase ve středu…
[sexy_author_bio]
JEŠTĚ SE MI SMĚJ – I. KAPITOLA ZDE
Ilustrace namalovala:
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.