Views: 38
Loni jsem prohrála bitvu s krtky totálním KO, tedy asi 56:0. Ani to mě ale nepřimělo k nějakému chemickému útoku, protože se prostě člověk musí ovládat a uznat fakt, že soupeř je logisticky silnější. Žádné nekonvenční zbraně, to je zbabělé. Odměnou za můj férový přístup však bylo tolik krtinců, kolik se jich sem vejde.
Poddolovali všechno.
Ti kdyby dělali Blanku, tak se s ní necrcají tolik let.
Vyplavování vodou brali jako super aquaparkové letní dovádění, u plašiče měli diskotéku, z psích chlupů v ďourách měli srandu, prostě jsme na podzim museli konstatovat, že nikoli, krtci obsadili naši zahradu, ale my se zřejmě zabydleli na jejich pozemku.
Ani náznak nějaké územní dohody, vyjednávání selhalo ve všech bodech a uvalené sankce zůstaly bez efektu.
Pročetla jsem a vyzkoušela snad úplně všechno, co slibovalo zaručený krtčí exodus kamkoli jinam.
Poslední, co jsem ještě nezkoušela, je vonítko to záchodu.
Údajně to krtkům děsně smrdí, což se nějak moc nedivím a údajně, když se dá do každé, hlavně do hlavní díry, která se vyznačuje tím, je znatelně větší, ale bacha krtek má i záložní, která nemá tu hromadu, protože je děsně mazaný, tak to prý krtky tak otráví (tedy emočně), že se odstěhují.
Bylo by to řešení nevražedné, což mi vyhovuje.
Nakoupila jsem v patřičném množství vonítka a čekala na teplo a sucho, abych mohla ty boule rozhrabat a vetknout smrady do děr.
Ále nemusela jsem!
Člověk je velice nedokonalý ve svém vidění složitosti tam, kde jí není, a příroda to vždycky nejlíp zvládne sama.
Ne, že by mi to nebylo líto, ostatně udělali by, chlapci krtci líp, kdyby se byli odstěhovali, ale dlužno říci, že zase přirozenější řešení, snad ani sám krtek nezná.
Jaké?
Pana Kocoura. (on se tak jmenuje – pan Kocour)
Jak víte, stal mým přítelem a souputníkem na chatičce, mám ho strašně ráda a už si to bez něho neumíme představit ani tady.
A to ani Ječmínek, který ho pojal za kamaráda, a pan Kocour pak Ječmínka za duha, který nikdy nezapomene upozornit, že se nachází za podkrovním oknem, aby tam snad na té střeše nestepoval dlouho.
Nádherná symbióza. Žitomíra sice nenašel, ale věřím, že kdyby ho na svých toulkách Kerskem potkal, jistě by ho přivedl.
Pan Kocour umí leccos.
Brilantně se pohybuje po vrcholu střechy a dokáže vlézt do garáže, i když je zamčená.
Pozná zvuk motoru našeho auta, umí mluvit, směje se, pozdraví, když přijde …. A ještě něco…
Má zajímavého koníčka…
Loví krtky.
A to tak brilantně a mistrovsky, že tu už není asi ani jeden.
Za uplynulých 14 dnů, vyskládal na zápraží čtyři a dneska dalšího.
Kupodivu, na rozdíl od myší, které s potěšením konzumuje, pan Kocour krtky nežere.
Dumám proč, možná mají jinou chuť než myši, ale zaníceně je loví a nosí.
Jakkoli je krtek zvířátko hezké, hebké a jakkoli je mi to líto, je to příroda ve své ryzí formě. A jestli je krtek s něčím naprosto srovnaný, tak je to přeci jeho přirozený nepřítel.
Predátor.
Šelma.
Není nad čím plakat…
Leda by se chtěl člověk vzpírat tomu, co za nás udělala příroda, ta moudrá matka, která nezapomněla ani u jediného živočicha na regulaci stavu.
Každičký, i ten nejnepatrnější tvor má svého přirozeného nepřítele.
(Ano i člověk má přirozeného nepřítele. Člověka)
A kočka kontra krtek – to je samo sebou.
Jen mám za to, že tohle dělá pan Kocour i ze solidarity, nebo spojil příjemné s užitečným, jednoduše to zvíře má pochopení a ví.
´
On se proběhne, ještě bude za hrdinu a já nebudu muset poletovat po zahradě s nějakým, z jeho pohledu smrdutým lidským výdobytkem.
Tak letos nula krtků a uctivé díky panu Kocourovi.
Místo u mě v posteli má doživotně zajištěné. 
A jak je to zase prosté!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
