Slíbila jsem vám na podzim hodně zaklínadel. Slib plním a budu plnit dál. Ne, že by zaklínadla, která vás učím, byla jenom podzimní. Spíš je to tématicky dané Samhainem, tedy jedním z nejmagičtějších svátků, který se blíží. Historicky byla lidová magie nejfrekventovanější právě na podzim a na jaře….

No a slíbila jsem vám jako druhé v řadě zaklínadlo pro šťastný den.

My už dneska docela důvěrně známe, jak fungují “programy”.

Tedy úplně zjednodušeno, „Jaký si to uděláš, takový to máš“. Nebo prostě věci bývají častokrát takové, jakým úhlem pohledu na ně nazíráme.

A nejen věci a dění, ale také často lidé.

Chceme-li vidět na člověku jen to zlé, těžko ho oceníme.

Ne, nejde být každý den za každou cenu veselý, není možné někdy neplakat, nebýt zklamaný, nelze se nezlobit a nést se na obláčku, protože tento svět nenabízí vždycky jen svou hezkou, usměvavou tvář. Ale pravda je ta, že když se na někoho mračím, je dost pravděpodobné, že se on také začne mračit.

I obráceně.

Obojí je nakažlivé.

Zlá nálada a kritický výraz i úsměv a projev tolerance.

A není objevem nové doby, ono okřídlené, „usměj se na život a on se usměje na tebe“.

Miluji rčení: „Jsem milenkou svého života“.

Je to báječná afirmace. Řekněte si to vícekrát a zjistíte, jak hluboký a mnohoznačný to má význam.

Kolikrát stačí maličký impulz, aby člověk začal na věci a všechno, tedy na svět a život hledět s úsměvem a pozitivním očekáváním.

A mnohým zase stačí drobnost, aby se jejich duše zahalila do zloby, odmítání, negace a očekávání všeho špatného.

Není to pak o tom, že jeho život, lidé a okolí jenom to zlé produkuje, ale o tom, že přes takové černé brýle, to hezké prostě není vidět a všechno se jeví černé.

Už dávno jsme tohle věděli.

Tak dávno, kdy vznikalo tohle zaklínadlo, které se říká ráno, ideálně u zrcadla, které po rovině magické má větší význam, než jen ten, že se u něj dobře líčí.

Člověk v něm vidí sebe a za sebou de facto všechno, co je jeho svět, jeho den, do kterého vstupuje.

Můžete si slova, která jsem vám opsala z té mé bichle, co jsem vám ji ukazovala, vysvětlit různě. Já to chápu právě tak, jak jsem shora říkala.

Že vlastně všechno lze vidět buď jako opruz, nebo jako cosi, co je, i když ne třeba hned na první dobrou, nějakým přínosem.

Poloplná sklenice, nebo poloprázdná?

Zkuste to a dejte vědět, jestli to funguje. Třeba jsem to jen já, komu to po ránu pomáhá.

Vítr stébla češe

Voda řeky sytí

Led kořeny chladí

Sluncem mraky letí

Všeho je mi třeba, mír se duší vine

když se duše směje

trápení mne mine.

Mějte krásný celý den!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]