Seriál – Matkou po třicítce: Cestování

Cestování s dětmi je v některých rodinách téměř námět na horor. S rozhovorů s jinými rodiči vím, že čím je dítko starší, tím je cestování komplikovanější. Z vlastní zkušenosti mohu zatím psát o cestování po Čechách s kojencem a posléze batoletem a mohu budoucí i současné čerstvé rodiče uklidnit, že toto období je téměř bezproblémové. 

Záleží jen na vaší odvaze a kam až jste schopni a ochotni zajít v rozšiřování vašich i miminích obzorů.

První týdny – nebojte se kojení v terénu

Cestování v prvních týdnech Davídkova života neprobíhalo na extrémní vzdálenosti. Většinou jsme si vystačili s příměstskou dopravou, ve které Davídek, až na vzácné výjimky, spokojeně chrupkal.

Záživný byl víkendový výlet na Horní hrad u Stráže nad Ohří, kam to z Prahy není právě za rohem.

Již v jednom z mých minulých článků jsem se zmiňovala o kojících přestávkách na této cestě, jejichž délku jsem, ke značné nelibosti své drahé polovičky, opravdu nemohla při nejlepší vůli ovlivnit.

Kojení na zadní sedačce auta na benzinové pumpě i na odlehlé cestě běžně spíš určené milencům, bylo naprosto běžné a na rozdíl od jiných míst na kojení vcelku dost pohodlné.

Nutno zdůraznit, že za kojení v terénu se netřeba stydět, nejdůležitější je vaše miminko.

Stačí se trochu zahalit třeba plínkou a pak je možné, jak sama vím, kojit prakticky kdekoliv.

Mým vrcholným číslem je kojení během prohlídky v Hořovickém zámku, která díky tomu proběhla v naprostém klidu a bez zdržení.

Putování s poutníkem Hrochem a koncert na Točníku

Davídkovi byli tři měsíce, když jsme byli přizváni k účasti na výletu z Jílového u Prahy na Žampach a zpět s poutníkem Hrochem.

Myslím, že to byl můj nápad nebrat kočárek, ale klokanku. Každopádně tato varianta se osvědčila. Terén byl chvílemi poměrně náročný, náš kočárek by tam zřejmě předčasně dosloužil. Takhle málem předčasně dosloužila pouze má záda.

Synek byl pěkný cvalík a kilometrů až až.

Před vstupem do štoly Sv. Josefa jsem byla osvobozena o drahocenný náklad a to jen proto, jak se později ukázalo, abych svůj hřbet hrbila mezi úzkými a vlhkými skalními stěnami.

Davídek si zatím se svou tetou užíval sluníčka a těšil se na zdecimovanou maminku.

To jsem ještě netušila, že nám za chvíli zavolají kamarádi a navrhnou nám výlet na hrad Točník, kde se večer konal koncert naší oblíbené skupiny BRAN. Podmínkou bylo dostat se včas do Prahy a nasednout k nim do auta.

Znamenalo to pro mě během deseti minut doma přibalit teplé oblečení pro nás i Davídka plus nějakou deku a pláštěnku, protože koncert byl pod širým nebem a v předpovědi hrozili nepříznivou změnou počasí.

Ještěže jsem to mléko pro synka měla pořád při sobě, ve správné teplotě a jak říká můj manžel v sympatickém balení.

Davídkovi se námi vybraná muzika evidentně líbila, máchal ručkama do rytmu a nutno říci, že měl větší výdrž a elán než my s Erikem.

Batole zvídavé a škodolibé

Když už jsme Davídkovi vyměnili autosedačku, protože z té první vyrostl co do délky i váhy, přišel na to, že koukat ven z okýnka a tátovi na volant je daleko zajímavější, než nějaké hračky pověšené na sedačce. Zajímavé sice ano, ale ne pořád.

Vyžadoval změnu okolního prostředí, cesta po dálnici, např. směr Sychrov, jej někde u Mladé Boleslavi začala nudit. Naštěstí jsme museli najet na objížďku, což ho i díky mému komentáři fantasticky rozesmálo. Mé věty typu: „ježkovy oči, my bloudíme! Kdepak to asi jsme, nějaké cizí vesnice…jsme úplně ztracení…my se tam asi ani nedostaneme…“

Davídka velmi bavily. Asi to bude drobátko škodolibý jedinec.

V případech, kdy změna okolního prostředí nebyla možná, zabíralo jídlo. Tedy jídlo – křupínka, kousky jablíčka a úplně nejvíc docela obyčejný rohlík.

Pokud už nezabíralo ani jídlo, přišel čas na oblíbenou plyšovou hračku, autíčka a hlavně bagr, kterému Davídek láskyplně říká buďa buďa.

A zase se projevila ta malá dávka miminí škodolibosti, protože největší úspěch měl pejsek a bagr šplhající po sedačce a pak padající do hlubin.

V případě delších cest není nad to udělat po čase pauzu i kdyby to mělo znamenat zastavit na kraji lesa a udělat si procházku rychlou chůzí mezi podpapíráky do bezpečné vzdálenosti od silnice, samozřejmě pokud počasí dovolí.

Ideální jsou místa, kde na děti myslí s dětskými koutky a kam se můžete tzv. zašít i kdyby trakaře padali. Není jich mnoho, ale s Erikem jsme na pár takových při našich cestách narazili.

Oslava Nového roku

Silvestr, tedy jeho slavení se vším, co k němu patří, probíhalo v Krhanicích, což je velmi pěkné místo na břehu řeky Sázavy.

Cesta tam trvá z Prahy tak 40 minut, které Davídek sladce prospal, ostatně jako většinu svých cest.

Mě čekalo dilema, jak neošidit sebe ani synka o extra zážitky plné hudby, světel, dobrého jídla a nadšených kamarádů. To, že nebudu pít, mi vadilo ze všeho nejméně.

Dopadlo to ale velmi dobře. Davídka se podařilo asi v devět hodin večer uspat v jednom pro nás uvolněném pokoji a pak se u něj na hlídání střídali kamarádi s tím, že já jsem byla na telefonu.

Po pár hodinách jsem u Davídka už skončila a půlnoční přípitek proběhl v rychlosti za zvuků rachejtlí a petard, které s Davídkem ani nehnuli.

Ještě aby, vždyť je zvyklý na rány z děl a mušket…

Příště se dočtete: Nestresovat se při porovnávání vývoje potomka s ostatními dětmi. Například na kurzech plavání.

První díl – Minulý díl: Požádal mě o ruku a o kafe

Druhý díl – Matkou po třicítce: Řekla jsem ano, ale…

Třetí díl – SERIÁL: Matkou po třicítce: Porod na „druhý“ pokus

Čtvrtý díl – Šestinedělí,kapitola sama pro sebe

Pátý díl – Vánoce

Marie (Mamina)

Marie Blumentrittová, alias „mamina“ 18.10.197 „Váha“

Miluje svoji rodinku včetně tří kočičích raubířů a taky dobré jídlo v libovolném množství.

S manželem a synkem ráda chodí na výlety po Čechách, často doprovází Poutníka Hrocha.

Poslouchá folk a country a největší poslední radost byl koncert Asonance v Lucerně.

Bydlí v paneláku, ale jejím velkým snem je roubenka s vinným sklípkem ve skále.

Motto: „Co tě nezabije, to tě posílí“

[sexy_author_bio]