Absolvovat vlastní svatbu v pokročilém stadiu těhotenství asi není sen každé budoucí nevěsty, ale i s touto variantou je třeba počítat a hlavně se jí nezaleknout… Chtěla bych vám, nevěstám těhulkám, těmito řádky dodat odvahy.

Svatba v sedmém měsíci těhotenství

Náš den „D“ se konal na hradě Hauenštejně, který je stále ještě z velké části zříceninou, ale pro nás má velký význam, neb na něm došlo k našemu seznámení.

Z Prahy se vezlo vše, výzdoba, šaty, jídlo, pití,…

Nakládali jsme já a Erik.

Tedy vzhledem k mému pokročilému těhotenství Erik nakládal a já koordinovala pohyb materiálu tak, aby se do auta vešlo vše včetně nás.

Erik šílel a neustále opakoval, že to se přeci do toho auta nemůže všechno vejít, že budeme muset jet nadvakrát, že se sedře a já začala pochybovat o tom, zda s tímto cholerikem chci strávit zbytek svého života!

Hladila jsem přes bříško malého Davídka a v duchu si říkala, neboj to se zvládne.

A zvládlo. Pro sílu příběhu by bylo jistě správné konstatovat, že mně z hradu odvezla hned po obřadu sanitka a já porodila předčasně za dramatických okolností, ale nic takového se nestalo. Svatba byla perfektní, vše klaplo a my tři si to moc užili.

Pohodové těhotenství

Po celou dobu těhotenství mě náš Davídek šetřil. Neměla jsem časté a obvyklé potíže jako jiné maminky, chutnalo mi a ranní ani jiné nevolnosti se nekonaly, otoky nohou se objevily až v osmém měsíci, prostě paráda.

Pokud jde o chutě převládla kombinace čerstvého mléka s pomeranči, což zní možná trochu divoce, ale když si tělo řekne… no, prostě jsem se tomu nebránila.

Byla jsem schopná zkonzumovat za den dvě kila pomerančů a dva litry mléka, což pro manžela znamenalo cestovat do mlékomatu přes půl Prahy. Ale co by pro nastávající maminku neudělal, že?

Bohužel kromě těchto specifických chutí zůstali i chutě jiné, takže jsem se ze svých optimálních sedmdesáti kil vyšplhala na rovných devadesát.

Ještěže jsem měla termín porodu stanovený na půli června a tak mě ta největší vedra nezastihla v této těžkotonážní fázi.

Příliš velké bříško

Ženy znáte to. Stojíte ráno před plným šatníkem a nevíte co na sebe.

Pokud se ovšem vaše konfekční velikost během několika týdnů zvedne o několik čísel, je to opravdu problém.

Mé vzdouvající se bříško mnozí považovali za obal pro dvojčátka nebo alespoň vtipkovali na téma, že tam mám pro mimčo i extra bazének.

Má pohyblivost se razantně snížila, už na pár schodech jsem funěla, jak sentinel a uklidit binec po kočičích mazlíčkách byl téměř nadlidský výkon, který jsem bohužel musela pravidelně podstupovat, neboť kočičí exkrementy se mému muži oškliví tak, že by k nim mohl i něco přidat. A další úklid ještě po něm jsem opravdu nemohla (a ani nechtěla) riskovat.

Nesplněné přání

Moc jsem se těšila, jak manžel – nadšený fotograf – bude dokumentovat „naše“ těhotenství, ne snad na nějaký kalendář, ale čistě pro nás, jak Davídek v bříšku rostl. A také, abych jednou viděla, jak jsem dobrá, že jsem ta kila shodila.

Nedočkala jsem se.

Tedy vlastně ano, v předvečer porodu, když mi praskla plodová voda a já stála s připravenou taškou do porodnice v obýváku a mezi nohama tiskla froté ručník, abych nevytopila sousedy! Touhle fotkou se kamarádkám chlubit opravdu nebudu.

Marie

Příště: Porod na druhý pokus a foto do učebnice pro mediky

Minulý díl: Požádal mě o ruku a o kafe

Marie Blumentrittová, alias „mamina“ 18.10.197 „Váha“

Miluje svoji rodinku včetně tří kočičích raubířů a taky dobré jídlo v libovolném množství.

S manželem a synkem ráda chodí na výlety po Čechách, často doprovází Poutníka Hrocha.

Poslouchá folk a country a největší poslední radost byl koncert Asonance v Lucerně.

Bydlí v paneláku, ale jejím velkým snem je roubenka s vinným sklípkem ve skále.

Motto: „Co tě nezabije, to tě posílí“

[sexy_author_bio]