Na motáky z tábora od dětí se vždycky těším. Za prvé se vždycky královsky pobavím, protože ignorují pravopis, podstatnosti i to, že existuje tatínek. Zásadně je tedy dopis adresován nám oběma, ale začíná slovy: „Ahoj maminko.“ A za druhé se na něj těším, protože bez ohledu na jejich talent brnkat mi na nervy, mi zkrátka chybí. Letos dvojnásob.

Zatímco jindy jsme objednávali tábor i s počasím, letos jsme tuto možnost nevyužili. Už když jsme balili, zjistila jsem, že holínky asi budou tentokrát potřebovat, ale i kdybych se rozkrájela, Jiříček se do žádných nevejde. To bych musela rozkrájet dřív jeho. Noha mu poněkud zmacatěla a odmítá se vcucnout do obuvi byť o dvě čísla větší. Noha zkrátka nespolupracovala a Jirka odjížděl s teniskami a dobrou radou, jak je nejlépe vysušit zmuchlanými novinami.

Už když jsem je tam vezla, střídalo se sluníčko s přeháňkami a příjezdová cesta poněkud čvachtala na znamení, že zřejmě neprší letos poprvé. Vedoucí kluky ihned proškolila, co dělat….nebo spíš nedělat ve stanu za bouřky a vydatného deště.

Já se bála o kluky a mezitím mě zásobovala dcera informacemi ze svého tábora.

O dešti ani slovo. Ale váleli se v hromadě krup, z nichž jedna byla tak veliká, že dokázala trefit jednu kamarádku do hlavy a dostat ji s podezřením na otřes mozku na ošetřovnu. Naštěstí se podařilo krvácení zastavit a holčička mohla pokračovat na táboře. Pokračovaly i rozmary počasí. Dcera naštěstí  má plavky i holínky a zdárně nosí obojí dohromady.

Mezitím přišel dopis od kluků: „Moc se nám tu líbí. V úterý trochu pršelo a některým dětem to odneslo střechu stanu.“

Nerozumím výrazu „trochu pršelo“, když některé děti přišly o střechu. Víc nenapsali. Tedy rozhodně ne o počasí. Jako podstatnější vyhodnotili, že dobře vaří, že už byli ve městě a mohli si koupit sladkosti, což udělali a pak ještě jednou, že dobře vaří.

Vzhledem k tomu, že momentálně přichází bouřky, přívalové deště nebo kroupy zhruba každý druhý až třetí den, zřejmě si děti zvykly. Já už nekoukám na radar, protože kdykoliv se na něj podívám, vidím nad místem pobytu dětí nějaký žluto červeno zelený mrak s černě vyznačenými blesky. Stránku v počítači tedy honem rychle zavřu a tvářím se, že to byl spam.

Přes celou zadní stranu dopisu byl velký barevný nápis:

„Pro nej rodiče na světě.“

Sebevědomí mi to nezvedlo. Naopak vzkaz spíš rozjitřil pochybnosti, co chlapce donutilo k tak odvážnému tvrzení.

Asi na to budu muset přestat myslet. 

Že se mi stýská, jsem pochopila už včera, když jsem upekla borůvkový koláč a štrúdl. Jsme s manželem sami doma a já hubnu do plavek. Ale přišlo mi to fajn, protože se těším, až upeču dětem a tohle byla taková malá zkouška. Už tu voní rybízová bublanina a manžel pojal regulérní podezření, že mi hráblo. Ale moc nebrblá, protože přikusuje štrúdl k buchtě a s plnou pusou mu není moc rozumět.  Navíc zapomněl, že pokud jsou děti doma, tak ještě za tepla odkrojím jednu porci, kterou mu schovávám do kredence za hodobožový kávový servis, aby mu zbyl alespoň kousíček ke kafi.

V rádiu říkali, že se na nás hrnou další bouřky a pak ochlazení a déšť.

Asi si dám panáka. Vypadá to, že Jirkovi stačí ke štěstí křupavý rohlík („Každý ráno mají čerstvý věci. Moc se nám tu líbí.“).

Tomášek je spokojený, protože si koupil za kapesné tu blbost spinner, který jsem mu hodlala zakoupit : „Když budeš hodný, budeš uklízet a nebudeš mluvit sprostě.“

Tak ho má a mluví jak dlaždič dál.

Dcera označila tábor za ,hustej, boží, supr a …ještě jedno slovo, které jsem nepochopila a neumím ho vyslovit´. V těch kroupách se s nimi totiž válel i odddíl starších kluků, který mají chatku hned vedle….

Nějak to rok od roku snáším hůř a hůř. Možná stárnu nebo blbnu. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]