Mám v bytě myš. Normálně bych to řešila pastičkou nebo jedovou nástrahou. Ale proti svému přesvědčení tuto myš neláduji kumatoxem, nýbrž čerstvým kravským mlíčkem tělesné teploty několikrát denně. Je veliká jako třešeň, má zalepená očka a bůh ví, proč jsem podlehla otřepanému a pochybnému argumentu: „Mami, přeci bys jí nenechala umřít.“ Nebudu odpovídat, stačí, že se o ni starám.

Myšátko v podstatě našla neteř.

Leželo před školou, lezli po něm mravenci a v holčičkách vzbudilo pečovatelský komplex. Zubožené zvířátko očividně bez maminky deroucí se o život donutilo spolužačku k hysterickému pláči nad zmařeným životem a nespravedlností přírody.

Maminku, která sledovala svou dceru s kamarádkou, nenapadlo nic lepšího, než myšku přinést domů a pokusit se jí zachránit.

Chudáci mravenci, museli si najít k večeři něco jiného.

Se sestrou jsem se viděla o víkendu. Myš měli sebou. Spala v krabičce na kousku froté, kam neteř napsala fixou  „MYŠÍ DEKA“.

Pokusili se jí nakrmit.

Chleba nějak nepochopila, natož, co s ním má dělat … Když si ode mě vzala jahodu a trochu mléka, vzala to sestra jako znamení, že jsem předurčena k záchraně toho nebohého hlodavce. Neteř se s informací, že se myši zbaví, srovnala celkem rychle a bez protestů a předali mi jí v krabičce s nápisem“ MYŠÍ MIMI“.

Sestra odjela, myš zůstala.

Když se děti nedívaly, pokusila jsem se jí nabídnout kočce. Jenomže, co byste chtěli po té dvacet let staré šelmě. Čuchla k ní, ale pochybuji, že si ve svém věku ještě vzpomněla, kde už tu vůni jenom cítila. Zamňoukala, patrně na znamení, že jestli to má spolknout, tak by prosila předžvýkat, jelikož posledních pár špičáků vytrousila loni.

Anebo to všechno bylo znamení, že si jí fakt máme nechat.

Dětí zavýskaly radostí, protože jsou každé víkendové ráno pečlivě masírovány animáky, kde se to srandovními myškami jenom hemží. Patrně podlehly dojmu, že až povyroste, bude se srandovně honit s kočkou a cpát jí dynamit do tlamy.

Dostala jméno Jerry.

Cestu do Hradce přežila celkem bez újmy. Nevlastním kapátko, ale myšátko se spokojilo, když mléko vykusovalo a vylizovalo z mé ruky, kam jsem si ho napatlala. Zbytek rozpatlalo samo, jelikož očka má ještě zalepená a očividně nemá ponětí, kde se ocitlo.  Dětem jsem opakovaně a důrazně vysvětlila, že se žádné story, jako Ratatouile nebo Mickey Mouse nekoná a jakmile se vyhrabe z nejhoršího, prozře, povyroste, tak půjde z domu.

Stejně si myslí, že vyměknu a myš s námi dožije do myšího důchodu.

Prozatím to má dost nahnuté, ačkoliv mu poskytujeme servis jak v pětihvězdičkovém hotelu. Holt vypadlo z hnízda dřív, než by bylo záhodno a patrně se tak nedožije věku, kdy by po sobě jako krásný a zdravý myšák mohl zanechat něco sirotků, až bude dekapitován pastičkou.

Docela bych tomu myšímu mimi přála, aby se dožil momentu, kdy ho slavnostně vypustíme do přírody, aby mohl někomu zničit svatební šaty pečlivě ukryté na půdě, úrodu mrkve nebo zasytit kočku.

Když tak přemýšlím nad osudem a karmou, říkám si, jestli to nebyl osud.

Ne, jak si myslí sestra, že jsme si souzeni, protože mou jahodu žral a její chlebík ne. Spíš jako protiúčet za ta kvanta jedových nástrah, které jsem letos rozmístila na zahradě, když jsem se definitivně rozhodla, že končím s biozahradou a začínám s „malým chemikem.“

ToraToraTora

[sexy_author_bio]