Nerada dělám věci na poslední chvíli. Jsem systematik a plánování je alfa omega míru mého světa. Není tedy divu, že jsem letní dovolenou zakoupila již v lednu. Kufr se netrpělivě těšil na skříni a cestovní agentury vytasily trumfy pro letošní sezónu. 

Vyrazit s třemi dětmi už trochu toho plánování chce.

Našla jsem tak báječnou nabídku, že jsem jí dlouho nemohla věřit. Rozhodla jsem se štípnout, abych věděla, zda sním či bdím.

Když jsem měla v ruce cestovní smlouvu, rozhodla jsem se uvěřit.

Naposledy jsme byli u moře ještě jako čerstvě sezdaní, bezdětní, plní plánů a iluzí. Manžel vydržel ležet celý den jak vyvržený vorvaň na pláži, zatímco já skákala jak kamzík po okolních kopcích. Pod tamními palmami jsme tenkrát nechali novomanželskou selanku i iluze o společné dovolené.

I proto mne potěšilo, když jsem objevila zájezd, který v sobě měl kilometry pláží stejně jako mé milované památky a túry.

Týden před plánovaným odjezdem mi v uších hučelo moře a děti nemluvily takřka o ničem jiném. V koloně na okruhu jsem si za volantem v duchu procházela Benátky jako bych už tam byla.

A pak mi z ničeho nic zavolala paní z cestovky, že zájezd se neprodal a tudíž se ruší.

Kdyby do mě bacil blesk, nebyla by to taková šleha, jako rozpustit mi během jednoho  telefonu dovolenou. Protože jsem si zcela nedospěle obrečela řasenku, než jsem dorazila domů, manžela jsem nemusela zatahovat příliš do podrobností.

Ač je zrozen ve znamení váhavých vah, překvapil: „Tak to podělali, na dovolenou prostě jedem, i kdyby autem, tak příští sobotu se koupem v Bibione.“

Bože můj, nezvedá prkýnko, zapomněl na výročí, ale přejel by pro mé slzy Alpy.

Rozplynu se na obláčku. . . .

Osušila jsem několik posledních slaných kapek z tváře a vzkřísila v sobě bojovníka. Ve škole jsem musela podat málem kolkovanou žádost v každé třídě zvlášť, aby mi uvolnil pan ředitel milostivě děti v průběhu školního roku.

A teď bych měla vycouvat?

Sedla jsem k mailu, kam mi slečna z cestovky mezitím naposílala alternativní zájezdy.

Zvlášť jeden mne zaujal.

Vypadal úplně stejně jako to, co zrušili, akorát že ho nabízeli jako alternativu předešlého. Jen byl o fousek dražší zato delší.

Oči mne ještě pálily a nechtěla jsem riskovat vlčí mlhu, vytočila jsem tedy promptně číslo kanceláře:

„Omlouvám se, ale našla jsem si alternativní dovolenou, která vypadá úplně stejně jako ta, o kterou jsem právě přišla, vidím dobře?“

„Ano,“…. Ha, paní je zřejmě nemluva, nebo vytušila z mého tónu emoční napjetí a hrozící konflikt.

„Předchozí zájezd byl zrušen. Jak víte, že dopadne tenhle?“

„Dopadne, protože toto jsou jen apartmány bez cesty, kdežto předtím jste měli komplet s dopravou.“

„Aha a cestu umíte zajistit? Kolik by to stálo?“ Nějak jsem se nechtěla vzdát myšlenky, že si v buse natáhnu nohy, položím sedačku, usnu a probudím se na břehu moře. Prostě pohoda, klídek a přestávky na čurání na hraničních přechodech.

„No jistě, že umíme zajistit cestu. Kolik že vás jede a odkud….hmmmm. Vidíte, to vás vyjde ještě levněji.“

 V tuto chvíli jsem přestala rozumět CK logice.

Zmařené nadšení mi bránilo se nadchnout pro něco tak báječného a podezřelého zároveň. Manžel se mezitím nadchl pro úžasnou cestu skrz Alpy vlastním autem, takže ho ani cena nedokázala od plánu auto vrátit k plánu autobus.

„Jedem autem, vyřiď to s nima. Ať zajistí ubytování a my už dojedem.“

Když slečna pochopila, že zkažené Benátky mi nevynahradí plavbou lodí do Bratislavy ani prodlouženým víkendem ve vinných sklípcích v Porýní, zaslala kompletní nabídku apartmánů.

Tabulky nejsou moje silná stránka.

Navíc mi v uších nehučelo moře, ale krev a vysoký tlak. Vytočila jsem na telefonu opět cestovku a nechala si vysvětlit změť výrazů a čísel.

„Aha, takže když z ušetřených osmi tisíc za autobusovou dopravu věnuji dva, tak budeme bydlet nikoliv 950m od pláže ale 50?“

„Ano, chápete to velice dobře.“ 

Druhý den jsem potvrdila smlouvu.

Manžel už týden studuje mapu.

Má ji na ploše monitoru. I když cestovní horečka se u něj projevuje ve skutečnosti zcela jinak. Například včera se probudil orvanej jak prapor. To bych prý nevěřila, co se mu zdálo. Hotová Sophiina volba. Na hranicích chtěli italští celníci pustit jen jedno dítě na jednoho dospělého a až do kuropění se převaloval a rozhodoval se, koho necháme na celnici.

Ve spánku mám sny klidnější, jsou v italštině a co je nejpodivnější, zdá se mi, že v nich italštině rozumím. Ráno si samozřejmě nepamatuji jedinou frázi a tak se těším v češtině.

Opět jsem si meilovala s cestovkou.

Nemám v těch jejich nabídkách hokej sama, slečny mi podávají zajímavé informace, ale každý den trochu jiné. Sice se těším jak malá, ale už tomu tolik nevěřím, že fakt odjedeme.

Stříhám metr a máme před sebou poslední hodiny.

Nemáme ještě pojištění, eura ani dálniční známku.

Ta slečna v cestovce je milá, ale je zas jiná než ta, co slíbila, že to pojištění zajistí.

Pokusila jsem se upéct na cestu citronový koláč.

Zjistila jsem, že citron je to jediné, co doma mám.

Děti si pořád hrají na nějaké mořské obludy a už jich mám plné zuby.

Pořád nemám dobaleno.

Eura a dálniční kupon jsem delegovala na manžela.

Už jsem mu to říkala třikrát.

Pokaždé se tváří, že to slyší prvně. Vrchol drzosti je, že se tváří pokaždé stejně překvapeně.

 Z euforie přecházím do lehké apatie.

Synka prý počíná škrábat v krku.

Junior trefil dceru plastovým kladívkem do obličeje.

Už neřeším, kam pojedeme.

Za vítězství považuji, pokud vůbec odjedeme.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]