Lidé se dělí na dva typy. Jedni nevědí, co to je hexnšus a ti druzí to vědí. Tedy oni mají povědomí o tomhle pojmu obě skupiny. Ta první ho zná jaksi z encyklopedického hlediska, takže vlastně nezná. Ta druhá měla tu čest poznat ho na vlastní kůži. V praxi to znamená, že jim při vyslovení tohoto pojmu vyskočí husí kůže, čelo zalije studený pot a instinktivně se skroutí do tvaru úhledného paragrafu. Zažít hexnšus znamená nikdy nezapomenout. 

Tahle vpravdě archaicky znějící diagnóza potkala i mě. Setkání to bylo vskutku unikátní. Zvlášť díky mému chabému povědomí o projevech téhle lapálie. Měla jsem za to, že se vyskytuje jen v knihách staršího data a filmech odstínu černé a bílé barvy. A také že potkává staré lidi.

Mýlila jsem se. . .  nebo jsem stará.

Bez ohledu na věk, zdá se, nemá choroba žádnou důstojnost a nevyhnula se tak ani mně. Její plíživý počátek navíc nepřišel v sychravém chladném podzimním dni, kdy člověk očekává všechno od chřipky po smrt, ale za krásného parního letního dne.

Jsem bojovník a pohyb mi pomáhá překonat vše od kocoviny po pondělní odpor k práci. Navlékla jsem tedy plavky a rozhodla se chorobu zahnat bohulibým pohybem. Chladná voda přeci dělá zázraky.

Priesnitz asi neměl housera.

Studená voda byla zpočátku poměrně inertním prostředím a s dětmi jsme v koupališti řádili jak urvaní ze řetězu. Krátké odpočinky na ručníku za letního horka by byly jistě příjemné. S každou další přestávkou byl můj ručník nacucanější, a tím pádem studenější než prve. Kolem třetí odpoledne se mi jeho studené froté zařezávalo do kůže jak žiletkový plot. Bazén ledové vody se rovnal popravě za rozbřesku. Čekala jsem jen na kulku z milosti.

Že jde do tuhého, jsem pochopila na můj věk dost pozdě.

V podstatě v okamžiku, když jsem nemohla ležet na zádech, na boku ani na břiše. Vstát mi pomáhaly děti a západ slunce jsem vítala téměř fanaticky jak indiánský šaman:„Jdem domů.“

Pokusila jsem si hodit na rameno tašku s dekou. Slova, která následovala, by dáma neměla používat, ale jiná mne nenapadla.

Pak už jsem jen plakala.

Měli jsme jít domů už v momentě, kdy mi bolest nedovolila hluboký nádech, kýchnutí a v podstatě i myšlenku na inkriminovanou část zad. Co bych pro děti neudělala. Na koupaliště jsem dorazila coby Esmeralda, odcházel Quasimodo. Tomu nahrávala i má pravá noha, která při chůzi zaostávala daleko za mnou.

Noc byla očistcem, ráno peklem. Vyzkoušela jsem všechny dostupné masti, infračervené světlo, masáž, růžové pilulky, gin i hlasité nadávky.

Nic nezabralo.

Bolest si dělala, co chtěla.Chvíli se mi zdálo, že se stěhuje a chvíli mi zase tancovala před očima zhmotněna do podivného skřeta s piercingem v nose. Přestala jsem počítat věci a pozice, které nemohu a začínala se těšit, že mne přejede auto.

Nepřejelo a doškytala a dopajdala jsem do lékárny.

Vzpomněla jsem si na mé milované čili papričky, kterými léčím vše od splínu po zkažené jídlo. Naštěstí už je dávají i do hřejivých náplastí. Ačkoliv jsem toužila již druhý den po chladném hrobu, rozhodla jsem se dát šanci teplu papričkového  jedu.

Lékárnice úslužně nabídla všechny varianty: „Mám tady jedny slabší a jedny..“

„Silnější…dvoje,“ vyštěkla jsem možná trochu neurvale a o hodně víc netrpělivě.

„No, já jenom…“ nedala se lékárnice.

„Ne, silnější! Platím kartou.“ To už jsem byla opřena o pult jak alkoholik u baru dožadující se svojí rundy.

Doma jsem zaúkolovala dceru, aby mi je nalepila na postižené místo.

„Dej mi ruku na záda a já tě budu navigovat, kam to nalepíš…. Ne, nesahej na mě….já ti to vysvětlím jinak….a nebo tam tu ruku dej….nebo ne…..tak jo, teď asi jo…..“

Přísahám, že jsem o sobě pár vteřin nevěděla.

Blahodárné účinky kapsaicinu mne zahalily jak nadýchaná peřina. Kašlu na doporučení výrobce. Nakoupila jsem zásobu náplastí a oblepila se jak cizokrajné ovoce. A nesundala jsem je ani po doporučených šesti hodinách. Druhý den jsem se přelepila znovu.

Druhý den jsem se cítila o poznání lépe. Probdělou noc jsem dospala na gauči v pozici, která ulevila mé bolesti, i když chápu, že jsem mohla připomínat oběť zasaženou vysokým napětím.

Po poledni bylo třeba dceru doprovodit k zubaři.

Jak jsem jí záviděla, když se rozezněla vrtačka. Hned bych měnila. Dcera měla jiný názor a postavila se na vehementní odpor. Zajímavé je, že doma jsem to nejblbější stvoření, které chodí po téhle planetě, Justin Bieber je bůh a zhynout by měli všichni, kdo nemají účet na Twitteru.

Pak zaslechne vrtačku: „maminko, mohla bys mě držet za ruku?“

Co bych pro to své jelítko hubaté neudělala.

Zubař se fakt snažil a dcera vzdorovala. Takže jsem na ní po půlhodině víc ležela, než že bych jí vyjádřila podporu pouze držením tlapky. Tu už by mi dávno zlomila.

„Hotovo,“ zahlásil konečně lékař a všichni jsme si oddechli.

Zbroceny potem jsme se vypotácely na chodník. „Mami, mě bolí celá pusa.“

„A mě bolí…moment……mě nic nebolí !!!“

Zdá se, že pozice, ve které jsem bránila dceři utéct nebo pokousat zubaře, byla přesně tím terapeutickým pohybem, na který má záda čekala. Doufám, že mám na hodně dlouho pokoj.

Takhle jsem se totiž v létě ještě nazapotila. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]