Máte taky ten pocit? Svět je plný lhářů a podvodníků, nemůžete nikomu věřit ani „dobrý den“ ba ani nos mezi očima a za každým třetím stromem číhá někdo, kdo vám touží svlíknout kalhotky nebo se podívat do kabelky.

Že s něčím takovým se nedá žít?

No, asi nedá, ale věřte mi, i takoví chodí mezi námi.  Hláška z Homolkovic famílie, že „mámo, jak ty na tom světě můžeš vůbec bejt!“ je sice vtipná, ovšem, pokud s někým podobným sdílíte víc, než filmové plátno, stává se to docela zásadním vztahovým problémem.

Důvod, proč se tito lidé stávají nebo jsou právě takoví, podezíraví a neustále okolí obviňující z nekalostí jsou v podstatě dva:

1. Sami jsou notoričtí lháři a podle sebe soudí ostatní
2. Jejich chování nutí okolí, aby jim lhalo (například nepříjemnou manipulací

Pokud na pravdivé a upřímné informace někdo reaguje ponižujícími poznámkami, ironií a kritikou či se chová agresivně nebo přecitlivěle, každý normální člověk při dalším styku s nímm, bude mít velké cukání rozmýšlet, co sdělí a co raději ne. Čímž minimalizuje riziko, že bude zraněn. Ale vlastně se učí lhát. Začarovaný kruh!

Jsem v právu!

No jasně, takový člověk je samozřejmě v právu! Dle svého úhlu pohledu. On bývá tím nejlepším a chyb má pomálu,či téměř žádné. A pokud nějaké má, jsou to chyby, které mu mohou být ku prospěchu, když je budou ostatní respektovat. Může si libovat v nějaké extrémní formě chování (hypochondrie, kleptomanie), ale ON není tím viníkem.

Je to okolí, které může za to, že se tak či onak chová. A z toho důvodu je třeba tuto jeho odchylku respektovat.

Člověk je tedy v právu, ale je díky tomu šťastný? Libuje si ve svých soudech a své vlastní spravedlnosti, která pracuje rychlostí mblesku, že česká justice musí blednout a omdlívat závistí.
Z této své soudcovské stolice má úžasný přehled a ví vše nejlíp. Nakolik mu to opravdu přináší pocit štěstí, či jen pocit moci nad ostatními, můžeme jen spekulovat.

Patříte-li k takové skupině lidí, pak poučení je jednoznačné – zamyslete se sami nad sebou. Okolí je jen vaším
zrcadlem a i když ten proces zrcadlení může být někdy pěkně složitý, tak tady je jednoznačný.

Vaše chování vyvolává reakci okolí.

Když lže rodina…

… bolí to asi nejvíce. Od realitního makléře, nagelovaného jehovisty či osobního bankéře tak nějak podvědomě čekáte, že určité procento toho, co říká je póza, nepravda či dokonce prachsprostá lež.
Od svých rodičů či dětí očekáváte, že budou ve vysokém procentu mluvit pravdu.
Důvod většího pocitu zrady a zranění pramení z toho, že těmto lidem se i sami více otevíráte a důvěřujete jim.

Pokud tedy nejste již dávno chyceni ve vzorci č. 2 a sice, že v zájmu sebeobrany a zachování svého vlastního
zdraví, rozumu a soukromí, raději lžete.

Jak takovou situaci řešit?

Někdy takové bývají tchýně či matky, někdy sourozenci, někdy kolegové v práci a někdy lidé úplně jiní.
Manipulátoři, energetičtí upíři a neomylné vševědoucí osoby, které nikdo nedocení v jejich úžasných schopnostech pátrat po pravdě. Vlastně ani nemusí pátrat, jim přijde pravda na jazyk v břitké vteřině!

Řešení máte na výběr dvě:

1. Snažíte se použít asertivitu, stále dokola vysvětlovat o svých vlastních pravdách, které budou ovšem brány patrně jako příliš růžové a kytičkové a hlavně neuvěřitelně blbé a naivní…. A tím se stále dokola vyčerpávat.
2. Smutné, ale účinné. Na minimum omezit styk s takovými lidmi, snažit se proti nim energeticky „obrnit“ a nepřesvědčovat je o své pravdě. Tam, kde není divák, není herců

P.S.: Jo a ještě jednu věc můžete zkusit. Přitakávat, případně ještě přidat, aby byl dotyčný přesvědčen o pravdě.
Fuj, to jsem ale zákeřná!!!

Nicméně je to jediný – leč dosti zbabělý způsob – jak přežít více či méně obsáhlý vynucený čas s takovou osobou…

Renata

[sexy_author_bio]