Kam až sahá sebeobětování zamilovaných žen? Daleko…

Tak docela pošmourné to téma není, i když právě veselé také ne. Na druhou stranu, při tom všem, co poslední dobou poslouchám ze všech stran, mám alespoň jeden maličko veselejší příběh. Jakkoli si jeho aktérka počkala dlouhé roky…

Když jsem prvně četla e-mailový dopis od téhle ženy, bylo to ještě na starém pracovišti. Mnohé z vás si třeba vzpomenou.

Tehdy jsem příběh zveřejnila.

Od té doby u mě byla několikrát na kartách.

Pak se na dlouhou dobu odmlčela.

Nevěděla jsem, co s ní je, až do minulého týdne.

Ani si nevzpomínám, jaký název jsem tehdy článku dala a nevím, kdy to bylo. Nebýt pečlivého archivování pošty samotné aktérky, asi bych úryvek dopisu nebyla schopna dnes vydat.

Tady je.

A jakkoli je to poměrně dlouho a pro jeho autorku jde naštěstí o minulost, je to bohužel příběh tak podobný současnému stavu mnoha jiných žen, až z toho mrazí.

Ta zarážející podobnost je v ochotě jít hluboko pod cenu.

V prožívaném žalu, velikosti obětí i nekonečné trpělivosti a odpuštění hraničící se ztrátou vlastní hodnoty.

…Bylo právě 24. prosince. Já byla zasypaná přípravami štědrovečerního stolu, děti zlobily tak, jak to děti na Vánoce umí, Roman mi pomáhal tak jako každým rokem. Všechno bylo jako vyždycky. Pak odpoledne šel s dětmi ven, abych mohla připravit stůj k večeři. Bylo to bezproblémové i příjemné, jako ostatně pokaždé.

Ten večer jsem dostala od něho překrásnou sadu. Náušnice, řetízek a náramek ve zlatě. Měla jsem velikou radost. Romanovi jsem já koupila hodinky. Strašně je chtěl. Byly vodotěsné a já si na ně vzala ještě v práci zálohu k výplatě, protože by mi na to nestačily peníze. Ale obětovala jsem je ráda.

A pak to přišlo. Večer jsme seděli, pili sekt a jedli chlebíčky. Dávali Šípkovou Růženku.

Posadil se ke mně a řekl mi, že odchází nadobro od rodiny!

Prostě jen tak mi to oznámil na Štědrý den!!!!

Nevěřila jsem tomu, co povídá, ani jsem nevěděla, na co bych se zeptala. Pak řekl, že v komoře má sbalené věci, a že mezi hrnečky mám dvacet tisíc korun, aby mě to tak nebolelo.

Jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla, bylo: „Ty se chceš vykoupit? Copak si myslíš, že tohle, co děláš, se dá nějak zaplatit?“

Odpověděl, že to myslí dobře, že si nemyslí, že by se dalo něco jako láska zaplatit penězi, ale že potkal jinou ženu a už dlouho se s ní schází, že s ní chce bydlet a žít a že my, jeho rodina, je část jeho života, na kterou nikdy nezapomene, ale už s námi být nechce, protože to prostě skončilo a život jde dál. Že jeho život teď vzal nějakou výhybku, která vede po jiné koleji s jiným člověkem.

Skončila jsem na pohotovosti.

 Jakmile se za ním zavřely dveře, zhroutila jsem se. Několik měsíců mi pomáhali známí a moje maminka.

Dodnes nejsem úplně pořádku.

Manžel si bere děti, platí poctivě, a dokonce často víc, než nakonec určil soud, ale nikdy mi nepřestane chybět. Ano, já vím, že se zachoval zle, že to, co udělal, bylo bezcitné už tím načasováním.

Patrně jí slíbil, že bude na Štědrý i s ní, já nevím. Vlastně bych ho měla za to nenávidět a nechat to být s tím, že za to nestál, ale já to prostě nedokážu.

Já ho pořád miluji.

Dokonce každý Štědrý den už tři roky čekám, že tak, jak odešel, tak náhle a bez varování se jednoho Štědrého dne zase objeví ve dveřích.

Odpustila bych mu.

Za těch deset let krásného manželství by mně to stálo. Lidé dělají chyby a já bych to pochopila.

Třeba vám budu připadat pitomá a bez hrdosti, ale strašně ráda bych ho objala, zapomněla na všechno a žila zase s ním a našimi dětmi jako dřív.

Jen kdyby se k nám vrátil.

Od doby, kdy jsem Vlaďku poznala, jsem jí viděla mnohokrát.

Chodila ke mně často a stále s jedinou otázkou. Její návštěvy byly pro mě pokaždé skličující.

Tak žalostně plakala, že jsem mnohokrát po tom, co odešla, brečela taky.

Víte, slyšet od ženy čeho všeho by byla schopna, jen kdyby měla zpět svoje štěstí a lásku a dívat se do karet ( a to jsem ani nemusela, ten pán se oženil) a vidět jak beznadějné to je …je to strašně smutné.

Za to množství návštěv neřekla jedinkrát slovo, kterým by ho pohanila.

Nezapomenu, když pravila : „Možná mě měl zbít, nebo nějak hrozně urazit, měl mi nadávat, měl neplatit na naše děti, měl mě pomlouvat….ale on to neudělal. Je slušný a hodný a to je, Míšo mnohem horší. Tak ráda bych ho nenáviděla. Ale já ho musím milovat“.

Nechtěla poslouchat, když jsem jí říkala, že bude šťastná, že přece chodí na karty, aby jí řekly, co bude a že tam jasně vidím, že bude zamilovaná a šťastná.

Chtěla slyšet jen o něm.

A slyšela.

Řekla jsem jí, že se bude chtít jednou vrátit, ale ona už nebude chtít.

Tehdy se po dlouhé době viditelně od srdce smála.

Nevěřila.

Já zase nevěřila, když jsme se odstěhovali, a já odešla z práce, že jí ještě uvidím.

Minulý týden jsem v devět večer měla telefon.

„Míšo, pamatujete si na mě? já jsem ta, co zůstala sama s vánočním stromečkem“

Jasně, že jsem si pamatovala.

Objednala se, ale neřekla proč.

Myslela jsem si, že to vím.

Přišla ale těhotná.

Zářila jako lampion.

Nepřišla se ptát na vztah, jen na miminko, které čeká s mužem, který není jejím bývalým.

Hodina se protáhla na dvě, protože tu první jsem poslouchala jak je nekonečně šťastná a jak je nový muž báječný člověk, jak se potkali, jak ho nechtěla, jak ho pak chtěla, jak dostala růže a kolik, a kde spolu byli, jak je hodný na děti….dokonce mě během toho povídání chytla za ruku.

Bude mít kluka.

A manžel?

Skutečně se v lednu ozval.

„Míšo, byl slušný, byl velmi opatrný, a když jsem mu řekla, že to nejde, ale že ho kdykoli ráda uvidím, pozval mě na kávu. Byla jsem ráda, že ho vidím, ale …nikdy bych nevěřila, že to se mnou ani nehne“.

A to je vlastně konec příběhu, nebo spíš jeho nový začátek.

Zveřejňuji ho pochopitelně se souhlasem Vlaďky, která Popelky zná a slíbila, že se třeba i do diskuze přihlásí.

A mám ještě jeden důvod k jeho zveřejnění.

A tím jsou všechny ženy, které poslední dobou usedají naproti mně se slzičkami v očích.

Všechny ty, které spojuje jeden obrovský žal, jehož intenzita i podoba jsou si tolik podobné.

Všechny jsou ochotny udělat téměř cokoli, aby se jejich láska obnovila, naplnila, vrátila …

Kolikrát jsem poslední dobou slyšela: „Co jsem udělala špatně? Proč se ke mně takhle chová? Co se s ním stalo? V čem je ona lepší, než já? Co mám změnit? Co mám udělat?…“

Vlaďka měla štěstí, že se při rozchodu projevil pán jako celkem slušný člověk, když pominu to načasování.

Měla štěstí, protože ne každý muž se při rozchodu chová takto.

Bohužel.

Nejstrašnější je, že po svém muži touží i ty, kterým se ještě ani nezahojil monokl, přes který se valí potoky slz.

Čeho všeho je žena schopna?

Kam až sahá tolerance a láska?

Je to vůbec ještě láska?

„Proč chcete zpět člověka, který vám takhle ubližuje?“, ptám se.

„Když ono jsem si to tak trochu zavinila sama, kdybych se nehádala, kdybych mlčela, neprovokovala…on není tak špatný, to já bych se měla změnit…“ To je zoufalé.

Obvinit sama sebe z toho, že mi druhý způsobil bolest, ublížil, zlomil nohu, ponížil…??

Láska je krásná věc a občas z ní bolí srdce.

Ale neměla by nám slisovat duši do malého ušlapaného chomáčku zbytku vlastní osobnosti.

Nebo to bez toho nejde?

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]