Teda ne, že bych někdy za posledních deset let přestala. Nebo že by se mi to někdy povedlo. Ale naděje umírá poslední. A tělesnej špek je vytrvalý jak helvétská víra. Stejně jako dietokazi. 

Někde se vzal zvyk donést na pracoviště při narozeninách spolukynoucím kolegům a kolegyním něco na zub.

Tuhle dortík, támhle chlebíček.

Někteří v euforii z dalšího křížku na čele dají na stůl šunkové chlebíčky a indiánky dohromady. No přeci jim nezkazím oslavu.

Zákusky jsou tu na stole tak často, že podezřívám některé spolupracovníky, že poctivě nedodržují roční interval.

Když k tomu připočítám rodinu a jejich oslavy, svátky, vysvědčení a vůbec všechny události, které je třeba náležitě oslavit u stolu…

Ještě že se právě plavky šijí z elastického materiálu. I když ne zase z tak pevného, aby dokázaly zapřít všechny zákusky za minulý rok.

Škoda, že se v práci nepěstuje hujerismus.

Takové švestičky z vlastní zahrádky by určitě nebyly v létě tak vidět jako větrník s polevou. Hujeři vymřeli.

Nebo švestky sklátila šárka. Netuším. Každopádně mám dnes na stole opět narozeninové čoko řezy s ananasem a šlehačkou. Kolegyni se rozbil mrazák a tak musela zlikvidovat zásoby jahod.Takže přinesla na košt jahodový koláč.

A to jsem měla takové krásné předsevzetí plné otrub, jablek a nízkotučného jogurtu.

Mám na stole konvalinky.

Chvíli jsem věřila, že mohu žít jen z jejich vůně. Voní krásně, ale hlad nezaženou. Nehledě na to, že jsou při požití lehce jedovaté.

Maminka při naší poslední návštěvě po mých předposledních kecech na šlehačku a na máslové krémy upekla mrkvové koláčky a buchtu z ovesných vloček. Koláčky dělaly na papírovém ubrousku mastnou louži jak poctivý vídeňský řízek, takže jsem se po receptu ani nepídila.

Úplně nejlepší byl synek.

Ve školce nám ke dni matek připravili děti besídku. Co besídku. Hotový muzikál. Junior doma dřel svůj monolog už týden předem. Součástí bylo i pohoštění pro maminky a babičky, které přišly shlédnout své budoucí hvězdy prken, které znamenají svět.

Chlapec mi naložil na talířek sušenky, perníčky, řezy i muffiny.

„Tohle jsme připravili pro maminky, tak to sněz.“

„To nemusíš, já už jsem svačila, spapej si to hlavně ty, určitě je to moc dobré.“

„Ne, to je pro maminky“, nedal se: „paní učitelka to říkala, dej si.“

Já vím, že je to citové vydírání, ale odolejte někomu, kdo vás sice cpe jak husu šiškama a kdo právě hrál hlavní roli princátka a má pocit, že momentálně na ničem jiném než na tomhle okamžiku nezáleží.

Jen jednou jsem synka s buchtou i s dobrým úmyslem vyhodila.

Byl to ten starší. Ve škole měli nějakou akci a dostali za odměnu kakaovou buchtu. Chlapec si dobrosrdečně ihned vzpomněl na maminku. Zároveň neopomněl i svou mánii cpát všechno do kapes.

Ani vám nebudu popisovat, jak vypadalo to, co vytáhl ve čtyři odpoledne z kapsy po tom, co to tam kolem jedenácté nacpal.

No jo, ale každého odmítnout s rakvičkou či věnečkem nemůžu.

Nehledě na to, že v práci nikdo zákusky netahá v náprsní ani v jiné kapse.

Patrně bych musela žít na pustém ostrově.

To bych měla postavičku.

Zase by to nikdo neocenil.

Já do plavek zhubnu, jednou určitě.

Příští rok už pojedu jedenáctou sezonu. Ale abych se jen nehaněla. Zcela optimisticky musím uznat, že hubnutí mi vydrželo vždycky déle než ručička váhy na těch správných hodnotách 

Tak proč to opouštět.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]