Kdyby ryby křičely, zrušili bychom jejich veřejná popraviště?

Jsem si stoprocentně jistá, že nenarazím na souhlasné pokývání hlavou u všech, ale napsat to musím. To, co děláme s kapry před Vánoci, je středověk. Nechápu, jak je možné, že společnosti tak morálně vyspělé a civilizované, za jakou se pokládáme, to ještě stále nevadí…

Možná vám článek bude připadat hnusný a nevánoční. Ale když ono je to pravda…

Domnívám se, že chceme-li skutečně duchovně vyspět, nebo dokázat, že jsme morálně způsobilou společností, pak by jednou z prvních věcí, kterou bychom měli udělat, mělo být zrušení nedůstojných veřejných popravišť kaprů na ulicích.

Bojujeme za práva kožešinových zvířat a je nám nevolno z uzavřených farem, kde zvířata trpí.

Nelíbí se nám býčí zápasy, kde lidé přihlíží utrpení živých tvorů.

Obdarováváme útulky a jsme pohoršeni z týrání psů.

A při tom své děti každoročně necháváme přihlížet, jak naprostí amatéři třískají do hlav ryby dokud nezemřou. Veřejně.

Připadá nám normální, že se díváme na hromady zbytků těl, na krev na chodníku před káděmi, na zoufalé plácání ploutví, na bodání nože do ocasní části ryby.

Smrad, šupiny, uřezané hlavy, zbytky těl rozeseté po plastových stolech a frajer, který vytáhne rybu, kterou jsme si vybrali, hodí s ní na váhu, zabalí zmítajícího se tvora do papíru a následně mu palicí několika ranami rozmlátí hlavu a dlouhým nožem bodne.

Nervy s rybou hýbají ještě v igelitce, která rudne krví.

Krev a zbytky odpadlé tkáně se škrabkou stáhnou ke kraji.

Další!

„Tak která to bude, paninko? Nebo si chlapeček sám vybral rybičku? Tahle se ti líbí? Tááák jo. Tak pojď macku. Zabít, paninko?“

„Ano“

„Prásk, prásk, prásk a ještě zapíchnout“

Jakpak se ti teď líbí rybička, chlapečku?

Že ještě otevírá pusinku a hýbá se? To už jsou jenom nervy, víš.

Nevím do jaké míry je pětiletý capart schopen pochopit, že tohle jsou jenom nervy.

To, co vidí malé dítě, ale i třeba já přiznám se, je umírající tvor do kterého před chvilkou někdo brutálně mlátil a pak ho bodnul.

Ryba, která před pár minutami plavala v kádi a byla živá.

Jako malá jsem z toho měla psychický otřes a prodejcům kaprů jsem se obloukem vyhýbala.

Dělám to dodnes.

Nesnáším ani ten zápach, ani ty rány, zvuk zoufalého plácání ploutví v zápasu kaprů o život, a pak smrtelnou křeč, která hýbe celým tělem.

Nesnáším pohled na takovýto středověký způsob potupného, neuctivého a primitivního zacházení se zvířaty, i kdyby mělo jít jenom o kapra.

Proč nechodíme na jatka, kde se zabíjejí krávy mnohem humánnějším způsobem?

Proč tam nevezmeme své dítě se podívat, z čeho bude mít polévku?

Jak to, že pečlivě hlídáme, aby dobytek a prasata určená k jídlu umírala důstojně, a pak nám nevadí tohle?

Léta kupuji a připravuji na Vánoce kapra.

Patří k nim, aby ne, a ryby mám moc ráda.

Kupuji ale zmrazenou rybu v obchodě, případně si nechám od známého již polopřipravenou přivézt.

Že v tom není rozdíl?

Že ho také musel někdo zabít?:

Že se u toho také mrskal?

Ano, ale tady jde o způsob, o princip, o právo i té pitomé ryby na důstojnou smrt, kdyby nic jiného, tak alespoň ne o veřejnou popravu, prováděnou lidmi, kteří ani rybáři nejsou, a to za účasti malých dětí.

O to, že něčemu takovému bychom hromadně vůbec neměli přihlížet.

Že bychom jako společnost vůbec neměli něco takového provádět tímto způsobem.

Nevím, jestli mi rozumíte.

Víte, jak křičí jakékoli jiné zvíře, když ho bijete palicí do hlavy?

Málokdo by to dokázal poslouchat a klidně stát a čekat, až na něho přijde řada, až taky to jeho vybrané zvíře někdo umlátí k smrti.

Vnímáte tu spoustu kádí po ulicích, u obchodních domů, kde postávají hloučky lidí, a naslouchají z reproduktorů líbivým koledám?

Jediná drobnost.

Ryba je němá.

Respektive, my jí neslyšíme.

A kdyby nebyla?

Je tohle argument alespoň pro zamyšlení?

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]