Vůbec si nemyslím, že by muži byly z Marsu a ženy z Venuše. Občas jsou oba z jiné galaxie. Tak nějak mi postupně začínala rez prožírat vodovodní baterii u dřezu v kuchyni. Sem tam kapka, pak se pod to dala miska, pak větší a jednoho dne jsem stoupla do solidního brouzdaliště. Ale znáte muže.

„Já se na to kouknu,“ zněla nejčastější odpověď během minulého půlroku.

Nekoukl a voda si pomalu našla cestičku i do vrchní desky a nakonec i do skříňky. A kam přijde voda, pozve věrnou družku plíseň.

„Si oměřím linku a zavolám instalatérovi a truhlářovi,“ tvrdil další tři měsíce.

Jednoho dne jsem mu suše sdělila, že linka má 120x60cm a očekávám instalatéra.

Naštěstí i on se cestou k večeři slušně vykoupal v bazénku, který zbyl na podlaze po tom, co nikdo nevylil kýbl pod dírou v baterii, takže na sebe výsledky nenechaly dlouho čekat.

„V pátek přijede truhlář s deskou a jsou domluvený, že se tu potkají s instalatérem,“ usmíval se hrdě, že jsem bojovala s nutkáním hodit mu keksík a podrbat za uchem.

V pátek ráno volal truhlář a mě pojala hrůza, že operace Kulový blesk je zhatěna a já budu dál mýt nádobí v holínkách.

„Neboj, jenom si chtěl upřesnit, jestli máme u zdi lišty v designu mramoru jako na desce. Už jí má uříznutou a za chvilku vyráží“

„Jaký mramor?“ začínala jsem tušit.

Kouknul se na mne jako na obecního blba a povídá: „víš miláčku, ta deska vypadá jako kámen a tomu kameni se říká mramor.“ 

Nesnáším, když ze mne dělá pepka vyskoč. Zvlášť, když máme linku v designu žuly. Pro změnu ztuhl výraz ve tváři jemu.

„Já jenom doufám, že truhlář je z podobné planety jako ty, splete si mramor a omylem uřízne žulu,“ obnažila jsem své poslední naděje.

V práci jsem málem zapomněla, že manžel vyrábí z naší kuchyně cirkusové šapitó.

Ale to by nebyl on, aby mi to nepřipomněl: „Tak si představ, že jsi měla pravdu a máme fakt žulu. A Jirka přivezl mramor.“ Chtěla jsem dodat něco o tom, že mám snad vždycky pravdu. Nestihla jsem to. Muž pokračoval: „ Já jenom nechápu, čím jsi tu linku měřila, když je kratší.“

„Cože, jak to myslíš, čím bych jí asi měřila jiným než metrem. Jsem snad malej harant, abych ti to odkrokovala pastelkou? Představ si, že jsem si vzala svinovací metr a měřila to metrem,“ nedala jsem se.

„A víš o tom, že ta skříňka má 121 cenťáků?“

„Jasně, že o tom vím, vždyť jsem to měřila.“

„Ale mně jsi napsala, že má jen 120, takže je teď ta linka kratší.“

No, tak to má výjimečně jednou pravdu on, že jsem naměřila o cenťák víc a napsala mu o jeden méně. Jenomže pro to byl logický důvod. Velmi logický důvod.

Podle mojí logiky: „ Já jsem schválně ten jeden centimetr vypustila, protože mi přišel nepodstatný a také jsem si říkala, že skříňku o tak debilním rozměru nemohl vymyslet někdo normální, takže jsem mu to tím jedním centimetrem znormalizovala. To je snad logické, ne.“

Nevím, kdo první položil telefon, každopádně diskuze dále nepokračovala.

Naštěstí se ukázalo, že voda si pozvala kámošku plíseň nejen do vrchní desky, ale stihla za dobu slibů a odhodlání projet i spodní skříňku. Takže bylo rozhodnuto, že půjde z domu skříň i s houbou. Novou si oměří truhlář sám a my dva jsme z obliga.

Také se ukázalo, že mramor je jaksi hezčí a světlejší a líbivější, takže časem dojde i na zbytek linky a žule uděláme sbohem. Jenže tentokrát to pošlu truhlářovi mailem i s fotkou. To kdyby muže napadlo, že máme třeba pískovec.

Před tímto mu slavnostně předám metr, aby mne nepopadla opět nutkavá touha normalizovat.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]