Tak jsme se konečně dočkali. Probuzení do mrazivého bílého rána, které snad již nikdo nečekal, bylo kouzelné. Pravda, příroda se vzpamatovává pomalu a moc to nepřehání. Avšak i těch několik málo vloček, které se spustily z nebe k zmrzlé zemi, stačily dětem, aby je hned rozehřály v teplé dlani a na jazyku. 

Bílou peřinkou jsme se kochali pak celou cestu do školy.

To jsou panorámata, co?

Ale nejen pohled na pocukrovanou krajinu či bíle obalené stromy je úchvatný. Jen drobnohledem pozorovaná krása sněhu uchvacuje stejně jako pohádkově bílá krajina.

Pořádná chumelenice je jen volný pád ledových dendritů.

To moc romanticky nezní, že. Ačkoliv jde o ledové krystalky. Matka Příroda se rozhodně vyřádila.

W.A. Bentley zasvětil těmto šestibokým útvarům celý svůj život, za který stihl nafotografovat přes pět tisíc vloček všech možných tvarů.

Tvar vloček je vždy individuální a podílí se na něm mnoho faktorů.

Stoupající pára se v atmosféře prudce ochladí. Stejně jako perlorodka potřebuje zrnko písku, aby stvořila perlu, potřebuje vločka zrnko prachu, kolem kterého se může začít voda srážet a krystalizovat.

Hlavní podíl na tvaru má teplota, za které se vločky tvoří.

Když je vloček tolik, že je mrak již nedokáže nadále udržet, sněží. Cestou k zemi získávají vločky svou konečnou podobu. A proto některé jen tak bez ladnosti padají a jiné plachtí a esteticky protahují svou cestu k zemi.

Tohle zimní krajkování zajímalo vědce již před více jak dvěma sty lety.

A nemyslete, nebyli to žádní poetové, či snílci pro smích ostatním. Byl to například René Descartes nebo Johannes Kepler.

Kdopak by si po tak teplém začátku zimy s chutí nesáhl do čerstvého sněhu.

Studí, že?

Přes tento náš vjem je sníh velmi dobrým tepelným izolantem. Pod jeho ochranou tak mohou rostliny přežít úspěšně i tuhou zimu.

Vždyť o tom je i přísloví: únor bílý, pole sílí.

Zahrabáním do sněhu mohou přežít i lidé, kterým by jinak hrozilo umrznutí. A nezapomínejme na eskymáky. Ti díky nízké teplovodivosti sněhu v klidu bivakují v iglú a na šortky jim stačí malý ohýnek.

Sníh tlumí i zvuky.

Dokáže pohltit většinu zvuků slyšitelných lidskému uchu. Určitě jste někdy zažili ticho v zachumeleném lese. Bez ohledu na frekvenci, je to pro mě silnější zážitek, než jakýkoliv koncert, na kterém jsem kdy byla. „Hlučnost“ zachumeleného lesíka se rovná zhruba 20db, což odpovídá například odhlučněnému nahrávacímu studiu.

Hotový balzám na duši.

I na uši.

Příroda i děti si určitě sníh užijí.

Já se osobně radši kochám z okna, protože mě rozmrazit není taková sranda. Když mi náhodou nějaká vločka přistane na rukavici, zapomenu na zimu a dívám se se zatajeným dechem, aby vydržela co nejdéle.

Jsou krásné.

Stejně jako květy v létě mne tyto výtvory přírody nepřestanou nikdy udivovat.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]