V souvislosti s článkem, který vyšel z „pera“ redaktorky Pavly jsem si vzpomněla na docela jiný příběh, který byl pro mě osobně tak zajímavý, že jsem ho pořád nezapomněla. Ráda vám dám k posouzení jiný model. Dle mého ojedinělý, ale skutečný. Prostě, někdy se stane, že ze zlatokopky je „zlatokopka“…

Bylo mu 78 a jí 25. Chtěl, aby si ho vzala pro peníze. Přál si jí je dát.

Poprvé se Jitka vdávala v devatenácti za svoji školní lásku.

Co nestihl její manžel utratit za součástky k motorkám a alkohol, to „investoval“ do slečen.

„Vzal si také spoustu půjček, které nesplácel. Snažila jsem se to táhnout, ale spíš jsem se propadala hlouběji. Půjčky jsem si vzala i já sama, na své jméno, abych mu dopomohla splácet ty jeho. Byla jsem hloupá,“ přiznává dnes již paní Richterová.

Z manželství nakonec doslova utekla.

Jen zlatokopka?

„Klause jsem poznala na narozeninách mé sestry Ivety. Byl tam jako známý manžela její kamarádky,“ vypráví Jitka. „Povídala jsem si s ním celý večer. Jednou jsme si také spolu zatančili. Já sama jsem tehdy byla nejdál v Tatrách a on měl mnoho zážitků z mnoha zemí.“

Klaus byl starý pán, rodilý Němec, který se celý život zabýval profesionální fotografií a grafikou. Zcestoval a nafotil velkou část světa. Jeho život se odvíjel dobrodružně a akčně. Vydával kalendáře, alba, průvodce i bulletiny. Nikdy se neoženil a neměl žádné děti. Ani Jitka neměla děti. Naštěstí si je se svým prvním manželem nestihla pořídit.

„Imponoval mi. Choval se jako gentleman, byl pozorný a neskutečně krásně se mluvil o ženách. Připadala jsem si vedle něho jako Popelka vedle krále“. 

Jitku tehdy ani nenapadlo, že by mezi nimi mohlo něco být.

Ani o to neusilovala, a ve chvíli, kdy souhlasila, že se ještě uvidí, ani netušila, jak je Klaus situovaný. Chodili na večeře, na výstavy, pozval ji do Německa, do Mexika, na Srí Lanku, a jí rychle došlo, že je bohatý muž.

Se svatbou přišel on

„Když mi řekl, abych si ho vzala, nesouhlasila jsem. Nemilovala jsem ho. Byl spíš jako táta a já byla v jeho přítomnosti šťastná. Cítila jsem se v bezpečí. Spíš jsem ho uctívala.“

Jitka s Klausem ani intimně nežila.

Nenapadlo ji to a on to po ní ani nežádal. „Řekla jsem mu tehdy, že si ho vážím, že ho obdivuji, ale že ho nemiluji, že si ho nedokážu představit jako manžela.“ 

Klausovi bylo jasné, že ona ho nemiluje, jenže v jeho případě tomu bylo jinak.

Byla pro něho ztělesněním všeho, co nestihl. Ženské krásy, milenky, dcery. Její vděk za všechno, co pro ni dělal, a její obdiv, kterým ho zahrnovala, pro něho byly doslova omamnou kombinací.

„Řekla jsem mu, že nechci být tou, která si ho vezme pro prachy. On mi na to odpověděl, že právě to si přeje. Řekl mi, že za těch pár měsíců u mě našel všechno, co nenašel za léta po celém světě, a já brečela.“

O 53 let mladší paní Richterová

Svatba proběhla v Mnichově a byli na ní hlavně Klausovi známí, spolupracovníci a obchodní partneři. Jediným zástupcem jeho rodiny byl Klausův bratr.

Z Jitčiny strany přijeli rodiče a kamarádka.

Přestěhovala se s ním do Freisingu, do jeho domu.

„Prožila jsem s ním krásné chvíle, ať mi to druzí věří, nebo ne. Byla jsem šťastná. Byl něžný, pozorný, zajímavý a nekonečně hodný. Těšilo mě, že i já mohu pro něho něco udělat.

To něco byl jakýsi druh intimního života, který mezi nimi byl. Nemělo to klasickou formu. Klaus byl již starý pán a byl trochu nemocný. Ale jeho dotek mi byl příjemný a on to měl rád. Někdy se jen díval, jak některé věci dělám sama. Bylo to to jediné, co jsem dokázala poskytnout já jemu. A ráda. Za to, co dal on mně, je to žalostně málo. Změnil můj život,“ hodnotí Jitka.

Nebyla víc, než Dirne aus Prag

Klaus zemřel po pěti letech, v lednu 2008. Havaroval v autě. Jitka se musela z Freisingu odstěhovat.

„Nikdy mě tam nepřijali. Oni si ho tam považovali. Byl pro ně někdo. Bez něho jsem byla taková holá. Nechápali, že já si ho vážila stejně jako oni.“

Krátce po pohřbu někdo přes noc napsal na zeď Klausova domu Dirne aus Prag.

„Každý den to bylo něco jiného. Nenáviděli mě. Nezdravili. Křivdili mi, to si myslím. Němci jsou velmi tvrdí.“ Jitka se vrátila do Prahy jako bohatá vdova.

Nakonec jsem ho milovala

Tady také nepůsobí Jitka na některé lidi právě seriózně, ale není to malé město a navíc tu má přátele.

„Chtěla jsem zůstat ve Freisingu. Ne pro ten dům. Ty si tu mohu koupit teď tři. Ale pro vzpomínky. Byl všude, ve všem, co bylo v tom domě. Nechtěla jsem to opustit, protože nakonec jsem ho velmi milovala.“

Láska má skutečně mnoho podob a tohle byl tak silný příběh, že mi běhal mráz po zádech. A běhá dodnes.

Tu ženu jsem od té doby neviděla, ale někde uvnitř ji mám ráda.

Michaela

[sexy_author_bio]