Jak jsem slíbila, plním a ještě přidám epesní fotky ze křtu této jedinečné relaxační knihy. Jaroslav Dušek na sklonku loňského roku vydal Tvarytmy. Povídal, vyprávěl, rozvíjel své typické přemýšlení, které jde ze zdravého rozumu a srdce zároveň, a Pavlína Brzáková to vše sepsala. Netypické a velmi snivé až horečné, řekla bych, ilustrace vytvořil často netradičními metodami akademický malíř Dino Čenov společně se svými nevidomými a handicapovanými žáky.

Tento člověk má s Jaroslavem Duškem jedno společné. Také pobýval ve tmě. Pobyty ve tmě, to je několik dnů v absolutní tmě, kdy je člověk ponořen jen sám do sebe. Ve skromné chatičce strávil několik dní a vyprávění o tom, co zažil ve své  mysli, je samo o sobě nesmírně fascinující.

Jak tvrdí v knize, on šel na jistotu, ale nabídka pobytů ve tmě je různorodá. Vzala jsem tedy Google a začala googlit…. Měl pravdu.

Nabídka je široká a terapie tmou zdá se, nabývá na atraktivitě.

Zabýváme se léčením pobytem ve tmě. Zrak, jako dominantní smysl, zabírá ve spoléhání mozkem přes 70%. Pokud máme vyřešit naše osobní problémy, je potřeba se podívat dovnitř nás a tedy „klasický“ zrak vypnout. Terapie tmou je prováděna ve svatyni (chatce), která je absolutně tmavá. Pobyt ve tmě nám tedy pomáhá spojit se více se svým vyšším já, se svým osobním božstvím, které umí vyléčit naše problémy. Při pobytu ve tmě se neléčí příznaky, ale vytrhávají kořeny problémů. (Zdroj: lecba-tmou.cz )

Je to pravda, ale těžko si pod tímto pojmem představit něco více konkrétního. Osobní zkušenost Jaroslava Duška je uchvacující a v paměti mi zůstane navždy několik informací mezi které patří to, že se mu naprosto zpomalilo myšlení, vyčistila hlava od myšlenek, najednou poznal to meditační prázdno, vědomí „lenochoda nebo krokodýla“  a že ve tmě po několika dnech přichází příjemný jev, že po probuzení sen zůstává. Nezahlcuje ho světlo, realita, chvat kolem nás, ale sen s vámi ještě nějakou dobu zůstává.

Ale abych nezůstávala jen u tmy, jsou to jen dvě kapitoly v této knize, první pobyt a druhý pobyt ve tmě a mezi nimi plynulé myšlenkové pochody autora, které jsou ale trošku jiné, než v jeho předchozí knize Země (recenze ZDE). Jakoby se Jaroslav Dušek zjemnil, už se tolik nerozčiluje nad stavem světa, ale odchází do svého vlastního světa, cestuje, mluví s kameny, a ze svého vnitřního světa  pozoruje okolí. Je to výborný tah, jak v dnešním světě přežít, protože se tím chráníte proti nepříjemným a bolestivým zásahům do duše zvenčí, a zároveň se chováte jinak, tak, že „přesně takhle to vypadá, když má člověk začít měnit svět sám od sebe“. Začít sám od sebe. Zachovává naději, neustále věří v to, že Vesmír má s námi vždy dobré plány, stále intenzivněji nás informuje o svých záměrech a postupně nám vyjevuje cestu, na kterou se máme dát, ale musíme ji vnímat lehce. Jdi za tím, co přichází lehce… Jeho typické motto, které stojí za to si zapamatovat.

Knihu pokřtil Tomáš Klus 26. listopadu v divadle Lávka.

A vlastně už nějak díky této knize i lépe vnímám ty bubáky okolo nás… Oni nejsou skuteční, my se jim můžeme v rámci možností, které máme, celkem účinně bránit.

„Kolik bubáků jsme vytvořili… Miluji fantastické vize o primitivních předcích, kteří dle naší moderní mysli nechápali zákonitosti přírody, a tak stanuli v iracionální hrůze před nepochopitelným běsněním živlů, neboť v podstatě ničemu kloudně nerozuměli. A přitom stavěli pyramidy, tvořily kresby a malby, nad nimiž si lámeme hlavy, vyvinuli písmo, které jsme mnohdy dodnes nerozluštili,  znali překvapivá tajemství akustiky, tavili platinu, Mléčnou dráhu znali jako svůj domov, spolupracovali s rostlinami i se zvířaty… Jak se stalo, že jsme mohli přijmout představu omezených předchůdců? Opravdu k tomu stačilo opakování, omílání nesmyslů, železná košile zvyku?…

… Co je to za opakované moudrosti, které nás učí strachu? Tyhle podivné mechanismy, kterým opakovaně nasloucháme, nás demolují. Přitom je nápadné, že v tuhle jedinou chvíli, na téhle planetě, existují všechny druhy počasí, zvířat, plazů, ptáků, hmyzu…

…A pouhým „opakováním“, „navykáním“, vzájemnou opětovanou hypnózou si z něj nakonec tvoříme „realitu“, ve které žijeme a trápíme se. A nevíme, co v ní máme dělat…“

Autorka kniha Pavlína Brzáková

Kniha vám nastaví mysl na jakýsi plný záměr, umožňuje vstoupit sám do sebe a poznat své skutečné pohnutky, proč tu na světě jsme.

Tvarytmy se mi líbí o moc víc, než předchozí kniha. Jsou svěžejší, lehčí a přitom stále hlubokomyslné. Číst ostatně cokoliv od Jardy Duška je podobné, jako když necháte jeho hlas vejít až do své vlastní duše a hezky něžně a jemně tam přehrabovat myšlenky a pocity a pak je zase stejně opatrně pokládat zpátky. Je to úžasná kniha pro chvíle, kdy řešíte nějaký zásadní životní problém, protože díky pocitu plynutí, toho prolévání života, snáze najdete řešení a hlavně – uvědomíte si svou vlastní cenu. Mě se třeba při čtení této knihy vytříbily činnosti, do kterých budu dál investovat svou energii. A které nechám ladem, protože nemají smysl a negativního z nich je více než pozitivního.

Začala jsem tuto knihu číst unavená a bez chuti… a skončila jsem osvěžená a s jasnou myslí: Přesně jsem věděla, co CHCI a budu dělat.

A je to už asi dva měsíce, co jsem ji dočetla a musím říci, že energie a směřování stále přetrvává!

Knihu sepsala jako autorizované vyprávění Jaroslava Duška Pavlína Brzáková

Etnoložka, která se zbývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů – Goromomo goroló – vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana – vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló – Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem. Poté nsáledovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge  – Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová – štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová – Zákony štěstí (2010). Je také autorkou pohádkových příběhů pro děti Helinda a klekánice (2009). V roce 2012 napsala s Jaroslavem Duškem další knihu, která dostala název Země. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2014, www.eminent.cz

Foto: Eminent, foto ze křtu: Kamil Vancoller

Renata Petříčková

[sexy_author_bio]