ADVENTNÍ PŘÍLOHA NA VÍKEND
Psali jste jako malí Ježíškovi? Já ano. Pamatuji si, že tam nikdy nechyběl kůň a princeznovské šaty. Ačkoliv pod stromečkem ležely nakonec věci daleko praktičtější, jako například flanelová košile od babičky, brala jsem tenhle nákupní seznam pro Ježíška smrtelně vážně. 

Když se pak narodily děti, tuto tradici jsme zavedli hned, jak dokázaly trochu souvisle naznačit, co by pod stromečkem chtěly najít.

Tradičně se tomuto sportu věnují děti první adventní neděli. Zapálíme první svíčku na adventním věnci a dopisy uložíme mezi okno, aby si je mohl vyzvednout Ježíšek, až půjde okolo.

Junior ještě psát neumí.

Jeho slzičky jsem zahnala návrhem, nechť tedy namaluje, co si přeje. Chvilku ocucával fixu, pak si natřel nehty a zhruba po hodince jsem si všimla obrázku připomínajícího zadek se šťopkou.

„Tomášku, co to maluješ?“

„Plíce,“ nenechal se vyrušit.

„Ty maluješ plíce? Já myslela, že maluješ, co by sis přál pod stromeček.“

Na to se mu začali sourozenci řehtat, a proto nadále maloval vnitřnosti tajně a dopis Ježíškovi sabotoval. Nakonec z něj vypadlo, že by si přál auto a že už to nemusí kreslit, protože to nakreslil ve školce a nebude to Ježíškovi pořád opakovat dokola.

Hezké na tom všem je, že i naše desetiletá dcera stále ještě věří na tuhle kouzelnou bytost.

Koně si nepřála prozatím nikdy, zato má vždy papír plný foneticky zaznamenaných výkřiků z televizních reklam, které se nepodařilo rozklíčovat ani prodavačce v hračkářství. Tedy něco jsem asi pochopila, ale cenovka mi málem katapultovala oční bulvy, takže jsem se dále tvářila, že to nemohu přečíst.

Celé kouzlo těchto dopisů spočívá v tom, že děti usnou s nadějí a toužebným pohledem směrem k oknu. Ráno se pak probouzí s hurónským řevem, jako by padl jackpot sportky v náš prospěch.

No, jo, tyhle tradice jsou hezké, jenže já jsem pracující člověk a večer jsem ožvýkaná jak pedro.

Dopis nedopis, loni jsem usnula jak špalek.

Ráno děti zůstaly v hrůze zírat na okno.

„Mami, Ježíšek to minul.“

Naštěstí jsem zachovala chladnou hlavu a bez zaváhání jsem jim vyjmenovala prohřešky v chování minulého týdne s notickou k zamyšlení, jestli je ten kluk vánoční jenom zmatenej, nebo vážně a zcela spravedlivě naštvanej.

Musím říct, že chvíli vypadaly, že nad tím skutečně přemýšlí a minimálně jedno dopoledne se chovaly slušně. Jo a ještě večer, když v pyžamu koukaly nejistě skrz záclonu.

Dvě kávy pojistily, že jsem vydržela déle než děti. Tedy na druhý pokus, protože dcera patrně chtěla být u toho, až Ježíšek přijde a pořádně mu od plic něco říct.

Jak jsem vrzla s oknem, posadila se na posteli:

„Co je?“

Takže jsem se musela ještě naoko rozčílit, že špatně zavřeli okno, je průvan, takže ho jdu dovřít, zalézt a vyčkat na druhou šanci. Povedlo se, ale bylo to o fous.

Už jsem klimbala. Možná by jim ještě jedna lekce prospěla a možná by chytily definitivně nějakou cukaturu a jednou by byly hlavní figurou krimi zpráv.

Ale stejně je to nefér.

Napřed dopis Ježíškovi, pak přijde Mikuláš a já abych se zase plížila v nekřesťanskou hodinu k oknu. Junior si vytáhl první mléčný zoubek a rozhodl se ke všemu tomu podojit zoubkovou vílu. Jasně, taky chodí v noci.

Jenže ta se musí vloupat pod polštář, na kterém spí dítě, nahmatat pidi řezák a ještě tam uložit nějakou tu kačku nebo sladkost. Aby toho nebylo málo, prostřední syn si vytáhl pár dní na to také zub.

U nás je zoubková víla z rodu Rotschildů a tak nedává jenom za první zoubek, ale za každý. A já abych zas po tmě šátrala a bděla.

Zpravidla mě ještě v noci vyhmátnou morčata.

Už si zvykla, že jsem jediná, kdo jim dává krmení, takže si zvykla si na mě otvírat chlebárnu hned, jak vrznou dveře. Jsou to noční zvířata a vůbec jim  neva, že o půlnoci tam řvou, jako by jim někdo řezal nohu.

Už mi naštěstí zbývá jediné: skoulet to s nadílkou na Štědrý den a budu moci zase po bytě chodit nepřikrčena pod rouškou tmy a v noci spát.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]