Návrat do cyklického času, zní podtitul této knihy. „Právě naše neschopnost ponořit se do cyklického času způsobuje onu paniku, která se u nás dostaví vždy tehdy,míří-li cokoliv, co prožíváme, dolů.“ Ať už jde o ekonomiku, cokoliv na světě nebo jen prostý fakt, že neuběhneme svou trasu bez zadýchání – och ejhle, stáří!!! Děs, který zažíváme v dnešním světě je typicky mužský. Strach ze ztráty růstu, výkonnosti. Jenže čas je cyklický. Naši předkové to dobře věděli.

Jan Bílý velmi čtivým a poutavým způsobem vrací čtenáře ke kořenům jeho duše. Vždy mne velmi zajímala témata spojená s rituály, pohanskými zvyky, počátky časů a podstata světa a života jako takového, nikoliv nějak duchovní a rádoby dnes komerčně profláknutá na všechny strany, ale něco tam dole, uvnitř… úplně hluboko.

Čas od času se na  nějaké takové téma „vnitřních bohyní“ objeví na internetu, ale buď je to příliš složité nebo příliš kostrbatě napsané a nic z toho nemám.

Nevím, jak to autor tady udělal, ale jeho text mne doslova vzal za srdce i duši. Nedokázala jsem se odtrhnout a všechno do sebe zapadalo. Píše logicky, zároveň však srdcem, všechno padá na své místo a dychtíte po dalším jeho slově.

Přitom není nijak vzletný, ani to není styl psaní, který by nějakým závratným způsobem vyčníval, třeba jako Nigella Lawsonová v kuchařských knihách. Snad nějaké vnitřní charisma pana Bílého, nějaké to něco, ta tajná spisovatelská ingredience, kterou do Živoucího kruhu přisypal.

„Podíváme-li se na kultury, které byly nebo dosud jsou ve spojení s přírodou, zjistíme záhy jednu velikou odlišnost, které všechny tyto kultury oproti naší západní civilizaci mají: Zatímco my žijeme dopředně, lineárně (případně dokonce exponenciálně), všechny přírodní kultury znají a používají cyklický čas. Na uvědomění si tohoto faktu mnohdy stačí, abychom po měsíci stráveném kdesi ve třetím světě (někdy stačí už i druhý svět, jako právě zde v odlehlejší části Kréty) přistáli na letišti ve Frankfurtu nebo Londýně. Množství lidí-robotů, kteří kolem nás chvátají s malými kufříky a velkými cíli, s pohledem upřeným na maximalizaci zisku (ovšem nejen materiálního) a na cosi v dálce, kam je třeba se rychle dostat, nás v lepším případě rozesměje, v horším případě přivede do deprese, stažení se a zvážení našeho návratu do divočiny.“

No, kdo by popravdě, někdy nezažil podobné pocity.

Svátky jako na dlani

Nejen Beltane, jarní rovnodennost/Velikonoce, letní slunovrat, Samhain, Vánoce a spousta známých svátků, ale i několik, o kterých jsem neměla ani tušení, třeba svátek Lugnasad (Oběť), anglicky také znám pod jménem Lammas. Ten zcela vymizel z našeho podvědomí.

Svátek počátku sklizně, slaví se v noci z 31. července do 1. srpna a když se zpětně zamyslíte, není to krásné? Není v tom přelomu prázdnin nějaká krásná symbolika, pro kterou je jen „prázdniny jsou v půlce achá/nebo hurá – podle toho jste-li rodič nebo dítě“ je zatraceně málo? Či spíše symbolika naprosto nevhodná a konzumní?

Na Lammas se pečou obětní koláče, připomíná se, že smrtí něco končí, ale také začíná, je třeba pro další úrodu něco obětovat. V dnešní době konzumu, nevídané (jak správně píše Jan Bílý). Svátek našeho dobrovolného sestoupení ke kořenům, do Lůna Matky Země. Tento svátek by měl podle autora být nejvýraznější pro dnešní dobu, protože právě to uvědomění si pohybu dolů, stažení se do počátků, krize, smrt, jsou věci, které jsou předpokladem života vůbec a hlavně – vymizeli z nás… včetně pokory.

Je to úzká kniha, která by si ale zasloužila obrovský rozsah.

Na druhou stranu, lze říct něco víc, než autor řekl? V několika kapitolách učí nesmírné pokoře, vděčnosti za své předky, lásce a úctě nejen k člověku jako úžasnému divu přírody, ale k přírodě a k času, uspořádání světa, který je prostě dokonalý. Jen člověk tu dokonalost  ničí tím, že se snaží všechno kolem přechytračit.

Velice mne zaujalo třeba téma o spirituálním světle.

O tom, že světlo má různá spektra v závislosti na Luně a i jiných faktorech celého roku. Právě toto vyzařování doprovází ony svátky, které tak mají pevně dané energie. Vlastně i ty vánoční svátky slavíme pozdě… ve chvíli, kdy ta zářivá slavnostní chvíle plná energie a plodnost i je už pryč, klesá. Logicky se tak takto nastavené povinné oslavy musely časem zvrtnout do konzumu a … no prostě do toho, čím dnes jsou.

Vánoční energie kulminují kolem 21. prosince. Tehdy je nám „vánočně“ a nejlíp. Kdoví, možná ano… taky mi v tomhle čase bývá nejlépe, děti si slaví předčasné vánoce ve škole, pořádají se firemní večírky. Zkuste si porovnat, jak vám energeticky je v tuhle dobu a jaká nastává změna potom, 24. prosince, neřknu-li v těch dalších dnech, kdy už je kouzlo dávno pryč?

To jen pro zajímavost, protože jsem tuto knihu četla právě před vánočními svátky a hlavou se mi honilo ledasco.

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2013, www.synergiepublishing.com

Renata

[sexy_author_bio]