Hlídací tatínek

Prázdniny jsou pro rodiče náročným obdobím. Najednou má na krku děti a dva měsíce se zdají delší než věčnost. Hlídací babička rovná se výhře v loterii. Jenže i ta babička už má svůj věk a rozhodně méně energie než vnoučci. Pokud spolu mohou nerušeně koukat na Vinnetoua v televizi, všechno klape. Jenže pronásledovat bizony kolem chalupy už dlouho nevydrží. 

Ty nejobětavější hlídací babičky je nutno chránit jak vzácný druh motýla a nesvěřovat jim vnoučata na dobu překračující její síly.

Když pak děti absolvují letní tábor, nezbývá zpravidla než povolat do služby rodiče samotného. Nu což. Však jsme si je udělali, tak se o ně postaráme. Už když to píšu, mám husí kůži.

Já vlivem okolností nemohla, a tak s nimi zůstal tatínek.

Vím, že chlapi holt asi nebudou sami od sebe utírat prach a rovnat potah na gauči, aby byl bez záhybů. Ani si nemyslím, že by je týral pohled na neustlanou postel. Na tyhle úchylačiny si pořídili nás. Vlastně jsem poměrně skromná a hlavně ne dnešní, takže jsem své nároky na dobu, co budu pryč, omezila na představu, že tatínek alespoň zasáhne v případě ohrožení života, zdraví nebo majetku.

Dokonce jsem jim nakoupila, předvařila oběd a udělala snídani, aby na mne alespoň v dobrém vzpomínali. Po vlně veder se konečně rozpršelo. Kupodivu nevědělo, kdy přestat, takže byli všichni celý den doma.

Zpočátku to vypadalo celkem dobře.

Zvlášť dcera se role sirotka chopila s gustem sobě vlastním a rozhodla se mne zastoupit v kuchyni na 100%.

To jsem poznala, když mne telefonem zasypávala dotazy ne vše možné: “Jak dlouho se vaří brambory? …. Kde máš mísu? ….“

Zatímco kluci se spokojili s monotónním dotazem: “Kdy přijdeš domů?“

Dotazy dcery a její zájem o péči o domácnost mne zprvu těšil.

Třeba se nám holka nakonec i něco naučí. Později však vyvstala otázka, kde mají otce a proč se do řešení tak triviálního problému: jak hodně to mám osolit, nezapojí on.

„Na něco kouká do počítače,“ zněla odpověď nejčastěji hned po: „Spí.“

Nakonec musím uznat, že první den zvládli naprosto skvěle.

Podlaha v kuchyni vypadala sice jako po divokém mejdanu dvou suchých rohlíků a nevím proč, ale ve dřezu leželo pyžamo. Pochvalu rozhodně získali za to, že se bez mučení přiznali k ohořelé utěrce. Proces, během kterého utěrka chytla, jsem nepochopila.

Ani následné hašení neodpovídalo skutečnosti, že tři malé děti hlídá dospělá svéprávná osoba.

Druhý den jsem vyprala.

K mému úžasu byla v pračce nalezena další ohořelá utěrka.

„To si plníte nějakého bobříka, že každý den zapálíte utěrku nebo se mi snažíte naznačit, že si jídlo hodláte klohnit jen v mikrovlnce?! Kde je táta?“

Tatínek na mě zíral jako já na utěrku: “Cože? Dneska? No ale zdálo se mi, že tu něco smrdí. Byla toho plná kuchyň, tak jsem myslel, že to ta sekaná.“

Přiznávám, moc se mi nepovedla.

A manžela jsem nevzala lopatou po hlavě jen z čiré představy, jak v tom svém bohorovném klidu uhoří, až mu děti podpálí kuchyň zítra. Předpokládám, že to blafne od utěrky.

I přesto jsem byla v pokušení se ráno rozloučit s dětmi slovy: „Tak mi tatínka hlídejte.“

Kupodivu třetí den nic nehořelo. Oběd byl v mikrovlnce a sirky ….. neřeknu, domákli by se toho.

„Mamí, nevadí, že jsme snědli všechny švestky a hrušky?“ kníkaly do telefonu děti.

„Neva, byly na buchtu, tak zajděte do zeleniny na nákup. A stavte se i v pekárně a v drogerii…“

Ha, mám to.

Smysluplnou činností mimo naši domácnost je zabavím a domácnost uchráním od živelných katastrof.

Za dvě hodiny zase:

“Mamíííí, máme ještě koupit hrušky a švestky?“

„Co tam s nima děláte? To jste jich koupili málo?“

„Dvě kila od každého, ale jsou moc dobrý.“

„A to vám tatínek nedal oběd?„

„My jsme nechtěli, jsme nějaký přežraný těma švestkama.“

„Budete mít průjem.“

„Tomášek už má. Tak myslíš, že můžem ještě koupit?“

„Kde máte tátu?!?“

Odpoledne zavolala tchyně, že má volno a jestli náhodou nechci pohlídat děti.

Úplně čistě náhodou jsem chtěla.

Než si děti zabalily, skočila jsem do večerky pro proviant. Koukaly trochu divně, že ony táhnou ruksak z bytu a já dávám chladit dvě bohemky, ale ujistila jsem je, že si to rozhodně nemají brát osobně.

Občas projdu kolem školy, abych mrkla, jestli na dveřích nevisí oznámení o dřívějším zahájení školního roku.

Zatím ne.

Možná pořídím dřív hasicí přístroj, než obaly na sešity. Možná si vygůglím nějaký zaručený recept na sekanou.

 Zato určitě už teď vím, že mi v září budou prázdniny připadat moc krátké.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]