„Áááá, vůně domovááá“, říkávala moje máma, když jsme projížděli místy, kde bylo cítit čerstvě a přírodně hnojené pole, nebo byl blízko kravín. Abych se přiznala, tak tenhle, pro někoho smrad mi nevadí.

To mě mnohem víc deptá „vůně“ Spolany, než krav a býčků.

Vlastně jsem asi úchylná, ale je mi to celkem příjemné.

Mám totiž tenhle pach spojený se samými příjemnými věcmi.

Hlavně s prázdninami ve Sběři, kam jsem jezdívala za „druhou“ babičkou a dědečkem.

Měli tam maličký domeček, kam na jaře odjeli z pražských Vinohrad a vraceli se do Prahy až pomalu s prvními mrazíky.

Pořád tady stojí. Našla jsem ho na mapách.

Ale už jistě patří někomu jinému, než těm dvěma dobrým starouškům.

Taky ta malebná chaloupka o dost jinak vypadá. 

Byl tam kravín a pole se stohy kam se báječně skáče.

Naproti bydleli stařičtí manželé Drbohlavovi, kteří měli krásné králíčky, hromadu slepic, kozu a pokaždé hezké slovo pro malou holku, co potřebovala do kapsy cihlu, aby jí neodvál vítr.

To v kravíně jsem se jako městské dítko dozvěděla takové převratné věci, jako že mléko se nerodí v regálu samoobsluhy a vajíčka jsou vlastně skoro kuřátka, jen nedodělaná.

Viděla jsem oči krávy tak zblízka, jak to jenom šlo.

Taky od té doby vím, že její jazyk je jako struhadlo.

Kdybych nejezdila sem, ani bych neidentifikovala „záhrobec“.

V Praze nejsou záhrobce.

A nejsou tu kurníky s žebříčky, husy co šíleně rády honí malé holky, kačeny… a po ránu ještě před úsvitem tady nekokrhají kohouti.

Ti kohouti, jejichž pera se tak parádně vyjímají na indiánské čelence, bez které taková holka trávící prázdniny na vsi, nemůže dát ani ránu.

Však je taky pěkně dobrodružné taková pera získat a zůstat nezraněna.

On kohout si nedá nic líbit, takže člověk se musí plížit, pak ho přepadnout a pak rychle zdrhat.

Vždycky jsem si taky myslela, že kohouta probudí jen drobounké světlo, když se k ránu chystá rozednění a on že pak budí slepice.

Ale ono tak není a to je pro mě moc zajímavé.

Snad vám teď posloužím informací, kterou jsem si nedávno na tohle téma přečetla.

Totiž, kohout má budíka.

Jako malá bych klidně uvěřila, že mu stojí v kurníku na nočním stolku, ale teď, když už jsem bohužel velká, chápu i termín biologické hodiny.

Kohout je má zabudované v hlavě.

Musí být maličké, s ohledem na velikost hlavy kura domácího.

V každém případě vědci podrobili kohouty testu, který byl asi jenom protivný, ale nebyl nijak nebezpečný, což je dobře.

Kohouti tak zřejmě byli jenom naštvaní, když museli trávit 72 hodin zavření v šeru za stále stejného světla.

A kokrhali!

Přesně a neomylně. A ne v reakci na světlo, ale na dvě hodiny před rozedněním, aniž by se mohli kouknout z okna.

Alespoň ten první kokrhající.

Je to totiž ještě maličko složitější.

První kohout, který kokrhá, použije budíka.

Ti další už sluch.

Reagují na toho prvního.

Ovšem, střídají se, takže to nemůže být o tom, že budíka má pokaždé jen jeden jinoch na celou vesnici.

Kohouti jsou loajální.

Protože když náhodou přes den nějaký kohout zakokrhá, což se stává, další to udělají taky, aby nebyl sám.

Nebo má dost možná nějaký jiný důvod kokrhat ve dne, který ale vědci dosud neznají.

Zatím tedy díky vědeckému pokusu s kohouty víme, že rozkošné Nastěnce pan vedoucí kurníku na plotě lhal, když jí tvrdil, že kokrhání řídí jitřenka.

Mnohým z vás asi nepřijde kokrhání jako něco převratného, protože slýcháte kohouty každé ráno.

Mě ale z dálky kokrhají akorát tramvaje, takže pro mě je to zvuk lahodný, spojený s hezkými chvílemi.

Stejně, jako kvokání slepic, pípání kuřátek a večer doslova koncert, který mi do postele doléhal od nedalekého rybníka.

A tady mám pro vás jednoho nefalšovaného Carusa z kohoutího kulturního světa.

Být slepice, tak z něho nemůžu. 

Přeji krásný den i báječný a klidný víkend!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]