Musím se přiznat, že kdybych nebyla čím jsem, tutově bych se vyskytovala někde ve stylovém kamenném krámku, obklopena kovovými lampičkami, míšeňskými soškami, starými obrazy, truhlami a perletí vykládanými šachovými stolky. Prostě mezi starožitnostmi. 

Mé poličky zdobí (k velké radosti Tomáše) obstarožní kovové konvičky, hliněné formy na bábovku, ve kterých ale i peču, hmoždíře nejrůznějších velikostí, měděné mísy, svícny s andělíčky či jinými figurkami a také stařičké broušené vázičky.

Mám i několik skvostů v podobě míšeňské sošky a sousoší „Dívky na lavičce s nápadníkem“ a rovněž u mamky  dobře schovaný fajáns (faïence) po praprababičce.

Jde o porcelánový neúplný servis z Ansbachu někdy z konce 18.století.

Jinak je ale první Fajáns možné vystopovat až do staré Mezopotamie a Egypta. Museli bychom zhruba 4000 let před narození Krista. Už tehdy se nádobí glazurovalo.

Největší úchylku mám ale na staré klíče.

Fascinují mě. Staré dozické klíče, které k ničemu nepatří, od nichž již dávno nejsou zámky.

Snad je to pocit, že cosi tajemného dříve odemykaly. Že za dveřmi které se jimi otevíraly, se odehrávaly dávno zapomenuté příběhy.

Jsou z mého pohledu takovými němými, navždy mlčícími svědky.

Ale ten pocit, že by mohly vyprávět, přestože mlčí, je asi to, co mě na starých věcech tolik láká a proč je mám mnohem raději, než ty nové, jakoby bez minulosti.

Souhrnně jim říkám „předměty“.

Moje dcera z nich má depresi. Tomáš je toleruje a já je potřebuju k životu.

Existují ale i lidé, které podobné postižení dokonce živí jako hlavní pracovní poměr.

Jsou to právě oni majitelé krámků se starožitnostmi, kteří mi zpestřují život a vždy mají něco, čím mi udělají mimořádnou radost.

Jedním z nich je pán, který upoutá nejen oním krásným zaměřením, ale v našem případě i jménem.

Muž, kterého vidíte na obrázku jako prvního zprava, je majitelem velmi stylového antiku v Praze 6, jeho práce je mu koníčkem a jmenuje se POPELÁK! 

Na Popelkách ho proto vítám ještě o něco raději!

Nejraději bych Vám říkala pane Popeláku, ale řeknu Antoníne. Vždycky jste chtěl být starožitníkem?

Kdepak, já chtěl být kameramanem, nebo hercem. Myslím ale, že co se týče obchodování jsem zase až tak moc neuhnul. Vždyť být obchodníkem mnohdy je tak trochu o hereckém talentu a umění komunikovat s lidmi, udělat dojem, vzbudit zájem…

To je pravda. A jak jste se k tomuto oboru tedy dostal?

Osud tomu chtěl, že jsem se stal puncovním inspektorem a tam jsem získal vztah ke zlatu. Jde o to, že náplní práce takového inspektora je hlídat a kontrolovat kvalitu zlata. Po revoluci už zbýval jen kousek a já se stal starožitníkem.

Baví Vás to?

Baví. Jsem jedním z těch, kterým je práce koníčkem a to je velká devíza.

Co na to vaše paní? Sdílí vaši zálibu?

Jsem právě rozvedený muž, ale přesto, že má žena mou zálibu nesdílela, nebylo to důvodem, že už spolu nejsme. Jako jedna z mála neměla moje paní ráda diamanty. Asi jsem jí taky trochu unavil dárky v podobě drahých kamenů a šperků.

Tak to mě a hodně jiných žen byste jistojistě nadchl. Všimla jsem si, že na obrázku má váš personál zajímavé stylové oblečení. To bylo jen pro foto, nebo tak chodí i v práci?

Bohužel jen pro foto. Ženy nemají rády uniformy, a tak jsem k tomu ty své nikdy nepřemluvil. Ale já to chápu. Chtějí se lišit jedna od druhé, je to ženská vlastnost. Navíc, jsou se mnou téměř patnáct let. Mám celou dobu stále ty stejné zaměstnankyně. Jejich věrnosti si vážím. Stárneme společně.

To je obdivuhodné. To budete asi dobrý šéf.

No, snad…mám ty své holky rád a jako ješitný domýšlivý chlap si myslím, že ony mě taky. A tak nám to spolu klape. Myslím, že v práci je člověk vlastně víc než doma (pokud nepočítám spánek), a tak by se tam měl cítit v životě nejlépe. No a když mu za to ještě někdo zaplatí a když ho to baví, tak je to prima život. Snažím se proto takové prostředí pro ty své 3 grácie vytvářet……ony se z nás postupně stanou taky starožitnosti…..dvě už jsou babičky a třetí to čeká na podzim. Ale jsou to pořád kočky!…..jsme taková partička……i když, 3 ženské je celkem dost:)……..proto si musím pravidelně odskočit za klukama zahrát si florbal

Máte překrásné věcičky. Uchvacují mě některé lustry a také porcelán a staré panenky s porcelánovými obličeji a nábytek…máte nějaký skvost na který jste třeba pyšný?

Mám hodně věcí, které jsou neprodejné právě proto, že jsou to skvosty. Jedna ze sošek od Bernarda Blocha dokonce cestovala na výstavu do Roztok.

Tenhle stylový krámek najdete v Praze 6, v ulici Na hutích 9.

Jistě se tam bude vyskytovat také pan Popelák a jeho věrný personál.

A ještě někam nás nechal pan Popelák nahlédnout.

Do své kanceláře. Na první pohled je jasné, že je to kancelář starožitníka. Nádhera. Ta psací souprava na stole …

Kdo má slabost pro historické předměty a obrazy může se ještě pokochat tady http://www.antikvita.cz/

Michaela

[sexy_author_bio]