Podzim je pro mne obdobím tisíce vůní. Já vím, řeknete si možná, léto voní víc. O to víc mi ale učarovaly těžké dekadentní vůně chryzantém, tlejícího listí, zrajících jablek. . . Když už by jeden chtěl věšet hlavu, že ovoce je pečlivě složeno a uskladněno, pach listí přestává být vzácným a květy sežehne první mráz, nastává čas pro jednu nejkrásnější vůni, kterou v říjnu můžete nalézt. 

Mám na mysli plody kdouloní.

Nehledejte je v ovocných sadech ani v exotických obchodech. I přestože vám je může jejich mýdlově orientální vůně připomínat.

Rozhlédněte se v parku.

Na nenápadných keřích se ukrývají malá jablíčka.

Sněhurku byste jimi nenalákali. Jsou to káčátka mezi labutěmi. Zkuste je ale jen tak položit do skříně mezi čisté prádlo, na poličku se svetry nebo volně do šuplíčku s prádlem.

Venku vás jejich vůně neupoutá.

Teprve, když jablíčko zavadne a začne sesychat, rozvine neopakovatelnou, nevtíravou i přesto podmanivou vůni, která bude dlouho zůstávat ve vláknech oblečení.

Nemusíte se bát.

Kdoule jsou přímými příbuznými jabloní. Oproti jejich plodům se však ve skříni nezmění v nevábnou hromádku smrdící flekotvorné kaše. Naopak. Jablíčko začne bez zápachu volně sesychat a stupňovat vůni.

Podobně jako levandule i kdoule odpuzují moly.

Kdouloně obecné byly kdysi běžnou součástí zahrad našich babiček a prababiček. Ve starověkém Řecku patřila kdouloň k rostlinám přiřčeným bohyni Afroditě a věřilo se, že plody kdouloně působí jako afrodiziakum.

Proto bývali tímto symbolem zdraví a plodnosti obdarováváni snoubenci.

Na jaře jsou keře obsypány růžovými kvítky na podzim pak malými žlutozelenými malvicemi. Ty zůstávají na keřích viset většinou nepovšimnuty.

Jejich voskovaný povrch je navíc pokryt jemnými šedými chloupky. Kdo by náhodou na ně dostal chuť, odměnou mu budiž trpko kyselá chuť nepodobná žádnému ovoci.

I přesto se především v středomoří zpracovávají kdoule na džem.

Tepelnou úpravou se stanou poživatelné, ale i tak je potřeba cukru takřka jedna ku jedné, než dostanete aromatický sladkokyselý džem. Portugalský výraz pro kdouli marmelo prý dal vzniknout i českému názvu marmeláda.

Asi na tom džemu něco bude.

Minimálně kupa vitamínu C, B, draslíku, železa, fosforu, a také schopnost kdoule eliminovat nepříjemný zápach z úst nebo překvapivý průjem.

Naše středoevropské jazýčky možná tolik neocení kdoulové speciality.

Proto je u nás oblíbená především pro své estetické vlastnosti. Na rozdíl od džemů můžete pro ovonění prádla použít i plody daleko běžnějšího kdoulovce japonského (není poživatelný ani po tepelné úpravě, jde spíš o keř či zakrslý stromek s menšími podlouhlými lístky).

Vůni oceníte nejen ve skříni, ale i v podzimních a vánočních dekoracích. Vcelku nebo nakrájená na kolečka je kdoule pohlazením pro oči i nos.

Pokud jste si někde poblíž v parku všimli těchto podezřelých jablíček, určitě je tam jen tak nenechte.

Na podzim, když začíná příroda vonět syrovou zemí a mokrým listím, dokáže kdoule vykouzlit zdání exotiky a středozemního snění.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]

Toro, zjišťuji, že jsem doposud měla mezeru ve vzdělání. Kdoule znám jako slovo, od nikoho jiného, než od babičky, ale úplně mě minuly. Doteď jsem si myslela, že to vypadá jako bluma. 

Bezvadný článek!

Míša K.