Bolí mě úplně všechno, i kořínky vlasů. Ale vůbec to nevadí. Toto je nadšený článek! Odhaluji tajemství, které Verča stejně nějakou záhadou už odhalila. Jo, mám bránu! Zjistila jsem, že funguju na náhody. A zrovna já, která na ně nevěřím. Zvláštní.

Předloni jsem obehnala svůj zeleninový záhumenek 55cm vysokým plůtkem, neb jsem se zaslepeně domnívala, že to bude Ječmenovi stačit, aby mu došlo, že tam tudy nesmí běhat a zadupávat mi pracně vypěstované, bezhnojivové a ryze přírodní, tudíž i nebezpečně zdravé poživatiny.

Prakticky to fungovalo do chvíle, než mu došlo, že nejde jen o běhání.

Objevil mrkev.

Nechápu, s čím vším je tento černý kříženec zkřížen, ale vyorat a sežrat mrkev a občas i petržel a ředkvičky mu činí mimořádné potěšení.

Ne tak mě.

Ne, že bych mu nepřála něco vitamínů, ale ráda bych orala sama.

Následně trvalo tomuto terminátorovi několik málo měsíců, než se můj plůtek přeměnil na změť zohýbaných, místy nerozmotatelných drátků, ledabyle trčících, ležících, zdeformovaných, jen ne účel plnících.

A tak jsem se jala hledat, najít a objednat pletivo bytelnější a hlavně vyšší.

Našla!

102 cm ze svařených drátků.

Super.

Objednala jsem 25m a lebedila si s představou, že tohle Ječmen ani nepovalí, ani nepřeleze.

Pche!

Mě to bude po prsa a Ječmen není vlkodav, ani komisař Rex.

„Máš smůlu, chlapče“, pověděla jsem mu, když mi přišel zpětný e-mail s potvrzením objednávky.

Během asi 15 minut, když jsem přestala bujaře poskakovat a věnovat se těšení, mi došlo, že Ječmen sice plůtek nepřeleze, ale já taky ne.

Hmmm… zahrádka bude skutečně celoročně nedobytná. Mrzuté.

Mohla bych to zkoušet flopem, ale zalehla bych si jahody.

Nevadí, dám tam vrátka.

Usedla jsem k internetu, rozhodnutá hledat vrátka, ideálně 102 cm vysoká, cenově dostupná, Ječmenovi neprostupná.

No …

A …

Za chvíli se na mě z monitoru culil můj dětský sen.

S vrátky i s čudlíky na závěsné květináče!

S konstrukcí na pnoucí růže!

Do oblouku…

…přesně ta pohádková věc, co měla u vrátek jedna paní ve Sběři vedle babičky a dědečka Stiborových.

Přesně ta, kterou jsem obdivovala jako dítě a to mi zůstalo.

„Tomáši!!! Já mám nápad!“

Zvážněl a vypadal vylekaně.

Dělá to vždycky, když dostanu nápad. Zajímavý fenomén.

„Podívej, co budeme mít! To bude nádhera! Viď?“, dovlekla jsem ho k monitoru.

Mé nadšení nenasdílel, a kdybych byla pesimista, skoro bych řekla, že se mu velkolepý vchod na zeleninovou zahrádku nelíbil, ale ani mi tu nádheru nezakázal.

Ba co víc, na neděli mi přislíbil pomoc.

Já se zatím ve čtvrtek sebrala a jela jsem do zahradnictví, ještě více zhmotnit svůj sen.

Původně jsem měla v úmyslu koupit nějaké malé pnoucí růže a těšit se, jak jednou budou velké, budou se pnout nad vchodem brány, omamně vonět a naplňovat okolí radostí a blahem. Zejména mě.

Měli jich tam dost a měli i páva, o tom jsem vám povídala, (také ho jednou budeme mít, ale psst ) a vůbec jsou tam moc milí, i ta paní i ten pán…

Pánovi jsem svěřila, na co růže potřebuji.

„No ale, kdyby se vám nechtělo čekat, mám tady něco… no pojďte se podívat“.

Měl pravdu! Stála tam, krasavice!

Krásná, velikánská, vzrostlá … a nebyla drahá.

Náhodička … byla poslední.

A byla moje.

Pravda, domů jsem jela s trnem vraženým v krku a s otevřeným kufrem, ale nadmíru spokojená.

V sobotu jsem kutala a připravovala prostředí…

Začala jsem takto…

Skončila takto.

V neděli jsem ryla, dokud se neprobudil Tom, takže jsem záhumenku zryla půlku, což má nyní za následek zcela nehybnou pravou dolní končetinu.

Ještě že pokračoval Tom, jinak by mě z té zahrady odvezl na tom kolečku.

Jak slíbil, tak učinil.

Doryl a pronesl něco v tom smyslu, „tak jdeme ta tu tvoji opičárnu“.

Od té chvíle jsem dělala už jen asistentku, něco, jako je v chirurgii instrumentářka.

Držela jsem pevně drát, tloukla kolíky, stříhala a podávala drát, podávala kleště, podávala a podávala a přidržovala a nepouštěla ….

….

HELE!

Nakonec se mu to myslím i líbilo, i když to neřekl, ale to člověk pozná z výrazu a z toho, jakým typem oka na to kouká.

A aby ne…

Je to nádhera sama a tu růži už živě vidím kvést….

Nějak takhle…

Jo koupila jsem k tomu ještě vistárii, fialovou a ještě k tomu dám něco oranžového, nebo žlutého.

Možná ještě jednu růži.

Máme nejkrásnější vchod na zeleninovou zahrádku v okruhu…no ve velkém okruhu.

Jsem si tím jistá.

A teď si jdu lehnout a udělat šípkový čaj, protože jsem to slíbila svému tělu, když jsem z té zryté ledové hlíny tři hodiny v kleče tahala šlahounovce.

Krásný den, Popelky…

P.S. Byla jsem už asi 350x u okna, abych se ujistila, že to, co jsem si přála od dětství je vážně pravda.

A pak, že se přání neplní!

Míša K.

[sexy_author_bio]