Views: 53
Miluji takové ty situace, které jsou tak blbé, ale současně tak absurdní, že jsou až legrační a jednoho pobaví. Prostě je člověk natolik konsternovaný nezvyklým vývojem, že se začne smát.
Včera přišlo jaro. Normálně si připochodovalo a s ním vůně země, slunce a takové to cosi, co není vidět, ale je to silné jako mamut a nakažlivě zdravé.
Lítala jsem po zahradě jako šílenec.
Zametla, zasadila krokusy, co zmíraly v květináči, kouřila jsem venku bez kabátu, čuchala k zemi a nakonec jsem se rozhodla, že jednou, protože jsem byla nebývale rozverná, zajedu místo do Billy do Penáče.
Copak tam asi mají?
No já vlastně nic nepotřebovala, já prostě jen byla tak nadupaná energií toho jarního dne, že jsem se asi chtěla projet.
Mé oko se v uličce, které říkám směsná, nalepilo na tajemný kufříček.
Odhadla jsem z obrázku, že to asi budou vrtáčky a těch není nikdy dost, navíc, když má člověk tuhle náladu a už by kutal kde co.
Asi tak pět minut jsem se tam bavila tím, že jsem se tu věc snažila otevřít, abych se podívala na ten zajímavý obsah a zhodnotila, jak moc ho potřebuji.
Nepovedlo se mi to.
Chvíli jsem uvažovala, zda se nejedná jen o jakýsi reklamní předmět, neboť jsem nikde nenašla ani cenu.
I rozhodla jsem se, že to ponechám odbornému umu personálu u poklady.
Než to paní ojela tím pípátkem povídám vesele: „já ještě nevím, jestli tu škatulku chci, protože sice odhaduji, že v tom jsou vrtáky, ale nejde mi to otevřít, abych se koukla, a nevím ani cenu.“
Ochotně to převracela, rvala za to přesně jako já, ale nic.
„Frantoooo!! Můžeš to prosím tě otevřít?“
Franta přiběhl, věc párkrát odborně převalil v rukách, zachrastil a pravil:
„To se neotevírá, tady je to přišroubovaný“
Znáte výraz alá blbé dítě u potoka? Tak přesně tak jsem vypadala.
„A jak jako… eeee „
„No to prostě koupíte, a pak se na to doma podíváte. A tadyhle si schováte účtenku a když to nebudete chtít, tak to klidně můžete vrátit“.
Evidentně jsem stále nepůsobila ani vzdáleně jako někdo, kdo má mozkovou kapacitu na to, aby ihned pochopil, a proto pokračovala bodrá paní pokladní, neb Franta se po té odvlnil.
„Noooo … to oni tak mají aby se jim to po cestě nevysypalo víte… tady je to zašroubovaný, noooo… ale vidíte, tady na tom obrázku, tam asi nejsou jenom vrtáky, ale asi i šroubováky …noo… tak budete to chtít?“
To je otázka do milionáře za tři sta.
„Hehe – jak mám vědět, jestli to chci, když jsem to vůbec neviděla?“
(jako, kdybych chtěla otevřít konzervu s olejovkama, než jí koupím, tak prosím)
„Noooo to můžete vrátit, když se vám to nebude líbit“
Vysvětlovat, že ani jedna nevíme pořádně, co tam je a jak to vypadá, nemělo smysl, protože anakonda z lidí za mnou rostla a ne každý měl pro mé vrtáčkové dilema pochopení.
„Tak co? Chcete to?“
„A tak mi to dejte, to kindrvejce, když je to jaro a já z toho snad doma něco sestavím“… to už jsem se fakt smála.
Co taky jiného mám dělat?
A tak mám tajemnou škatulku.
To je napínavé, co? … a vy budete teďko první, kdo se mnou tu, doufám, že ne Pandořinu skříňku otevře.
Už se taky nemůžu dočkat.
Ale jooo 
… přála bych Frantovi od kasy, aby viděl to, co já.
Prima valentinské překvapení, i z místa, kde to jeden nečeká, takže jestli to bude stejně kvalitní, jako to dobře vypadá, tak já jsem spokojená.
To se to bude vrtat!
A vždycky si u toho vzpomenu, jak jsem s tím jela domu a tetelila se, co jsem si to vlastně koupila, a jak jsem pak óchala a áchala.
Taková sada pocitových vrtáčků, šroubovátek a mechanizmezečků.
To jsou ty happy endy milované!!!
Krásný den a víkend, Popelky!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
