Na Velký pátek se otevírají poklady. To ví každé malé dítě. Už dávno jsou ty tam doby, kdy jsem chodila po lese se skloněnou hlavou a hledala kvetoucí kapradí a klepala na skály, aby masiv ustoupil a ze mě udělal konečně rentiérku. Dnes vím, že jediné peníze, které kdy budu mít, jsou ty, které vydělám. Ale to, že Velikonoce jsou dobou magickou, věřím stále. Letošní svátky jara byly důkazem víc než podstatným.

Jako každý rok jsem odjela na svátky za mamkou na vesnici.

Bydlí v malém domku na návsi. Kdysi Sudety jsou dnes obyčejnou východočeskou vesničkou. A vlastně nijak výjimečná není ani historie domu. Byl tak po léta poklidným svědkem koloběhu života několika generací. Snad nejveseleji bylo za pradědečka, který neváhal za války pěstovat domácí tabák a maminku zasvětil i do zpracování opia a střelné bavlny.

Dědeček byl rovněž samorost.

Babičce jsme propálili ručně vyšívaný ubrus v rámci jakéhosi pokusu s plochou baterií. Místo Sněhurky zbyla jen velká černá díra a sedm trpaslíků.

Když jsme byly malé, sestra mi občas vyprávěla, že nahoře v podkroví slyšela kroky.

Jakoby někdo přešel od okna ke dveřím v podkrovní místnosti. Ani babička však o ničem nevěděla natož, proč by mělo v domě strašit. Vzhledem k tomu, že si ze mne starší sestra velmi ráda a často utahovala, i já jsem tomu časem přestala věnovat pozornost.

Letošní velikonoční víkend také nenasvědčoval ničemu výjimečnému.

Slunce se všem snažilo vynahradit dlouhou studenou zimu. Děti řádily venku. Vlastně v jednom ohledu to byl divný den, protože se děti vůbec nehádaly natož, aby se předháněly v peprnosti slovníku. Prostě běhaly venku, stavěly si skrýše na zahradě a jezdily na kole. Holky byly na jedné půlce zahrady, kluci na druhé.

Vznášela jsem se na obláčku sváteční euforie.

V noci mne probudily skutečně divné zvuky.

Přicházely z půdy. Přes dřevěné stropy proniká velmi snadno hluk. Občas v noci slýchávám, když se honí kočky nebo přijde šmejdit kuna. Pak je slyšet i jasné tlapkání zvědavých pacek.

Tohle však bylo, jakoby někdo stěhoval nábytek.

„Kruci, ta máma je šílená, ona musí uklízet i v noci…“ napadlo mne jako první.

Maminka je skutečně takový medvídek mýval a je schopna luxovat dvakrát denně. Myslela jsem, že se rozhodla uklidit na půdě.  Že si tam třeba děti hrály přes den a nechaly tam po sobě nepořádek.

Ještě chvíli jsem nakvašeně poslouchala „stěhování“. 

„Já tam snad na ní dojdu. Vždyť to je rámus, že by to vzbudilo mrtvého,“ odhodlávala jsem se k důraznému obnovení nočního klidu. To už se mi ale dokysličil mozek a začala jsem i přemýšlet.

Kdyby někdo nahoře byl, slyšela bych kroky. Logicky.

Z půdy je opravdu velmi dobře slyšet například, když jdou děti. Zřetelné zvuky kroků si skutečně nikdo s ničím jiným nesplete. Ozval se další lomoz. Jakoby někdo velmi těžkou skříň posunul o metr. Zvuky stále vycházely z jednoho konkrétního místa.

Nevím o tom, že by nahoře byl nějaký nábytek.

Opět někdo posunul něco velmi těžkého zpět. Bylo to tak hlučné a zřetelné, že nebylo možné si to splést s čímkoliv jiným. Napínala jsem uši, zda se ozve něco, co by mi pomohlo identifikovat pohyby a nějak je logicky vysvětlit.  Po chvilce klidu jsem uslyšela divné zasyčení. Spíš zaprskání.

Ne, rozhodně nešlo o kočku.

Na vesnici jsem strávila víc než polovinu svého život a vím, co to je, když se potkají dva kocouři u jedné kočky nebo kočka s kunou. Oproti hluku, který vycházel z jednoho místa na půdě, tohle bylo před kůlnou. Snad že původce hluku odešel a venku se střetl s nějakým zvířetem, které vyděsil? Nebo to byl další projev z jeho bohaté škály. Každopádně po tomto incidentu vše utichlo.

Ne, opravdu jsem se nešla v noci na neosvětlenou půdu podívat.

Já nejdu v noci ani na záchod natož si hrát na hrdinku někde v seně s podezřením na nějakou duchařskou historku. To až za světla, kdy mi mamka potvrdila, že opravdu nikde v noci nestěhovala nábytek.

Šly jsme spolu na půdu.

Kromě haldy sena na ní není ani jediný kus nábytku natož tak těžkého, aby jeho pohyb mohl vydávat tak strašlivý hluk. Navíc podlaha je pobitá latěmi, které by znesnadnily tahání čehokoliv.

Otvor, kterým se hází seno, byl pevně zatlučený tak, jak ho táta zatloukl po poslední senoseči. Dveře do kůlny, kudy se chodí na půdu, byly zamečené. Dokonce i vrátka pro slepice byla  po úmrtí poslední slepice zrušena, aby si kolemjdoucí zvířena nedělala z kupy sena hotel….popřípadě záchod.

Opravdu netuším, čí neklid nedovolil mně klidnou noc.

Kdo a proč musí hlučit. Jedno vím jistě. Tyhle zvuky jsem slyšela jasně jako nic jiného a rozhodně jsem nenašla nic, co by je mohlo vysvětlit.  Jedu tam zase na čarodějnice.

Už teď přemýšlím, jak hodně magická bude čarodějnická noc.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]