Průměrná žena má kadenci 9000 slov za den. Mému tchánovi stačí slov deset. Pominu kvantitu a nechám stranou obsah, což jsou dvě věci zcela odlišné a mnohdy mezi nimi funguje nepřímá úměra…Ale ráda bych zmínila kvalitu. Tedy ne, kolik toho za den nameleme, o čem, ale jak. 

A to fakt nemluvím o nedávném z řady excesů našeho prezidenta. Zkrátka mluvím o výslovnosti.

Dlouhá léta jsem bojovala s prokletou hláskou „R“.

Když jsem se chtěla představit, musela jsem ji použít minimálně třikrát. Potřebovala jsem ji i v normálním životě a paní učitelka v mateřince nějak pojala přesvědčení, že by to do první třídy chtělo dopilovat.

A tak maminka vyfasovala notýsek se slovíčky.

Několik měsíců jsme pak večer před pohádkou nemluvili o princeznách a králi, ale trávili večery s pdinceznami, kdálem, co sedí na tdůnu a hraje na tdubku a bylo to otdavné jak ta pdokletá souddužka ve školce.

I přes můj zarytý odpor se můj jazyk nějak naučil přikrčit a vytvarovat to správné „er“.

Jako na potvoru mi krátce na to vypadaly mléčné jedničky a šišlala jsem jak naše babička, když si omylem přiložila do kamen zuby a čekala na nové.

Na tuto velmi nepříjemnou etapu mého dětství jsem si vzpomněla před pár lety.

I přes veškeré naděje, které jsem do dětí vložila, nebyly některé souhlásky ve středobodu jejich zájmu a bylo potřeba jim věnovat pozornost. A tak jsme zase večer týrali pdincezny, kdávu, tdávu a byla to pdáce, že jsem ztdácela naději.

Povedlo se.

Dva pokusy vyšly. Děti vyslovují bezvadně. I když dcera pojala s věkem i názor, který nám demonstruje často a hlasitě a mnohdy mne mrzí, že jsme trénovali tak poctivě, že je jí teď rozumět.

Ovšem nejmladší synek to má tak nějak v paži.

Letos naše školka pojala předškolní vzdělávání skutečně profesionálně a najala jednu paní učitelku, která nedělá nic jiného, než trénuje děti, aby s nimi ten vzdělávací systém nešmejknul hned v září.

Nedávno si mne vzala stranou s naléhavým výrazem v očích.

Soudě dle jejího obličeje jsem čekala, že načapala synka na záchodech vařit perník.

„Váš syn neovládá některé hlásky. Především pak  s, r a ř“  

Následovalo dlouhé významné ticho, které mělo umocnit drtivý dopad jejich slov.

Nechtěla jsem přistoupit na hru, že budeme řešit synovy sykavky coby katastrofu celosvětového dopadu:

“No, to víte, vepředu mu chybí pět zubů. Předpokládám, že až dorostou, bude syčet stejně jako kdysi, než ho opustily jedničky.“

Výraz učitelky se přiblížil pohledu supa. Ústa se jí zmenšila, i když jsem nevěřila, že je to ještě možné:

„ Vůbec neříká r a ř.“ Povytáhla obočí vysoko k linii vlasů.

Ujistila jsem se, že mluvíme o tom správném chlapci a pro jistotu jsem jí ho ještě ukázala.

No, fakt, myslela toho našeho.

 „ Jak to myslíte? Ř se naučil před rokem a celkem bravurně ho používá. A že u toho bez těch zubů trochu prská…. A R umí chvíli. Holt se do něj musí šťouchnout, aby ho tam dal, ale to trénujeme.“

Zůstávala jsem očividně v klidu, což spustilo u protistrany monolog o zodpovědném přístupu rodičů v logopedické přípravě a její souvislosti se školním vzděláváním. Kruci, asi bych na tom byla líp, kdyby fakt vařil perník na holčičích záchodcích.

Doma jsem si toho chuligána vzala bokem:

„Poslechni, paní učitelka říkala, že neumíš R a Ř? Takže jsem hluchá, nebo je to nějaká hra?“

„Co?“

Nasadil tak pitomoučký obličejík, že bych mu dala pětikačku.

„Jak co? Ta paní učitelka, se kterou jsem mluvila ve školce.“

„Jo táááááhlecta,“ základní paměťové obvody byly obnoveny.

„No, tahleta! Jak to, že neumíš, když umíš. To jsi mluvil čínsky nebo ona?“

„Jo táááhlecta. To je paní učitelka Maruška,“ usmíval se pitomoučce dál.

„To je snad jedno, jak se jmenuje. Ty neumíš mluvit nebo při pondělku vynecháváš některá písmena?“

„Umím. Ale já mám radši paní učitelku Lenku.“ 

Tak to nehodlám řešit.

Jeho averzi sdílím a hluboce chápu. Být s ní každý den, možná bych vynechávala i docházku a ne jen souhlásky.

Každopádně užití inkriminované hlásky trénujeme dál bez konzultací ve školce.

Vděčným nástrojem nám jsou synkovy oblíbené spodky.

Srdeční záležitost, kterou jen velmi nerad střídá dle hygienických zásad. Ovšem velmi rád říká:

“Červené trenky s tygrem jsou v prádle, protože smrděly.“

Nedávno nám při rekonstrukci domu začal pomáhat asi sedmadvacetiletý mladík, který i v dospělosti ráčkoval. Zaujalo mne to, protože to bylo v době, kdy jsem zrovna řešila paní učitelku a navíc neznám moc lidí, kteří by si nesli vadu řeči do dospělosti. Jednoho dne mi volal manžel:

“Jeď pro Michala, propadl střechou.“

Okamžitě jsem sedla do auta a vyrazila.

„Dop..dele práce, zku..vená střecha,vys…t jsem se na to měl!!“

Chtěla jsem se zeptat, jestli ho něco nebolí nebo tak něco, ale vypadlo ze mě jediné:

“Vy umíte R? Tak znělé R  jsem ještě neslyšela.“

Naštěstí mu lékařka na pohotovosti diagnostikovala jen několik zhmožděnin a z pekla štěstí.

Vrátili jsme se k tématu.

Už zase ráčkoval.

„R umím, a když zrovna nepropadnu střechou, tak se mi takhle hezky povedlo, když mi na vánoce přítelkyně zahnula a já jí vysvětloval, kam má jít.“

Ale jo.

Moudré hlavy z univerzit tvrdí, že se nám nikdy neuleví právě tak, jako když použijeme nějaký výraz, který pěkné šťavnaté R obsahuje.

I proto doufám, že se náš junior skamarádí časem i s touto částí abecedy. Co se týče úlevných slovíček, tak těch  zná už celkem dost.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]