Nikdy bych do auta nevzala stopaře ani stopařku a už vůbec nikdy bych nestopovala. Nejsem blázen. Mám slušnou sbírku hororů a film Stopař mezi nimi rozhodně nechybí. Jednoho sobotního odpoledne jsme se s Míšou (Finčem) rozhodly, že pojedeme navštívit kamaráda Dana na Lhotu. Byl pořádný pařák a těšily jsme se, že se rovnou na Lhotě vykoupeme v krásném jezeře. Ještě nějakou dobu jsme hledaly plavky a přemlouvaly velkou Míšu, aby nám půjčila auto. 

Zanedlouho jsme seděly v autě a vyrazily jsme směr Mělník.

Pomalu se začalo zatahovat a zvedal se vítr.

“To asi nebyl moc dobrý nápad viď?“, řekla jsem Míše.

„Neboj se to se rozfouká“, pravila optimisticky Míša.

Během pěti minut nastala totální průtrž mračen.
Stěrače nestíhaly stírat vodu a my jsme musely zastavit v Kostelci kousek u zastávky. Neviděly jsme nic. Chtěly jsme počkat, než se počasí trochu uklidní. Byla tma, nikde nikdo až na chlapa v černé pláštěnce, který nám zaklepal na okýnko. Zaječela jsem.

“Co děláš? Sem se tak lekla!“, okřikla mě Míša a stáhla okénko.
“Co děláš jako ty?!“

Nalepila jsem se na ní a zatáhla to okénko zase zpátky. Chlápkovi jsem málem přivřela nos.

“Nevidíš, že potřebuje pomoci?“, zeptala se mě Míša.
“Jako s čím? S vraždou? Zaklepala jsem si na čelo.
„Co potřebujete?“, nedbala mých filmových zkušeností Míša.

„Dobrý den, mohly byste mě odvézt na Lhotu? Nebo někam poblíž? Ujel mi autobus“, řekl stopař.
„Jo jasně, tak si nasedněte“, na to Míša.

V autě nastalo hrobové ticho.

V kabelce jsem hledala něco na sebeobranu.
Mohla jsem si vybrat mezi plastovou vidličkou na salát, pilníkem na nehty, nebo klíči, opatřenými vražedně barevnými rozlišovači.

Takže jsem bez šance přežít. Řekla jsem si.

“Kam jedete holky?“, zeptal se potencionální vrah.

“Tady na autobusovou zastávku, kde vám určitě pojede nějaký autobus a potom za kamarádem, co na nás čeká v další vesnici “, odpověděla jsem srdnatě.

Míša do mě vrazila loket, abych se chovala taktně.

„No a to se nebojíte brát stopaře?“

„Ne proč? Máme u sebe nože, slzné spreje, mačety, obě chodíme na judo a zrovna jsme se vrátily z basy. A tady řidička je ke všemu psychicky labilní“, odpověděla jsem mu a Míša i stopař vybuchli smíchy¨.

“Tak já vám, slečny moc děkuji a tady si vystoupím“, řekl stopař a vystoupil si.

S Míšou jsme se trochu pohádaly, ale pak jsme si z toho už dělaly legraci. 

Dojely jsme k Danovi a společně jsme šli na limonádu do hospody. Posadili jsme se ke stolu a v tom nás čekalo pěkné překvapení.

Barman si právě střídal směnu s naším promočeným stopařem!

Stopař-barman Honza byl docela fajn.
Na oplátku nám zaplatil účet a na neděli jsme si domluvili to nevydařené koupání i s Danem a stopařem. Poznali jsme fajn kamaráda, ale můj názor na stopaře se nezměnil.

Jenom doufám, že nikdy nebudu sama potřebovat pomoci na silnici.

Rozhodně bych si nikdy nezastavila.

Pavla

[sexy_author_bio]