Společnost

Tak prý Nejšťastnější na světě?

0 Shares

Předchozí kniha anglické autorky Menny van Praag mě velmi zaujala nejen svým sladkým tématem (Štěstí, láska, čokoláda) a tak jsem se docela těšila na Nejšťastnější na světě. Happyend bude pokračovat, hurá. V první knize May nejen udělala díru do světa tím, že si splnila sen a napsala veleúspěšnou knihu, ale také jsme s ní na konci knihy dojatě slzely láskou při západu slunce, protože ach! Ona našla toho pravého! Nesmělého, krásného, úžasného – prince! A taky knihomola.

Zdálo by se, že nebude o čem psát. Jenže autorka to vzala poněkud zostra a napadlo mě jako první, že by mě opravdu zajímalo, jestli i tento díl je částečně autobiografický. S moudrostí jejího „osvícení“ by přece do takových nížin (či výšin) slávy, určitě sama autorka nepadla. Tudíž si i nadále myslím, že tohle už je příběh víceméně smyšlený.

 

Samozřejmě, kdyby May a Ben žili šťastně a spokojeně až do smrti, nebylo by o čem psát a já už teď mohu prozradit, že se chystá na letošní rok i třetí část této knihy a její téma pochopíme už na konci Nejšťastnější na světě.

 

12460ODU.jpg

 

Takže May je tedy nejšťastnější na světě!

 

Jasně, holka s téměř nulovým sebevědomím zato s hodně očíslovanou konfekční velikostí se stala téměř přes noc hvězdou. Svou vlastní vůlí, pílí, jistou mírou rizika, které podstoupila, se opravdu dostala tam, kam chtěla a i ta přebytečná kila zmizela. Naprosto nová žena! Najednou má všechno, po čem vždycky toužila.

 

Po malých krůčcích, plná trémy, jde poprvé do televize na živé vysílání, potkává se s nakladatelkou, která jí vydá knihu po celém světě a jede na zahraniční turné, které ji vydělá půl milionu liber. To by asi zahýbalo s každým vztahem, protože náhle tu je jen její vlastní svět, její nadšení. Ben má velkou trpělivost, ale dříve či spíše v tomto případě později, se začnou ve vztahu objevovat trhliny, protože je tu nastolena otázka: Je Mayino nadšení ještě nadšením a pílí nebo je to už posedlost a sobeckost?

 

Je docela křehká tato hranice, přijde mi…

 

Stejně tak je tu krásně řečeno i to, že především si autorka své knihy musí věřit sama, protože jak by pak chtěla, aby jí věřili ostatní? Aby v ní věřili?

 

Osobně mi byla Štěstí, láska, čokoláda bližší, lépe jsem se uměla vžít a vcítit do role hlavní hrdinky.
Kavárna, dobrůtky, čokoláda, dortíčky a první spisovatelské pokusy… Smyslné požitky a mě dobře známé pochyby o sobě samé.

 

Tady je to už o velkém světě úspěšné ženy a možná je to téma o to víc zajímavé pro čtenáře, kteří hoří zvědavostí zjistit, jak to vypadá, když se takový sen mnoha holčiček splní.

 

Zřejmá tu je i proměna osobnosti May. Zatímco na začátku knihy ji potkáváme ještě takovou lehce uťápnutou, leč šťastnou, postupně se mění v docela nezdravě sebevědomou, snad někdy až opravdu sobeckou (i když mnohé ze scén mi tady přijdou přehnané, stačilo by si o všem s partnerem včas promluvit, jenže teorie je teorie, praxe je praxe, to známe každá).

 

Ke konci příběhu se samozřejmě vše v dobré obrací a Menna si uvědomuje hodnotu pravého štěstí. Jak takový konec a rozuzlení přijmete, je na každé čtenářce.

 

„May čekala, co se stane. Myslela na odpuštění, na to, jak daleko oba posunuli jeho hranice. Chtěla se otočit a odejít, protože si říkala, že toho asi bylo příliš, že bude obtížné to překonat a že by bylo snazší začít od začátku s někým jiným.  Potom si vzpomněla, co jí říkala Rose o lásce, o tom, že spřízněné duše musejí vytáhnout na světlo ta nejbolestivější nevyřešená zranění, aby se mohla zahojit. Takže tady by žádný útěk nepomohl. Když teď uteče, za několik let se ve stejné situaci octne znova – ale s jiným mužem, nikoli s Benem. A ona chtěla, aby to byl Ben. Chtěla, aby to už napořád byl Ben.

 

„Já – já…“ přešla blíž k němu se slzami v očích.

Ale než stihla říct cokoli jiného, promluvil Ben.

„Nespal jsem s ní.“

„Cože?“ svraštila May čelo.

„Líbal jsem se s ní, dotýkal jsem se jí, ale přestal jsem.“

„Tomu nerozumím, říkal jsi mi… říkal jsi, že ano.“

„Já vím. Myslím, že jsem ti chtěl ublížit, chtěl jsem ti způsobit tu největší bolest, jakou jsem mohl,“ řekl Ben tiše. „Chtěl jsem tě potrestat za to, že mě opouštíš, za všechno… zatraceně, doopravdy jsem se s ní chtěl vyspat, abych ti ublížil. Vím, že je to nevýslovně strašné, ale… stejně jsem to nakonec nedokázal. Nechtělo se mi jí dotýkat. Nebylas to ty a já jsem prostě nemohl.“

 

Co na to říct, snad jen „ach!“

 

6994NGU.jpg

 

Menna van Praag (zde na obalu své předchozí knihy)  je absolventka Oxfordu, žurnalistka a milovnice čokolády. Žije v Anglii se svým gurmánským manželem Arturem, který provozuje vegetariánskou kavárnu. Před sedmi lety byla Menna servírkou bojující s nadváhou. Pak ji její matka Vicky inspirovala k velké změně a z třídenního osvícení, které Menna zažila, se zrodil její debut Štěstí, láska, čokoláda (Synergie, 2012). V roce 2011 pak napsala jeho pokračování, knihu Nejšťastnější na světě a v letošním roce bude vydána její další kniha (The House at the End of Hope Street).

 

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2013, www.synergiepublishing.com

 

Renata


Renata Petříčková (Venclovský) 31.5.1978 „Blíženec“ on Facebook
Renata Petříčková (Venclovský) 31.5.1978 „Blíženec“
Rozdvojený člověk s hlavou v oblacích a nohama kdovíkde. Má slabost pro knihy ze všech úhlů pohledu, možných i nemožných. Má zvláštní schopnost vidět svět černobíle. Neumí plavat a neumí kynuté těsto. Miluje kočky, koně, lečo a postel. Ráda by si dala s Hawkeye Piercem suchý Martini. Nejlíp v bažině.

Hodnocení k článku

Komentáře -Napsat soukromou zprávu můžete jako přihlášení vpravo v části: Soukromé zprávy.

  Zaregistrovat si reakce na váš komentář  
Upozornit na
tibetusmev   protibet 1
Montero   textilsvet
PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com