Views: 2418

Ty jo, to je ale schýza! To jsme říkali ve škole, když si někdo sám sobě protiřečil, nebo když dělal něco tak i naopak. Třeba když kámoška na kluka nadávala, jaký je blbec, ale zároveň se před ním předváděla, a druhý den s ním šla na rande. Nebo když na nás rodiče měli zdánlivě úplně protichůdné požadavky. To jsme ale schizofrenii chápali špatně, jako rozdvojení osobnosti. Tím ale schizofrenie není.

Co to tedy je?

Hovorová schýza je leccos. Panika, chorobný strach, psychická únava a s ní nejrůznější projevy znaveného, přetíženého mozku … to ale nemyslíme nemoc, zvanou schizofrenie, která je mnohem větším a hlavně de facto nevyléčitelným onemocněním celé duše, celého těla …

Schizofrenie je duševní porucha, která byla jedna z prvních popsaných v historii lidstva. Je charakteristická selháváním myšlenkových procesů a emocí.

Skutečný schizofrenik může trpět halucinacemi, často sluchovými (hlasy), rovněž bludy a jeho myšlení i řeč jsou zmatené.

Bývalý ředitel Psychiatrické nemocnice v Bohnicích Zdeněk Bašný, schizofrenii popsal v r. 2018 pro irozhlas takto: „Onemocnění se projevuje především poruchami myšlení a vnímání, které mají takzvaný psychotický charakter. To znamená, že tito lidé mohou v oblasti myšlení prožívat odnímání nebo vkládání myšlenek, mají takzvané bludné interpretace, kdy některé věci zpracovávají zcela mimo realitu, vytváří si bludný systém svých představ mimo realitu, na které potom mohou reagovat.“

Není jednoduché skutečně diagnostikovat schizofrenii

Aby tuto diagnózu někomu lékař „udělil“, musí pacient odpovídat kritériím v klasifikačním systému a těch je hned několik.

Vedle vyšetření magnetickou rezonancí, existuje systém americký, sestavený Americkou psychiatrickou asociací, a klasifikační systém sestavený světovou zdravotnickou organizací. Kritéria, která posuzují, se opírají o vlastní zkušenosti nemocného, zaznamenaného chování nemocného a o vyšetření stavu pacienta odborníkem v oboru psychiatrie, psychologie, neurologie.

Schizofrenie má navíc řadu odlišných forem, lišících se příznaky.

Paranoidní schizofrenie – Jedná se o nejčastější typ. Z počátečního tzv. bludného ladění, neboli „tušení souvislostí“ se rozvíjí paranoidní představy, vkládání myšlenek. Představy mohou být doprovázeny halucinacemi.

Hebefrenní schizofrenie – Odpovídá laické představě o „bláznech“. Typické pro ni jsou poruchy chování, nezodpovědnost, nepředvídatelnost, přihlouplé grimasy nebo usmívání. Nemocní rozvíjejí složité abstraktní teorie těžko pochopitelné pro okolí.

Simplexní schizofrenie – Nemocný se uzavírá do sebe, jeho emotivita se oplošťuje. Nemocný postupně vypadává ze svých rolí v životě – v rodině, škole nebo v práci i mezi přáteli. Někdy se sice mohou vyskytnou přechodné bludné nápady a halucinace, ale nemají svojí typickou emoční naléhavost.

Katatonní schizofrenie – Je naštěstí čím dál tím více vzácnější. Typická pro tento typ je porucha motoriky od hyperkinéze až ke stuporu. Nemocný může takto setrvávat dlouhou dobu v nepřirozených polohách, a náhle u něj může docházet k prudkým epizodám akutního neklidu.

Sedm lidí z tisíce i víc?

Obvyklým věkem, kdy se schizofrenie objeví je pozdní adolescence a raná dospělost. U mužů je to nejčastěji mezi 15 až 25 lety, u žen naopak nemoc propukne spíše ve věku 25-35 let.

Objeví se u 0,3–0,7 % populace, tedy tří až sedmi lidí z tisíce. Některé zdroje však uvádí i přes 1 % populace, takže více než jeden člověk ze sta lidí. Proč se nemoc rozvine, není zcela jisté, vlivy jsou genetické, společenské, ale často se také dává vznik schizofrenie do souvislosti s užíváním drog.

Léčit ji nelze. Usměrnit ano. Prevence v podstatě neexistuje

Koriguje se primárně antipsychotiky, ale také psychickou a sociální podporou. Důležitá je psychoterapie, a to i pracovní psychoterapie a sociální rehabilitace. 

Nejlíp mluví zkušenost

Moje bývalá tchýně byla schizofrenik. Brala velmi silná antipsychotika. Pokud je pravidelně brala, byla pouze ospalá, strašně, až vlčím způsobem jedla, nepoznala, že má špinavé šaty, nebo jí to bylo, s ohledem na tlumící účinek léků, jedno. Byla zpomalená, ale dalo se to. Vysadila-li léky, což občas udělala, nastalo peklo. Bylo mi dvacet, bydleli jsme u ní a já měla miminko. Vysazení léků jsem poznala okamžitě, protože to nejde přehlédnout. 

Říkala mi Vlasto a honila mě kolem stolu se slovy „pocem já tě praštim“ netušila jsem, kdo je, nebo byl Vlasta, ale byla to … ano, jak píše Míla, schýza. Pak plakala. Pak se smála…. pak prohlásila, že by bylo nejlepší, kdybychom se všichni zabili. Ne, neměla jsem v roce 1988 mobil, ani plán spáchat hromadnou sebevraždu s tchýní, které hráblo. Musela jsem něco udělat. Manžel byl v práci. V nestřežené chvíli tedy bafnout malou, vylákat paní matku z bytu, aby neskočila z okna, nebo něco a zaplout do budky.

Pak jsme se honily po parku blízko domu, dokud nepřijela sanitka. 

Jak jsem řekla, pokud ty léky brala a člověk se srovnal s tím, že nevidí některé věci stran hygieny a podobně, dalo se to.

Jednou jsem nemohla spát a ona mi dala nějaký svůj prášek. Vypadal, jako bílá lentilka. Ano, byla jsem úplná husa, že jsem si ho vzala, když mi vysvětlila, že po něm určitě usnu. Vycházela jsem asi z toho, že ona po tom spí i během dne. 

Nikomu na světě bych nepřála to, co se mi dělo.

Kdyby to bylo jenom to, že jsem spala v noci a pak i přes den a polovinu další noci, tak jsem se alespoň vyspala a nechala všechno na manželovi. Ale já prožila dalších asi 12 hodin takovou „schýzu“, že jsem myslela, že jsem se zbláznila. Motala jsem se. Když jsem otočila hlavou, tak všechno za mnou jakoby teprve dobíhalo, uprostřed věty jsem měla dojem, že říkám něco jiného, než chci. Měla jsem hlad, ale tak nějak jiný, než normální, takový hysterický … měla jsem pocit úplně jiné reality, jakoby se svět změnil, jako by to nebyl můj život, měla jsem stavy, kdy jsem uvažovala, jestli já jsem já. Já se skutečně bála, že jsem zešílela, protože to, že je to všechno jinak, jsem si samozřejmě uvědomovala.

To se stalo po jednom prášku… po jedné tabletě nějakého psychofarmaka, které jsem si, blbec, vzala coby zdravý člověk. Připadala jsem si, jako … jako schizofrenik!

Pamatuju si to víc, než 25 let!
Michaela Kudláčková

Možná vás napadá, proč jsem si šla přečíst pár zdrojů na téma schizofrenie a požádala i o osobní zkušenost.

Chtěla jsem si udělat obrázek o tom, jak se taková nemoc projevuje, jak se léčí, a jestli je možné, že ji pacientovi jeden odborník diagnostikuje a druhý ne.

Jediné, čím jsem si teď jistá, že ta nemoc je komplexní, s mnoha příznaky, specifiky, a že diagnostikovat ji není lehký ani rychlý proces. Že jí nelze vyléčit léky. A že pacient je na lécích pořád.

V žádném zdroji, který jsem přečetla, také není zmínka o léčbě odvozem do neznáma, výhrůžkami a totální izolací. (pokud se tedy bavíme o 21.století)

Milá Míla

[sexy_author_bio]

Článek pro vás napsala:

(Milá Míla) – Vodnář

Má ráda vodu a hory a obvykle je myšlenkami jinde, než tělem.
Zvoňte dlouze! Příroda léčí a knihy jsou kamarádi, kteří mají vždycky čas. Když je smutná, šije a fotí.
Hrozně ráda by mluvila s Terry Pratchettem, ale ten si už povídá s Janem Kantůrkem. Kéž bych je mohla slyšet.

Tyhle taky napsala:

Archiv autora

• Společnost26.01.2023Chceš volit prezidenta? A přímo, nebo nepřímo?
• Společnost30.12.2022STOP petardám!
• Společnost16.12.2022Studenti volí prezidenta
• Fauna a Flóra11.12.2022Co můžeš udělat pro ptáčky