Ještě se mi směj – POSLEDNÍ KAPITOLA

„Zaparkuju někde kousek dál, Šášo, podívej, stejně jsou tam pásky… vážně myslíš, že tohle je dobrý nápad…“, Aleš se obracel směrem k vedle sedící Šárce s otázkou pouze formální, neboť moc dobře věděl, jaká bude odpověď.

Tu také dostal, navíc s nervozním gestem.

„Aleši, já prostě musím, musím s ním mluvit, musím mu to říct, protože…. je to i o tobě“.

Už se neptal. Jen vystoupil, prohrábl si vlasy, přejel si dlaní po čele a otevřel Šárce dveře.

Vystupovala pomalu. Rozhlížela se kolem a vypadala soustředěně, napjatě, ale také odhodlaně a do jisté míry zahlédl Aleš v jejím výrazu náznak upokojení.

Rozešla se směrem k policejní pásce, kterou bez zaváhání podlezla. Aleš se snažil se Šárkou držet krok, takže i on méně ochotně, ale rychle podlezl pásku a popoběhl.

Nadechl se a jeho ústa naznačovala, že chce něco říct, dokonce vztáhl ruku, kterou měl v úmyslu Šárky chytit za paži.

Ať už chtěl udělat cokoli a říct cokoli, nestihl to.

Ve chvíli když před sebou v dálce Šárka rozeznala Kramářovu postavu, rozeběhla se. Zjevně jí vůbec nevadilo, že kapitán právě vede rozhovor s jakýmsi mužem, na jehož oblečení Šárka četla číslo osmnáct.

„Musím s vámi mluvit… teď hned!“

Její tón, postoj i rychlost jakou se blížila, nedávaly kapitánovi příliš mnoho prostoru na odpor a jeho cvičená intuice by mu nic takového ani nedovolila.

Bylo mu jasné, že Šárka Dubská mu zřejmě nese mnohem více informací, nežli se mu podařilo vypáčit z vyděšeného běžce, který v tuhle chvíli už nechápal vůbec nic. S pootevřenými ústy zíral na dvě přibližující postavy, a i kdyby chtěl hodnotit Šárčinu bezchybnou postavu i tvář, nezbyl by mu čas.

„Omlouvám se, ale …“ Šárčina ruka udělala pohyb stejný, jako kdyby odháněla mouchu.

Běžec pochopil.

„Jistě, tedy, pane … vyšetřovateli“, vykoktal „kdybyste ještě potřeboval, já se tady někde posadím… totiž počkám, až ….“

„Omlouvám se, buďte tak laskav“, poručík natáhl paži a ukázal směrem k místu, kde se, momentálně pohyboval poručík Milota a soustředěně očima pročesával lesní cestu.

„Támhle tomu pánovi prosím nadiktujte své jméno, adresu, kontakt… on už si řekne. Pak můžete odejít, čekat nemusíte“

Běžec poděkoval a snad už se zvyku odcválal směrem k Milotovi.

„Paní Dubská, co tady pro boha děláte?“, Kramář to řekl shovívavě, skoro otcovsky a vlastně to vůbec nevyznělo jako výčitka.

„Dobrý den, nezlobte se,,,,“, vysoukal ze sebe Aleš a podal Kramářovi ruku.

„V pořádku…“, utrousil Kramář.

„Takže… „ jeho pohled se vrátil k Šárce.

Podívala se mu přímo do očí a nespustila z něho zrak, ani když si pomalu sedala do navlhlého listí.

„Vzpomněla jsem si…“, pravila. Víc ani nemusela.

Kramář usedl vedle ní a teď to chvíli vypadalo, jakoby tam byli jen oni a šlo piknik v lese.

„Chcete být sama“? otázal se a pohledem zavadil o Aleše.

„Ne“, řekla rezolutně.

„Mluvte, Šárko“, neznělo to ani maličko pracovně, ani maličko profesionálně. Spíše naléhavě, ale přátelsky. Bylo v tom očekávání, netrpělivost, i náznak sounáležitosti… těžko v téhle chvíli poznat profesionálního kriminalistu s mnohaletou praxí.

Čekala jsem, až přijede pro mě Aleš s autem. Měli jsme v plánu, že mě odveze. Mluvil o tom, že to vezme kolem Mikuláše a pak se vrátí přes most zpátky na trasu. Byla by to zajížďka, ale já to tak chtěla. Šla jsem kolem sochy, po trávníku a pak jsem se zase otočila a šla zpět. Viděla jsem lávku i zaparkovaná auta u Žofína. Jedno auto svítilo. Bylo tmavé. Potom jsem se zase otočila a pokulhávala jsem směrem k Mánesu parkem.

Otočila jsem se, až když jsem zaslechla motor.

Začalo pršet a já byla ráda, že Aleš už přijíždí. Trošku mě zarazilo, že jede z druhé strany, ale bylo mi jasné, že bychom se stejně museli točit. Řekla jsem si, že už se otočil a zrychlila jsem.

Potkala jsem ho před lávkou. Do očí mi svítila světla, ale jeho vůz jsem poznala. Přece říkal, že má Renaulta. A já zřetelně viděla Inguz.

Víte, bavili jsme se o té automobilce v jedné restauraci, ten znak je vlastně také runa. Znamená majetek, zachování majetku a tak podobně. Oslňovaly mě reflektory, ale ne tolik, abych neviděla, že to je správné auto. Tedy myslela jsem si to. Nebo prostě to bylo to auto.

Dovnitř jsem neviděla, ale víte, já …. to je těžké, když jste si něčím jistý, nemáte potřebu ověřovat něco, co už máte přednastavené v hlavě.

Otevřel mi, než jsem doběhla, zadní dveře.

To jsem trochu nečekala, protože mi v té chvíli připadal spíš jako taxikář, ale nijak jsem to neřešila, protože pršelo a protože mi začínala být zima.

Posadila jsem se dozadu a sundala jsem si botu z té bolavé nohy. Nemluvil, jen se rozjel a já …zase jsem to neřešila.

Rozjel se rychle, takže mi vyklouzla ta bota a já ji hledala pod sedačkou…

Mluvila jsem na něho… myslím, že jsem se ptala, proč sedím vzadu, vtipkovala jsem… neodpověděl.

Vylovila jsem botu a podívala se na něho…

Teprve v téhle chvíli mi došlo, že to není Aleš… tyhle věci se mi vygumovaly, ale už je mám zpět, omlouvám se, nemohu za to… je mi to líto…“

Kramář udělal gesto rukou, které snad mělo znamenat že se nic neděje… alespoň tak to Šárka vyhodnotila a pokračovala…

„Vím, jen, že jsem řekla něco jako co to je, nebo kdo jste…

Uhodil mě něčím a já viděla hvězdičky a hodně světel…

Probrala jsem se, když mě tahal ven. Bylo to v lese, bylo tam listí… on byl veliký, statný, smrděl olejem a benzínem… hnusně … neměla jsem moc šancí, ale zkusila jsem to.

Mlátil mě strašně a při tom mě vlekl. Nebylo to daleko od auta, jak si tak vybavuji, protože se asi už nemohl dočkat a domnívám se, že to místo znal.

Pak už mě jenom znásilňoval a bil a tak pořád dokola. Hodně do hlavy.

Já si v té chvíli řekla, že umírám… že mě zavraždí a byla jsem si tím jistá, protože jsem ho viděla, protože by bylo nelogické, kdyby mě pak nechal být.

Napadlo mě, že ho zkusím předejít. Byl to takový zoufalý pokus, víte, ale já … byla jsem v šoku, ale tohle jsem ještě stihla vymyslet, totiž že kdyby si myslel, že jsem už umřela … byla to poslední naděje a já se přestala bránit a hýbat. Snažila jsem se nedýchat.

Trvalo věčnost, než si toho všiml.

Řval něco v tom smyslu, že ještě ne… v duchu jsem mu nadávala… hodně sprostě jsem mu nadávala… myslela jsem na mámu, na děti… dokonce i na kamarádku z práce… viděla jsem svůj pohřeb… nadávala jsem i sobě jak jsem pitomá, že umírám zrovna ve chvíli, když …. když jsem našla lásku…“

V Šárčiných očích se objevily slzy, když vzhlédla v tuhle chvíli směrem k Alešovi, jehož obličej byl jako křída.

Ztěžka usedl na zem.

„Potom do mě kopal…vypadal, že ho to baví….pak jsem omdlela zřejmě, protože ty kopance byly čím dál méně bolavé až pak přestaly bolet docela.

Probudila jsem se a myslela jsem, že jsem oslepla, ale pak… nevím, jak dlouho jsem tu… tam… „

Šárka se zarazila a rozhlédla se kolem. Zamyslela se a Kramář si toho všiml…

…“ jak dlouho jsem ležela, nedokážu to odhadnout, ale byla tma. Když jsem se potácela někam, kamkoli, kde budou nějací lidé, viděla jsem světlo…v té chvíli jsem si řekla, že existuje Bůh a že chce, abych žila… neumíte si představit… došla jsem k domu a viděla jsem dveře. Bouchala jsem a zvonila, připadalo mi, že není možné, abych takových pohybů přes všechnu tu bolest byla ještě schopna.

Pak jsem viděla znova tu runu… totiž stálo tam auto … Renault.

Pak jsem omdlela, ale ne asi nadlouho, protože jsem uviděla ženu, měla veliká prsa, nějakou bílou snad noční košili a přes ní vestu… a mluvila … pak jsem zase omdlela.

Vzala mě domů. Ležela jsem na pohovce, ona pořád mluvila, říkala, že volala policii, že … přikryla mě dekou a byl tam ještě muž, o kterém řekla, že je její a syn a že se jmenuje Richard. Neviděla jsem ho, jen siluetu, ale slyšela.

… myslím, že jsem chvílemi ztrácela vědomí, ale měla velikánské natáčky na hlavě… na sobě měla přes tu košili asi vestu a viděla jsem kytičky. Béžové a modré a zelené a žluté…

Viděla jsem obrázek se Svatou Marií a ona ten obrázek měla ráda… něco mi o něm povídala, snad o svém dětství.

Když přinesl ten muž další deku, protože ho o to požádala, tak jsem ucítila stejný smrad, kterým smrděl ten hajzl a něco se mi v tu chvíli stalo, něco … co neumím pospat. Jakoby mě někdo zabil.

Ale pak už byla jenom nemocnice, vy, a ty všechny otázky… prostě… on má stejné auto jako Aleš, ale není to Aleš, inguz – Renault … „

Šárka se zvedla.

„Aleši, promiň“, řekla a sklopila hlavu. “Chvíli jsem myslela, že jsi to byl ty…“

Aleš rozhodil rukama a díval se na Šárku, jakoby viděl ducha…

„Prokristapána!!“, vyhrkl. „Prosim tě, proč… proč se omlouváš a za co vlastně?“, zvedl se, popošel a spontánně, pevně ji objal … plakal.

I kapitán Kramář se probral, což musel, protože jeho profesionalita byla během téhle nečekané Šárčiny výpovědi, tatam.

Pak zvedl ruce, které do sebe zaklesl za svou hlavou, jakoby si ji zezadu podepíral. Rozešel se směrem k velké, černé dodávce…

Šárka, kterou Aleš v té chvíli pevně držel za ruku, šla za ním…

Z pravé strany se blížili dva muži v bílém tlustém obleku. Nesli nosítka, na kterých Šárka uviděla černý, dlouhý pytel.

Zhruba uprostřed vykukoval cíp pletené látky…

„Do háje, práce“, vyhrkl Aleš a odvrátil hlavu…

„Počkejte, prosím…“, Šárka se vysmekla z Alešovy dlaně a předběhla Kramáře, který už tento den, asi neměl vyjít z překvapení…

Aniž by jevila známku zděšení, došla ke dvěma mužům s nosítky…stála teď docela blízko… a soustředěně se dívala na černý pytel.

Pak se dotkla dvěma prsty cípu látky vyčuhujícího zpod silného igelitu….

„Já tohle znám! Kytičky… vždyť… to je ta vesta, vesta té paní… to je … „ otočila se na Kramáře.

Ten stál teď vedle Aleše.

Jejich výrazy ve tvářích byly identicky šokované.

Kramář se probral jako první.

„Karle!!“, zavolal a rukou pokynul na Milotu, který byl v tuhle chvíli zhruba necelých dvacet metrů od nich.

„Vem auto pojeď sem…!“

Pak rukou poodhrul ještě více černé, folie …

„Jste si jistá?“

„Naprosto…“

„Paní Dubská, někdo vás odveze na stanici, tam počkáte, než přijedu. Pane Žďárský, pojedete s ní“.

Kramář rozhazoval rukama, zatímco vedle stál jako socha Milota, který zatím nechápal, ani co se děje, ani kde tam vzala Šárka s Alešem…

„Odveď je támhle za Zdeňkem, ať je dovezou k nám a okamžitě se sem vrať“, nařizoval tak rezolutně, že se Milota na nic neptal a odběhl.

Auto se dvěma mladými policisty si už za chvilku razilo cestu po kamenitém terénu.

Za ním spěchal Milota. Kdo ví, kde ji vzal, ale už zase třímal v ruce rozjedenou koblihu.

„No, takže to bychom měli identifikaci oběti… teď ještě pár drobností“, mluvil teď Kramář skoro sarkasticky a Milota nechápal…“dobrou chuť, kolego“, usmál se.

„ a polkni, ať ti nezaskočí. Oběť je pravděpodobně Emílie Hložková…“

„Ta Hložková, která… ??“, Milota zvedl obočí a skutečně urychleně polkl … “jak to můžeš…“

„Jo tahleta… dále podezřelý se jmenuje Richard Hložek, syn oběti, chci na něj zatykač pro podezření z pěti vražd těch mladých žen, plus jeden pokus o vraždu Šárky Dubské…chci toho šmejda a hodně rychle…dál ihned najít děti těch sousedů … těch Dvořáčkových, jejich rodiče … dovézt domů, nechat tam hlídku…vyslechnout ty rodiče … ať řeknou všechno, co vědí o Hložkové a hlavně o jejím synovi, jestli maj chatu, příbuzný… kde by mohl být…někoho tam naposílej, a ať nám pošlou další lidi…jestli je tady někde v lese… chci termokamery… tým … jedem“

Poručík Milota konečně mrknul a zavřel pootevřená ústa…

„a..a … dál?“

„Jedem do baráku Hložkový“ …  dál mluvil Kramář sekaně, skoro hláskoval..

„Do baráku, do kterýho se plížila tu noc Dubská, do baráku ženský, která jí volala sanitku a hlídku, a kterou teď odnesli s rozsekaným obličejem … do baráku, ve kterém ta holka ležela, do baráku, kde na devadesát procent s ní byl taky vrah a dokonce jí odnes od prahu. Richard Hložek, majitel Renaulta, co má na kapotě runu … „

Kramář se nadechl a ruku si plácl prudce na čelo…

„Ty vole, ta holka přežije vlastní smrt a pak se vrátí přímo do bytu vraha, pak tady identifikuje jen tak náhodou další oběť … to je… „

„…To je neskutečný“, doplnil ho Milota, „to si prostě nevymyslíš…“ na to následoval Kramáře, který se ubíral k autu, do kterého právě nastupovala Šárka s Alešem.

„Paní Dubská, vy jste prostě originál…“ pravil a zabouchl dvířka policejní škodovky.

Ta se pomalu rozjela, ještě chvíli sledována dvěma páry očí.

„No a my taky jedem“, zavelel Kramář a vypadal najednou o dvacet let mladší.

„Hele, ten musel bejt dobře v úžasu, když jí za těma dveřma viděl“, pronesl Milota, když otáčel klíčkem.

Pobaveně pohlédl na Kramáře…

Ten jen nevěřícně zakroutil hlavou… „jooo, tomu říkám pech“.

Prokličkovali mezi auty s logy televizních stanic.

„Při divoké honičce a po následné potyčce se zasahující speciální jednotkou české policie, byl dnes v dopoledních hodinách smrtelně zraněn šestačtyřicetiletý Richard Hložek. Muž byl celostátně hledaný pro podezření z vražd mladých žen, které v posledních týdnech otřásly veřejností. Muž byl dále podezřelý z vraždy své matky, Emílie Hložkové. Identifikován byl jedinou přeživší obětí…“

„V pořádku“, Luboš Dubský s uspokojením sáhl po dálkové ovladači a držel tlačítko „volume”, dokud půvabná hlasatelka zcela neutichla.

„Dal bych si něco k jídlu. Nebyla by polívka?“ při těch slovech se usmál a pohladil po tváři svou ženu, jejíž ruce byly zabořeny v těstu na knedlíky.

Pak se podíval pod sebe.

„Tak kde je to lego? Postavím vám hrad, který svět neviděl“.

Dvě malé postavičky se s výskotem vrhly pod pohovku.

Za oknem se blížil soumrak, který už v tuhle dobu přichází dřív. Léto v tuto dobu podobné dospělé ženě.

Aleš si přitáhl límec bundy více ke krku a pohledem zkontroloval obsah pravé ruky, kterou zdvihl až k nosu.

Přivoněl k růžím, které byly oranžové.

Ještě chvíli postával, než se konečně otevřely masívní dveře. Nápis nad nimi byl černý na zlaté desce.

Soudní budovy mají zvláštní atmosféru, pomyslel si. Majestátní, vyvolávající zvláštní pocit čehosi neodvratného.

Přicházela energicky, ale ladně. Napadlo ho, že ty růže jí půjdou k vlasům, které i úplně stejně voní.

„Tak kam to bude, svobodná paní?“

„Na Žofín“, pravila vesele a před očima Alešovi rozverně mávala papírem formátu A4.

„Pravomocné…“, dodala a zadívala se na něho.

Beze slova zdvihl ruku a pro změnu pod její nos umístil kytici.

Usmála se.

„Děkuju, moc… nádherně voní…“

„To myslíš vážně s tím Žofínem?“

„No jasně, že ano… Věci by se měly dokončovat ne? I nedokončené rande. Takže … něco tam začalo… a pak nějaká ta vsuvka…a já bych v tom něčem ráda pokračovala, dokud to bude za něco stát“.

Nábřeží bylo zalité jarním sluncem.

Hlouček turistů obdivoval Novotného lávku.

V Národním divadle dnes hrají Carmen.

„Víš, na co právě myslím, když tě tak vidím žvýkat?“

„Ne, nevím“

„Že už jako ta tlačenka trochu i vypadáš.“

„Moc vtipný, zvoní ti tam telefon, dietáři“.

Kapitán Kramář položil sluchátko, sebral ze židle sako a rychlým krokem odcválal ke dveřím, odkud gestem pokynul Milotovi.

Ten pochopil, zmuchlal umaštěný papír a spolu s obsahem jej odsunul blíže klávesnici.

„Jestli mi to tu někdo sežerete…!! „