Kill Bill: …aneb jak zachránit úchyla!

PŘÍLOHA NA VÍKEND

Když jsem uzřela v titulcích, že na dnešní noc připravila TV Nova již tří set padesátou pátou reprízu veleúspěšného filmu zaměřeného ponejvíce na analýzu krevních destiček, hemoglobinu a anatomii jednotlivých částí člověka v řezech, chtěla jsem plavmým pohybem směrem k ovladači přepnout na cokoli. 

Vydržela bych i Volejte „běžce“.

Tomáš byl ale rychlejší a soudě z jeho urputného výrazu, jsem záhy blahořečila Bohu, že nemá po ruce mačetu, kterou by mi amputoval tu nenechavou ruku.

Upustila jsem takticky od boje a smířila se s faktem, že se budu muset na létající údy, koulející se hlavy a Křižíkovu fontánu životadárné tekutiny dívat s ním.

Nechápu, co na tom vidí.

Nechápu, co na tom hodně lidí vidí.

Snad jen Uma Thurman a její excelentní výkony by mě mohly chvílemi kulturně polaskat.

To bych ovšem nesměla při tom běhat střídavě k oknu se vydýchat a chvílemi polykat antidepresiva a žaludeční kapky.

Přemýšlela jsem i o tom, že by nebylo špatné vidět naživo autora této série, pana Tarantina.

Ovšem s ohledem na obsah filmů, jde nejspíš o zakukleného masového vraha a ze setkání bych se léčila skotskými střiky tak dlouho, až bych vypadala jako stoletý sumec.

Tomáš ale Kila Billa miluje.

Právě zaujatě sleduje, kterak se hlavní hrdinka snaží oddělit nějakému záporňákovi pomocí dveří trup od zbytku těla. Asi se jí to podaří.

Záporňák se chystá zvracet.

Já taky.

Co asi cítí autor scénáře a následně režisér při práci na takovém díle?

Náhodou je to moc prima, že člověk vymyslel umění.

Totiž, pokud je někdo v hloubi duše zakuklený vrah, sadista a v dětství pálil mouchy na kamnech a střílel po drozdech, je jeho jedinou záchranou v dospělosti umění.

Tam lze totiž tyhle zajímavé vlastnosti vyventilovat a ještě místo ústavní léčby, či konopné oprátky vyfasovat Oskara.

On ale Tarantino není postižený sám.

(tedy, když vyjmu latentní sadisty, kterým se líbí na to koukat )

Když se podívám do historie, pak třeba takový Erben, kdyby se pořádně nenamlsal na oživlých umrlcích, kusech dívčích těl volně poházených po lesích a podřezaných vodníčích novorozencích (takový skloňovací oříšek), nejspíš by byl oběšen, neb by dříve či později někoho rozsekal, opatřil snítkou bazalky a sežral.

Totéž lze pak říci i o mnoha dalších autorech, jejichž zvrácené produkty bývají dokonce povinnou školní četbou.

Prostě, jak zachráníte úchyla?

Dejte mu do ruky pero, nebo kameru, a pokud s těmito předměty někomu nevyjme zaživa oční bulvu, či nerozseká hlavu na tatarák, vytvoří cosi, co společnost nakonec oslaví.

Pěkný víkend!

Michaela

[sexy_author_bio]